Ctihodné pozůstatky impéria  /  BANGLADÉŠ

Marian Golis   ¦   publikováno: Lidé a Země, 2008  ¦   FOTOGALERIE

 
Vyrážíme se západem slunce. Sleduji vzdalující se břeh z paluby téměř sto let starého parníku Ostrich. Na tohle jsem se těšil snad ze všeho nejvíce. Během dvoudenní plavby jsou okamžiky, kdy si člověk není jist, v jakém století se vlastně nachází. Parník Ostrich byl sestrojen v roce 1929 v Kalkatě, aby sloužil Britskému impériu. Za dobu své služby byl mnohokrát opravován, v roce 1996 byl parní pohon nahrazen dieslovým. Na první pohled to však cestující nepozná. Podobných parníků křižuje vody hustého říčního systému v jižní části Bangladéše několik: Ostrich, Lepcha, Masud a Tern. Žijící relikvie britského koloniálního impéria. Jakoby uvízly v časoprostoru, a to včetně posádky a pasažérů.

Všechny čtyři parníky pendlují na trase Dháka - Khulna. Pomalým tempem ujedou trasu za 30 hodin. Autobusem by trvala 8 hodin. Vlastně ani nevypadají jako stroje. Spíše připomínají nějaké prehistorické živočichy, kteří se brodí říčními kanály. Všichni jim jdou z cesty. Na březích jsou s velkou slávou očekávány a s velkou slávou je také opouští. Při každém zastavení jako dotěrný hmyz krouží kolem desítky malých pramic a bárek. Převozníci a překupníci.

Bangladéš má díky největší říční deltě na světě (Ganga - Brahmaputra) jeden z nejhustších říčních systémů. Přes 8.000 kilometrů sjízdných řek využívá na 20.000 dopravních lodí a desetitisíce člunů, pramic, bárek, vorů, atd. Chtě nechtě tak v Bangladéši téměř každý stráví nemalou část svého života na vlnách.

Na palubě parníku Ostrich se neustále něco děje. Do jeho útrob se vejde až 850 pasažérů. Většina z nich sdílí prostor na zemi na první a druhé palubě. Většinou polehávají nebo popíjí čaj, žvýkají betel a sledují okolní břehy. Je zde však také 1.třída, z jejíž přední paluby je skvělý výhled. Cestování první třídou dokonale dokresluje koloniální iluzi. Interiéry působí starobyle a o pohodlí se stará početný a velice úslužný personál. Nerušeně tak lze vychutnávat západy slunce stejně jako monzunové lijáky a se spolucestujícími diskutovat o všem možném.

Život v deltě však není tak idylický, jak by se mohl zdát z paluby parníku. Přes 50% obyvatel země pracuje v zemědělství. Pěstuje se především rýže a juta, která je jedním z hlavních vývozních artiklů. Obhospodařují svoje políčka nebo se živí rybařením. Od června do září jim jejich práci znepříjemňují monzunové deště. Hladina vody stoupá a proud řek sílí. Pevnina je tvořena naplavenými usazeninami a je velmi snadnou kořistí vodní eroze. Domorodci se museli naučit žít s myšlenkou, že o svůj domov mohou kdykoliv přijít. Málokterá země světa, je sužována povodněmi tak, jako Bangladéš. Každoročně postihnou jednu až dvě třetiny země. Jednou za pár let jsou znásobeny cyklónem. Ten nejsilnější, cyklon Bhola, připravil v roce 1970 o život 600 000 obyvatel a je považován za největší přírodní katastrofu v dějinách lidstva. V roce 1990 cyklon Bangladesh zmařil 150 000 životů. Poslední cyklon Sidr na podzim roku 2007 těsně po mém odjezdu si vzal za oběť "pouhých" 4000 obyvatel v oblasti, kterou právě projíždíme.

V době monzunů je voda skutečně všude. Z paluby parníku to vnímám více než kdy jindy. Tropické vedro je několikrát za den vystřídáno tropickým lijákem. Vodní živel je dole, nahoře i všude kolem mne.

Jako už několikrát během mé cesty s obdivem vzhlížím k domorodcům, kteří se snaží přežít v extrémně náročných podmínkách a každý rok jsou připraveni čelit smrtícím živelným pohromám.