Čína, reportáž  /  Čína

Marian Golis   ¦   reportáž pro web, 2004

Čínská lidová republika se nachází v JV Asii, jejíž podstatnou část zabírá. Rozlohou je 140x větší než Česká republika a zabírá území velikosti téměř celé Evropy (včetně ruské části). Z toho také vyplývá, že způsobů, jak se dostat do země je mnoho a každým rokem se situace mění. Do Číny se lze dostat letadlem, po silnici (Mongolsko, Vietnam, Nepál, Pákistán, Kyrgyzstán, Kazachstán, Rusko, Laos, Barma), vlakem (z Ruska, Mongolska a Vietnamu) i lodí (z Koreji, z Japonska). Poměrně oblíbená je trasa přes Rusko a Mongolsko vlakem, kdy je možné udělat si pár zastávek cestou právě v Rusku (Moskva, Bajkal) nebo v Mongolsku.

Peking (Beijing)

Peking - dvaceti milionová metropole na severovýchodě Číny. Misí se zde exotika dálného východu s moderní technikou a civilizací, nemá smysl asi líčit dojmy z Pekingu, je jich příliš mnoho (ostatně jako z celé Číny) a každý je může mít trochu jiné. Zaměřím se spíše na mé praktické zkušenosti z mého krátkého pobytu v Pekingu.
Pekingské letiště se nachází zhruba 28 km severovýchodně od centra města. První věc, kterou budete zřejmě muset učinit po příletu a odbavení, bude výměna peněz. To na pekingském letišti není problém, můžete tak učinit poté co projdete všemi turnikety, kde v hale u východu z letiště je několik směnáren (bank), kde je možno peníze směnit. Nemusíte si ani příliš lámat hlavu s kurzy, ty jsou stanoveny centrálně a měli by být tedy všude stejné (1 YUAN = 3,6 Kč v r. 2004). První co vás ohromí (cestujte-li v létě) poté, co vyjdete z letištní haly na ulici bude klima. Vysoké teploty a vlhkost zaručeně ihned pocítíte.

Z letiště se můžete dostat několika způsoby. Samozřejmě ten nejjednodušší ale nejdražší je taxíkem (doporučuji mít napsanou adresu ulice či hotelu v čínštině, jinak může být značná potíž se s taxikářem domluvit). Druhá možnost jsou autobusové linky spojující letiště s centrem města. Cena za dopravu autobusem je 16 Y (r. 2004). Jezdí jich mnoho a je těžké se v nich orientovat. Určitě si co nejdříve zakupte mapu, pokud ji ještě nemáte, a to nejlépe s názvy jak v angličtině tak v čínštině. Jízdenky prodávají rázné někdy otrávené "biletářky" před nástupištěm do autobusů. Může to být vaše první zkouška trpělivosti, neoblomnosti, inteligence, vytrvalosti a osobního nasazení. Buďte připraveni, že tak tomu bude po celou cestu Čínou, zvláště jste-li sami. První věc je vypátrat, kam že se to vlastně chcete dostat - vaší anglické mapě samozřejmě nikdo nebude rozumět a je dost možné, že ani čínské. Dále je potřeba sdělit to prodejkyni lístků, což se může zdát jako jednoduchý úkon, ale může zabrat i několik minut. Dále je potřeba vypátrat, který autobus je právě ten váš (jsou na nich čísla, podle nich se dá orientovat) a pak, a to je velmi důležité, je nutno vysvětlit řidiči, kam že to jedete a jestli by vám mohl říci, kde máte vystoupit. V opačném případě nemáte příliš velké šance odhadnout to bez cizí pomoci. Ještě lepší řešení je (a to platí jednou pro vždy, zvláště v Číně), vytipovat si nějakého mladého studenta, u nějž je šance, že hovoří anglicky a který má stejnou cestu jako vy (je ve stejném autobuse) a požádat ho pomoc. Nejenže si ušetříte množství problému, času a komplikací, ale ještě mu uděláte radost neboť číňané obecně jsou velice družní, zvědavý, přátelští, ochotní a ti co umí anglicky jsou vděčni za jakoukoliv příležitost, kdy si mohou anglicky popovídat. Je pravda, že jich není příliš a těm co něco umí často není díky čínskému přízvuku rozumět, ale situace se stále zlepšuje.

Vzhledem k faktu, že do Pekingu míří stále více turistů, snaží se jim to zde místní vláda alespoň částečně usnadnit. To znamená, že názvy ulic jsou uvedeny vždy čínsky a anglicky, stejně tak stanice v metru, či částečně autobusové zastávky a dá se předpokládat, že to zde turisté budou mít stále snazší.
O ubytování v Pekingu není nouze a vybere si skutečně každý. Od drahých hotelů až po skromné hostely pro nás čechy. Já jsem zvolil hostel na východě centra Pekingu. Bohužel si již nepamatuji název, ale nacházel se v malé uličce, s níž byla na severu rovnoběžná ulice Jinbao Jie a z jihu Xizongbu Hutong. Pokud byste šli například z hlavního vlakového nádraží, tak je potřeba jít stále na sever ulicí Chaoyangmen Nanxiaojie, do níž zmiňované ulice ústí zleva. Hostel se nacházel v malé úzké uličce s tradiční starou čínskou zástavbou a i samotná čtyřpatrová stavba je vyvedena v tradiční čínské architektuře. Cena zhruba 45 Y (cca 200 Kč) za "dorm bed" (pokoj, kde je ubytován větší počet turistů, zpravidla 4-15), což je velmi slušné, nehledě na to, že kvalita ubytování a služeb byla skutečně nadprůměrná! Půjčovna kol, praní prádla, internet, naprosto skvělá terasa s restaurací na střeše hotelu, slušné toalety a sprchy, turistický servis (výlety, zájezdy, apod.), rezervace jízdenek na vlak, velmi levné pivo (0,68 l = 2 Y)! příjemný a milý personál, atd. Velmi blízko pěšky do centra - Zakázané město (cca 40 minut)(FOTO pokoj hotelu Peking; 87 kB).

Peking a jeho okolí nabízí poměrně velké množství možností, jak trávit volný čas. Já jsem se však hodlal zdržet co nejkratší čas, přece jen je to na mne příliš velké, moderní a turistické město. Moje cesta měla vést do odlehlejších oblastí. Proto jsem se rozhodl navštívit pouze Zakázané město, starý Hutong (historická zástavba v centru) a jeden malý lamaistický klášter (Yonghegong lamasery), který mne ale zklamal. Pokud jde o Zakázané město tak doporučuji návštěvu hned po otevření v ranních hodinách, kdy ještě není zaplněn davy turistů. Mně na něj stačili zhruba 3,5 hodinky, ale to jen proto, že nejsem příznivcem zakonzervovaného muzejního života. Cena vstupenky je 60 Y (cca 210 Kč; r. 2004).
Pravý společenský život začíná po západu slunce. Ulice jsou plné lidí a světel. Nelze opomenout noční procházku Pekingem (FOTO noční Peking; 129 kB) Určitě vás na ulice párkrát osloví mladé číňanky. I když to na první pohled může vypadat, že je zajímáte, většinou to tak není. Pod záminkou, že by si s vámi chtěli povídat (anglicky) se snaží vás postupně nalákat do některé z mnoha galerií. Z prodaných obrazů a obrázků mají zcela určitě taky svou provizi. Klidně s nimi můžete jít, obrázky jsou hezké a koupit něco vás stejně nikdo donutit nemůže.
Protože jsem v Pekingu trávil velmi krátký čas a nechtěl jsem jeden celý den strávit sháněním místenky na vlak do Chengdu (hl.m. Sečuánu), využil jsem možnosti nechat si lístek obstarat obsluhou v hostelu. Samozřejmě to není zadarmo, nicméně cena je tak nízká, že se vyplatí ušetřit si to trápení a věnovat se krásám Pekingu. Cena za tuto službu je 30 Y (cca 100 Kč; r. 2004) - jen za cestu na nádraží a zpět byste zaplatili za jízdenky MHD přes 10 Y, a to by úspěch ještě nemusel být zaručen. I když i v tomto směru se situaci velmi zlepšila a jízdenky na vlak si mohou cizinci zakoupit ve zvláštní pokladně pro cizince, kde se lze domluvit i anglicky. Pokladny pro cizince jsou na hlavním nádraží (JV od centra) v prvním patře a na západním nádraží ve druhém patře. Jinak systém prodeje jízdenek, čínská povaha, neznalost cizích jazyků, neznalost latinky, množství cestujících vlakem je kombinace, která může být hodně deprimující, ale stejně tak i hodně zábavná. Člověk hlavně nesmí nikdy propadat beznaději a nikdy se nesmí vzdát. A hlavně nesmí zapomínat na úsměv, bez toho se v Číně neobejde :) je součástí zdejší kultury. S rezervací jízdenky však nebyla úspěšná ani hotelová služba, takže namísto jízdenky na hard-sleeper na pátek jsem získal jízdenku na sobotu a na hard-seat. Zakoupení jízdenky však může být díky prazvláštní čínské povaze obecně velký problém. Prakticky z jakéhokoliv důvodu se prodejce může rozhodnout vám ji neprodat a jak se jednou rozhodne, tak to s ním bude na velmi dlouho. Zachování si tváře je jedním ze symbolů čínského charakteru. Na vaše naléhání, pak existuje jediná odpověď: "mei you", což znamená něco jako "nemáme, není a nebude, apod.". Jak jsem se již zmínil, chce to trpělivost, nekompromisnost, vytrvalost, drzost a víru v úspěch, někdy bude nutná pomoc místního lidu. Existuje množství různých fint a lstí jak na čínské úředníky vyzrát (v případě zájmu mohu poradit :). Mohu vás ujistit, že nakonec všechno jde.

Peking je stejně jako všechny světové metropole přece jen o něco dražší než zbytek země (s výjimkou Šanghaje a Hong Kongu), přesto jsou ale ceny snesitelné a dá se zde vcelku bez problému přežít, samozřejmě za předpokladu, že jíte v malých místních jídelničkách, případně nakupujete v supermarketu - ty jsou přeplněné rozličnými, barevnými nám z větší části cizími potravinami. Pokud jde o jídelny, doporučuji vám mít na papíře názvy základních čínských jídel napsaných čínskými znaky. v některých jídelnách si můžete vybrat, tak že ukážete, co chcete, ale často budete muset vybírat z jídelního lístku, který je pochopitelně téměř všude v čínštině.

Pokud jde o pivo, tak to je zde velmi levné a chutné (ve většině čínských pivovarů mají podíl pivovary německé). Pro nás nezvyklé je to, že v láhvi je vždy 680 ml nápoje, cena se pohybuje v rozmezí 2-5 Y, v závislosti jaké pivo a kde kupujete. Po čaji je to asi nejoblíbenější nápoj.
Čaj je tradičně čínským nápojem. V oblibě je především čaj zelený a jasmínový (téměř vůbec čaj černý), číňané ho pijí skutečně všude a je skutečně chutný. V každé jídelně či restauraci ho obdržíte zdarma kolik hrdlo ráčí, samotní číňané si všude sebou nosí malé bandasky, v nichž mají čaj nasypaný a během dne pouze doplňují horkou vodu - kterou mohou získat prakticky kdekoliv. Velké termosky na horkou vodou jsou téměř všudypřítomné.

V den odjezdu se na cestu do Chengdu, která trvá 28 hodin a kterou strávím v hard-seat vagonu, zásobují jídlem a vyrážím na západní vlakové nádraží, odkud vyráží většina vlaků směřujících na jich a západ země. Na nádraží se lze dostat pomocí metra (3 Y) - západovýchodní linkou na stanici Junshibowuguan a autobusu (1-3 Y) - nejlépe je zeptat se na stanici autobusu, kterej je ten pravej. Jako cestování kdekoliv jinde v Číně, vyžaduje vše maximum důvtipu, i když zde je ještě člověk stále ve výhodě díky anglickým nápisům. Nádraží je gigantické a připomíná i způsobem odbavení spíše letiště. Buďte pozorní, i když vše je celkem přehledně značeno, takže se zde dá vcelku dobře orientovat. Cestování vlakem po Číně je však zvláštní kapitola a věnuji se mu následující kapitole.

vlak Peking - Chengdu

Nádraží velkých čínských měst připomínají spíše novodobé paláce. Budovy z mramoru a skla jsou často gigantické, na druhou stranu však velmi čisté a prostorné (FOTO nádraží města Xining; 118 kB). Stejně tak tomu je i na západním pekingském nádraží. Odbavení cestujících a život nádraží v Číně je vůbec v mnoha směrech velmi specifické. Do budovy máte umožněn vstup pouze se zakoupenou jízdenkou. Hned u vchodu je cestující podroben kontrole zavazadel jako na letišti a většinou je mu razítkem potvrzena jízdenka. Pak je nutno najít správnej východ, respektive správnou čekárnu a v ní správný vchod na nástupiště s konkrétním vlakem. V čekárně se hromadí lidé a tvoří se fronty k jednotlivým východům, které jsou vždy označeny číslem vlaku (doporučuji znát číslo vlaku, usnadní to orientaci). Kolem jsou stánky s jídlem a vůbec vším možným. Lidí je vždy mnoho, fronta velmi dlouhá, ale toho se nelekejte, když se otevře brána, jde všechno jak po másle a vaše místo ve vlaku vám stejně nikdo nevezme. Brána je otevřena zhruba 40 minut před odjezdem vlaku. Davy se začnou valit na nástupiště, musí však před tím projít ještě jednou zběžnou kontrolou jízdenky, pak koridorem, kde stojí další zaměstnanci a s megafony usměrňují dav, dále pak následuje poslední turniket, kde vám jízdenku důkladně zkontrolují. Jste na nástupišti. Podle čísla na jízdence je nutno najít správný vagón, kde už u vchodu čekají 1-3 "stewardi" či "stewardky", kteří tvoří osádku vagónu a kteří vám opět zkontrolují jízdenku. Během cesty se pak starají o pořádek ve vagóně a zajištění zásob horké vody v nádržích, atd.
Zkrátka čínské nádraží žije svým životem a tam, kde České dráhy zaměstnají 3-4 lidi, tak je čínská ekonomika schopna uživit 60-100 zaměstnanců. Každý odjezd vlaku je tak malou slavností.

Jízdní řád, cenu, trasu vlaku a stejně tak i číslo vlaku si můžete snadno a rychle vyhledat na tomto serveru TravelChinaGuide - dávejte pozor při vyhledávání na správné názvy čínských měst, která mají velmi často několik variant (např. Kashgar=Kashi, Turpan=Turfan=Tulufan, atd.).

Vlaky jsou několika typů a rozdělují se podle rychlosti, v závislosti na tom i podle ceny. V každém vagónu jsou velké samovary s horkou vodou a prakticky po celou cestu projíždí jednotlivými vagóny prodejci jídla, pití, ovoce, cigaret a ledasčeho jiného. Ceny jsou o něco vyšší, než je běžné, přesto jsou pořád poměrně nízké.
Cestovat můžete v několika třídách, které se liší především komfortem a pak také cenou. Jsou to:
a) Soft-sleeper - lůžkový vůz, cestující jsou v kupé po čtyřech (dva nad sebou), relativně komfortní a pohodlný způsob cestování.
b) Hard-sleeper - lůžkový vůz, kdy ve vagónu nejsou žádná kupé jen jakési otevřené kóje, a lůžka jsou vždy tři nad sebou. Když si kupujete místek, musíte nahlásit, jaké chcete lůžko (dole, uprostřed, nahoře).
c) Soft-seat - pohodlné sedačky, vagóny nejsou přeplněné.
d) Hard-seat - přeplněný vagón, šestice sedaček (tři proti sobě). Množství lidí, vagón žije svým specifickým životem, který my nemůžeme pochopit.
Ruku v ruce s komfortem jdou i ceny. Pro srovnání - vlak na trase Peking-Chengdu může stát: soft-sleep 77 USD, hard-sleep 50 USD, soft-seat 44 USD, hard-seat 28 USD. Jak vidíte rozdíl v cenách může být skutečně velký. Já neměl na vybranou a musel jsem jet třídou hard-seat a mohu říci, že se to dá přežít. Cesta trvala 26 hodin (2042 km) a strávil jsem ji skutečně na jednom sedadle ve společnosti tří mladých sečuánských studentek, které mne celou cestu hostili dobrotami, které si nakoupili na cestu. Nezapomeňte na to, že číňané jsou menšího vzrůstu a vše je tedy přizpůsobeno jejich postávám, to znamená menší, v případě autobusů jsou sedačky někdy i menší než samotní číňani. Téměř každý má u sebe zásoby jídla na celou cestu, které občas doplňuje nákupem od projíždějících prodejců všeho možného. Jídlo lze zakoupit za cca 15 Y. Lidé ve vlaku se baví, hrají různé hry, korzují po vagónu, popíjí čaj, pojídají jídlo, pokuřují a koukají na vás, zkrátka stále se kolem něco děje.
Do Chengdu přijíždíme odpoledne a je znát, že jsme se přemístili o zhruba tisíc kilometrů jižněji. Vegetace i klima se mění.
Po výstupu z vlaku je nutno projít opět kontrolou jízdenek, proto je nevyhazujte hned poté, co opustíte vlak! A můžete se vrhnout do víru čínského velkoměsta, tentokrát již bez anglické nápovědy.

Chengdu (Sečuan, Sichuan, Sechuan, S´chuan)

Chengdu je hlavním městem provincie Sečuan (S´chuan, Sichuan) a se svými jedenácti miliony obyvatel se řadí mezi největší města Číny. Jen samotná provincie Sečuan by se dala velikostí srovnat s Francií. Je to moderní čínské město (FOTO Chengdu; 88 kB) a jeden z populárních cílů turistů. Na druhou stranu nepostrádá své kouzlo exotického východu a je plné malých uliček a zákoutí, v nichž se zastavil čas. Možností jaké se nabízí především v širokém okolí je mnoho a je těžké si vybrat (Pandí rezervace, Qingcheng Shan nebo Emei Shan - úchvatné národní parky plné klášterů, Leshan - jedna z největších soch Budhy, atd.) - na všechna tato místa se dá dostat relativně pohodlně autobusem, jen je potřeba vědět jak na to. Proto jsem nevybíral a vykašlal se na turistická lákadla s úmyslem strávit zde co nejkratší čas a vydat se směrem na sever do tibeto-čínských oblastí. Provincie Sečuan sousedí na západě s Tibetem, neznamená to však, že by tibetská kultura za hranicí Tibetu končila. Hranice Tibetu nutno vnímat pouze jako administrativní. Ve skutečnosti je tibetský lid, kultura, náboženství, kláštery a vše co s tím souvisí rozšířeno ještě daleko za hranice Tibetu. Nejvíce však v západní části provincie Sečuan (především jsou známy oblasti Kham), dále pak téměř v celé provincii Qinghai a ve velké části provincie Gansu. Pro ty, kteří nemají možnost navštívit samotný Tibet, to může být zcela plnohodnotná možnost, jak se seznámit s tibetskou kulturou a lidmi. Škoda jen čínské vlivy a modernizace jsou čím dál silnější. Město Kanding na západě Sečuanu je branou do vysokých hor tibetských oblastí.
Ostatně Chengdu je jedno ze dvou míst v Číně odkud se dá legálně dostat do Tibetu, a to letadlem do Lhasy, po zemi to zatím odsud není možné. Druhým místem odkud se lze dostat do Tibetu, a to po zemi, je město Golmud v provincii Qinghai, odkud se lze do Tibetu dostat autobusem. Samozřejmě nelegálních způsobů, jak se dostat do Tibetu je mnohem více, a vyžadují si především dostatek času, který jsem já ale neměl.

V Chengdu také najdete pár lamaistických klášterů a sem tam potkáte budhistického mnicha, pořád zde má ale převahu čínský, respektive sečuanský lid (na obrázku taoistický mnich). Ulice jsou plné lidí. Přepravovat se můžete buď místními autobusy nebo rikšou (převážně cyklorikšou). Případně si můžete ve většině guesthousů či hostelů pronajmout kolo. Ceny nejsou vysoké.

Nabídka ubytování je zde, stejně jako ve většině větších čínských měst, poměrně široká. I našinec se zde může levně a kvalitně ubytovat. Ve městě je množství hostelů a guesthousů za přijatelnou cenu (dorm-bed: 3-10 USD za noc). Jejich kvalita je zhruba stejná. Zpravidla jsou vybaveny společnými sprchami a záchody, prádelnou, Internetem, půjčovnou kol a poskytují komplexní turistický servis (výlety, pronájmy dopravních prostředků, rezervace jízdenek, atd...). Celkem dobré tipy na ubytování naleznete v dokumentu s informacemi, který si můžete z mých stránek stáhnout zde: Chengdu ubytování Sečuán (Sichuan, Sechuan, S´chuan) - ZIP, 125 kB. Já jsem pro svůj pobyt v Chengdu zvolil Sim´s Cozy Guesthouse. Velmi útulný, čistý, stylový a především levný guesthouse na severu města (15-25 Y = 2-3 USD za noc; r. 2004). Není jednoduché ho najít (stejně jako cokoliv jiného v čínských desetimilionových městech, v nichž o angličtinu nezavadíte). Podrobné informace naleznete pod odkazem guesthousu a budete-li se důsledně držet popisu cesty do hostelu, budete určitě úspěšní stejně jako já. Nedejte se zmást "otřískaností" čtvrti, v níž se nachází ani tím, že ulička v níž stojí vypadá, jako ta nejzapadlejší ulička v celé Číně. Guesthouse vlastní mladí japonci a tudíž většinu obyvatel tvoří také japonští cestovatelé. Každopádně vřele doporučuji.
Výhodou však je blízkost hlavního vlakového nádraží a těsná blízkost velmi příjemného budhistického chrámu Wenshu. Chrám působí starým dojmem a uvnitř naleznete nepříliš udržované parčíky (nicméně příjemné), chrámové budovy (jako všude ponořené do dýmu vonných tyčinek) a velmi příjemné typicky čínské zahradní čajovny. Vstupné do chrámu bylo v roce 2004 pouhý 1 Y (0,15 USD).
Další významnou památkou je jsou chrámové zahrady Wuhou na jihozápadně od centra města. Chrámové komplexy obklopené překrásnými parky plnými jezírek. Skvělé místo pro odpolední relaxaci a odpočinek. Bohužel vstupné je zde již výrazně vyšší, a to 30 Y (4 USD), přesto návštěvu doporučuji. I samotní číňané zde rádi relaxují. Já si odsud kromě jiného odnesl i zážitek, který se cizinci v číně muže přihodit zcela běžně. Při procházkách parky mezi budovy malých paláců jsem se střetnul asi s třiceti členou skupinou čínských turistů. Nesměle mne nejdřív z povzdálí okukovali, než se jeden z nich odhodlal a požádal mne zda by si mne mohl vyfotografovat. Celá skupinka zpozorněla, načeš s mým souhlasem sborově vydechla a propukla v smích. No a pak už to jelo, postupně si mne fotil jeden za druhým a téměř všechny ženy a dívky chtěli být na fotografiemi se mnou. Celou akci doprovázel neustálý smích všech přítomných, zvláště pokaždé, kdykoli jsem cokoliv řekl či udělal jakékoliv gesto. Ano připravte se, že se možná stanete oblíbeným fotografickým objektem. Pro číňany jsme ještě stále mimořádná a exotická atrakce. Zvláště v menších městech či odlehlejších oblastech bylo běžné, že mne v uctivé vzdálenosti obklopila skupinka místních a s napětím ve vážné tváři sledoval každý můj pohyb, ať jsem dělal cokoliv. Stačilo vždy sebemenší vstřícné gesto (mrknutí okem, čínský pokus o pozdrav, mávnutí, prostě cokoliv) a všichni se rozesmáli a začli mezi sebou žvatlat tou svou hatmatilkou. Našli se pak i odvážlivce, kteří se snažili ode mne něco vyzjistit. Ať jsem odpověděl cokoliv jakýmkoliv jazykem, vždy s vysmátou tváří souhlasně pokyvovali hltajíc každé mé slovo, jako by mi bez problému rozuměli.

Stravování je zde velmi jednoduché. Ulice jsou plné jídelniček a restaurací. Na každém rohu někdo něco prodává. Problémem může být jedině neznalost čínštiny a s tím související potíž při objednávání jídla (pro tyto účely doporučuji mít sebou v čínských znacích tištěný slovníček s jídly; já jsem si vyrobil tento Čínsko-anglický slovník - ZIP; 1,8MB). Sečuánská kuchyně je však proslavená po celém světě. Vyznačuje se především mimořádnou pikantností, což zcela potvrzuji. Specifické sečuánské koření dodává téměř každému jídlu mimořádný říz. Chutné čínské pivo je tak nezbytností ke každému jídlu. Hlady v Číně rozhodně neumřete, naopak pro množství barev, vůní a chutí nebudete vědět, co si dřív vybrat.
Prodejci na ulici nabízí ovoce, vařenou kukuřici, zmrzlinu, nápoje,.... Pokud si ale chcete "v klidu" a pohodě nakoupit jídlo třeba na plánovanou cestu doporučuji učinit tak v supermarketu. Za skvělou volbu považuji supermarket, který se nachází přímo na JV konci centrálního náměstí v podzemí velkého obchodního domu (půjdete-li od sochy Mao C´Tunga náměstím dolů na jih vpřed, dojdete na konec náměstí, udělejte čelem vzad, respektive čelem k k Maovi a po vaší pravé straně přes silnici uvidíte velkou budovu s obchody v jejímž podzemí se supermarket nachází). V supermarketu můžete za příznivé ceny nakoupit cokoliv na co si vzpomenete. Ale hlavně podivnosti, na něž byste si nikdy nevzpomněli. Sortiment supermarketu je zcela odlišný od toho našeho. Milióny barev, člověk by chtěl vyzkoušet všechno. Roztodivné ovoce, nakládané oříšky, sušené ovoce, velmi lákavá hotová jídla (kachničky, párečky, masové závitky, vaječné omeletky,....), množství výtečných čajů (výborný suvenýr - levné, krásné a především malé a lehké do batohu :), vína, ovocné šťávy, instantní polévky .....

Z Chengdu se můžete vydat na kteroukoliv světovou stranu a nebudete toho litovat. Já se rozhodl vypravit směrem na sever do tibetských oblastí a přes tibetská město Songpan a Zoige (čínsky Ruoergai) se dostat do městečka Langmusi na jihu provincie Gansu. To však znamená najít autobusové nádraží a získat jízdenku na autobus do města Songpan. Autobus odjíždí velmi brzo ráno. Naštěstí sdílím pokoj s mladou číňankou, která shodou okolností jede ten samý den ze stejného nádraží, takže se domlouváme, že pojedeme spolu taxíkem na nádraží. Taxíky jsou zde velmi levné. Z našeho hotelu je to na nádraží asi 3 km a za takovou cestu zaplatíte zhruba 12 Y (1,5 USD; r. 2004). Za tuhle cenu se to vyplatí, zvlášť pokud je vás více. Dobře si však zjistěte, z kterého nádraží váš autobus odjíždí. Situace se stále mění. A hlavně si nechte dostatečnou časovou rezervu na zmatky, pátrání a dohadování se na nádraží. Koupit lístek bez průtahů bývá spíše výjimka.

Já měl naštěstí sebou chytrou anglicky mluvící číňanku, která mi mou práci velmi usnadnila, i když taky to nebylo jednoduchý. Nejdříve nám řekli, že lístky nejsou na můj autobus do Songpanu a že nejsou ani na ten následující, ale chvilka přemlouvání a dohadování mi vynesla jízdenku na autobus odjíždějící mým směrem zhruba za půl hodinky. S jízdenkou je nutno projít ještě přes kontrolu na nástupiště. Autobusy jsou označeny jen v čínštině. Nezbývá tedy než mít názvy měst napsaná někde v čínštině a systematicky hledat správný bus anebo se ptát. Za okamžik už sedím v autobuse a postupně přibývají další cestující, kteří si mě zkoumavě prohlížejí. Jsou mezi nimi jak tibeťané tak číňané, děti, staří, mladí, mniši. Osádku autobusu vždy tvoří minimálně dva lidé. Řidič, který se věnuje pouze řízení a pomocník, který uklízí neskutečnej bordel v autobuse, ukládá zavazadla, kontroluje jízdenky, otvírá a zavírá dveře.....

směr Songpan

Dalo by se říci, že cestování autobusem v Číně je vlastně takový zvláštní druh sportu. Nikdy nevíte jak to dopadne a pořádně vás to může vyčerpat. Na druhou stranu je to však neopakovatelný zážitek. Vše většinou začíná ještě před odjezdem, kdy je nutno sehnat lístky na autobus. Především na větší vzdálenosti se prodávají předem (i den až dva) na autobusovém nádraží. Stejně jako koupě jízdenky na vlak, tak i zakoupení jízdenky na autobus je zcela v režii prodejce lístků, který dokáže pocuchat nervy i zkušenému cestovateli. Občas se vám podaří lístek koupit bez problému na první pokus. Mně se to podařilo zhruba v polovině případů. Opět platí do poslední chvíle se nevzdávat, zachovat klidnou hlavu a nebát se. Jedině tak odjede nakonec vždy autobusem, kterým odjet chcete. Tak se to v Chengdu podařilo i mně díky pomoci čínské studentky, která mi pomohla jízdenku vymodlit. Cesta do města Songpanu na severu provincie by měla trvat zhruba 8 hodin (ve skutečnosti trvala asi 11 hodin; cca 300 km na sever od Chengdu) a jinak než autobusem se tam nelze dostat. Cestování autobusem je relativně levné, např. lístek na trase Chengdu-Songpan (300 km) stojí necelých 50 Y (6 USD; r. 2004).
Můžete se setkat s autobusy různých kvalit, od modernějších strojů až po staré, rozmlácené vraky. Ukázka autobusů BUS1 - starší otřískanější typ (oprava prasklé pneumatiky - běžná záležitost), BUS2 - zánovnější typ (havárie našeho autobusu, naštěstí až po sjezdu z horských silnic do údolí). Nehody jsou poměrně časté, zvláště prasklé pneumatiky. Je to dáno nejen stavem techniky a stylem jízdy, ale především také stavem místních silnic. Přestože se stále staví a opravují nové silnice (podél silnic je možné vidět desetitisíce čínských dělníků, kteří pracují nejen na obnově a stavbě silnic, ale také stavbách přehrad, zpevňování říčních koryt, atd....; jejich množství je až neuvěřitelné), tak je zde stále množství prašných, kamenitých, nezpevněných a nebezpečných úseků, a to především v horských oblastech.
Nikdy jsem příliš nepochopil chování cestujících. Ti před odjezdem stále nastupují a vystupují, sedají si na různá místa a chovají se dost chaoticky. Zavazadla se většinou nakládají na střechu. Případně dovnitř autobusu. Lístek si od vás vybere pomocník řidiče. Pro cestování provinciemi Gansu a Qinghai potřebujete na cestu autobusem ještě speciální pojištění (poměrně drahé) - je to právě díky častým nehodám. Já jsem se s většími či menšími potížemi bez něj obešel, ale chce to i při neznalosti čínštiny hodně výřečnosti.
Cesta je většinou dlouhá a každý si tudíž sebou veze zásobu jídla, pití a cigaret. Případně zásoby dokupuje během cesty při zastávkách nebo na nádražích měst, kterými se projíždí a kde se kolem autobusů neustále motají prodejci všeho možného (především vařených vajíček, vaječných omelet, chleba, zmrzliny, piva, cigaret ...) a přes okýnka autobusů nabízí své zboží. Chování cestujících v autobuse je zcela živelné. Zbytky jídla, flašky od piva a odpadky se házejí přímo na podlahu autobusu, takže za chvílí vypadá jako pojízdná popelnice. To vše je přiživována vajgly cigaret (kouření je v Číně povoleno prakticky všude, kouří jen muži) a častými flusanci. Občas se někdo pozvrací. Zažil jsem dokonce i močení v uličce autobusu (šlo sice o malé dítě, přesto jsem matku holčičky nepochopil). a taky je nutné podotknout, že prostor v autobuse je velmi omezený. Prostor na nohy (sedíte-li) je mimořádně malý (10-15 cm). Desetihodinová jízda rozklepaným, narvaným autobusem, plným bordelu, se tak může být tvrdou zkouškou cestovatelských schopností.
Na významných místech tibeťané z okénka vyhazují stovky malých papírku s modlitbami. Na zastávkách se pokuřuje, nakupuje jídlo a svačí.

Ve stejném duchu se odehrávala naše cesta do Songpanu, tibetského městečka v horách na severu provincie Sečuan. Cesta vede převážně podél řeky Min Jiang a prakticky celou cestu stoupáme. Bohužel převážná část této cesty je zrovna v rekonstrukci, což znamená častá čekání, špatně průjezdné nezpevněné úseky, střety s těžkou technikou. Cesta se tak z plánovaných 7 hodin protahuje na hodin 11. Do Songpanu tak přijíždíme v podvečer.

Songpan   .........................Songpan - obrázek, 114kB

Hned po příjezdu se na mne vrhá starší tibeťan a lámanou angličtinou nabízí ubytování a trek na koni. Přímo na autobusovém nádraží se nachází "hotel", kde je možno se ubytovat. z venku vybadá poměrně luxusně. Mramorově skleněná budova se sem vůbec nehodí. Cena ubytování (20Y) však odpovídá jeho kvalitě. Faktem je, že uvnitř je vše vyvedeno z mramoru, chromu a skla. V mém pokoji je 13 úhledně ustlaných postelí (FOTO pokoj Traffic Hotel Songpan; 91 kB). Sprcha ani koupelna žádná. Umyvadlo pouze na toaletách a pouze se studenou vodou - neskutečně zaprasený. Záchody stejně jako na většině jiných míst jsou děsivé. Ale nevadí, koneckonců je to jen na přespání.
Songpan je na čínské poměry malé město ležící v nadmořské výšce zhruba 2000 m.n.m. a je obýván především tibetským obyvatelstvem. Město je obklopeno horami, do nichž místní "cestovní kancelář" pořádá velmi oblíbené treky na koních, cena díky zvyšujícímu se zájmu turistů každým rokem stoupá. V roce 2004 to bylo 100Y za jeden den - v ceně je kůň, průvodce(kuchař), jídlo, vybavení (teplé oblečení, stan, spacák). Hodlám se zdržet pouze jeden den takže nic pro mne. Songpan je pro některé také základnou pro návštěvu "nedaleké" přírodní rezervace Jiuzhaigou (asi 4 hodiny, 30Y bus) nebo Huanglong (56 km od Songpanu). Pro své krásy jedna z nejvyhledávanějších přírodních rezervací v Číně. Tomu také odpovídá nápor turistů, ceny a nejrůznější omezení. Lidé, kteří se odtud vrací jsou sice nadšení krásami přírody, ale na druhou stranu jsou znechuceni množstvím turistů, omezeními a bussinesem.
Songpan byl v době mé návštěvy kompletně v rekonstrukci, snad všechny ulice byli rozkopané, všude dráty, příkopy, bláto. Rekonstruovali se také nejvýznamnější zdejší památky - dvě staré brány a opevnění. Kromě nich zde také naleznete dva dřevěné zastřešené mosty (cenné památky) a pár klášterů.
Pokud se vydáte z autobusového nádraží zhruba 100 m ulicí dolů k centru města, narazíte právě na zmiňovanou místní "CK", kde je možné se také ubytovat, hned vedle je příjemná jídelnička (menu v angličtině) a zde si také můžete domluvit trek na koních. Ale nebojte se, dřív než vy to všechno najdete, tak si oni najdou vás.

Na prohlídku města vám stačí jeden den. Centrum je velmi malé, tvořené stylovou zástavbou s množstvím krámků, v nichž lze zakoupit tibetské suvenýry. Na západ od města se nachází v kopcích dva kláštery. Jeden hned těsně nad městem přilepený jak vlaštovčí hnízdo na skálu, do druhého se budete muset vydat cestou a pěšinami přes okrajovou venkovskou čtvrť dále do kopců. Naskytne se vám úchvatný a trošku šokující pohled na místní jatka (jatka1, jatka2) - jiný kraj, jiný mrav. Za 15 minut dorazíte k dalšímu klášteru, ke kterému těsně přiléhá hřbitov. Já jsem zde byl zrovna ve chvíli, kdy zdejší obyvatelé se bavili tancem a cvičeními (viz FOTO napravo). A pokud půjdete ještě dál cestou do kopce, dostanete se na nádherné louky s krásným výhledem do údolí a hned za dalším kopcem už je první tibetská vesnička. Já jsem neodmítl pozvání do jedné tibetské chýše (FOTO chýše v horách; 130 kB), která se nacházelo mimo vesnice na vrcholku jednoho z kopců. Vytřeštěné oči dětí dokládali, že cizinec zde není na denním pořádku. Svačinu jsem odmítl nicméně horký čaj jsem si dal. V chýši ho vařili na otevřeném ohni. Pouze udusaná hlína, jedna skoropostel, jedna polička a uprostřed ohniště a na něm se stále ohříval čaj. Nedokážu si představit skromnější příbytek, přesto se podělili i o to málo co měli.

Pokud budete hledat internetové spojení, tak s tím to bude těžší. Já jsem žádné oficiální nenašel. Respektive našel jsem příbytek, v němž jsem zahlédl počítač a dokonce to vypadalo, že je připojen na Internet, takže jsem se osmělil, pozdravil a vstoupil. Prstem jsem ukázal na počítač a s tázavým pohledem pravil "Internet?". Skupinka lidí v místnosti byla nadšená a okamžitě mne vybídli, ať se posadím k počítači. No vida, kdo by to zde čekal. S několika pohledy místních zvědavců v zádech, kteří se seběhli z ulice, jsem napsal zprávu domů, pokusil se vykonverzovat česko-čínsky pár zdvořilostních vět a za nadšení všech přihlížejících, spokojen s dnešním dnem, který jsem tak úspěšně zakončil, jsem se vyrazil připravit na zítřejší cestu dále na sever. Pro ty, kdo by to chtěli zkusit s Internetem také, uvádím popis, kde zmiňovaný dům naleznou. Půjdete li od severní brány města směrem k jižní, přejdete most a za mostem se dáte (myslím) první ulicí doprava. Asi po 20 metrech po levé straně je to jeden z domů.

Docela jsem se těšil až opustím toto městečko, i když je zde krásně, ale přijel jsem asi zrovna v nevhodnou dobu. Zdá se, že číňané zahájili plnou přípravu na davy turistů, které sem zřejmě s blížící se olympiádou chtějí přilákat. Turisté to zde již zřejmě budou mít jednodušší.

Jízdenku na autobus lze zakoupit v budově autobusového nádraží a hotelu současně. Z jedné strany budovy jsou nástupiště a z druhé strany je vchod do hotelu. Nalevo od vchodu je vchod do místnosti, kde lze jízdenku zakoupit. Já směřuji na sever do Langmusi, bohužel se tam nelze dostat bez zastávky v městě Zoige. Autobus odjíždí brzy ráno v 6:30.

přes Zoige do Langmusi

Nástup do autobus je chaotický jako vždy. V prvním dalším městečku zastavujeme a autobus se naplňuje lidmi. Silnice je přímo děsivá. Mám obavy zda v pořádku dojedem. Rozbahněná úzká cesta, rozježděná těžkými náklaďáky, které zde pendlují. Cesta se na několika místech rekonstruuje. Takže každý střet s náklaďákem je malým nebezpečím, když na kluzkém povrchu míjíme jen o fous příkré sráze do údolí či říčních koryt. Po několika hodinách se zastavíme na delší čas. Silnice se mění v bahenní jezero, ve kterém stojí uvíznutá těžká technika a nedá se tedy projet. Všichni ale trpělivě čekají.
Město Zoige (čínsky Ruoergai) leží asi 260 km severně od Songpanu a je to nezbytná zastávka na cestě do provincie Gansu, takže chtě nechtě i já zde musím přespat. Cesta vede vysokými horami, průsmyky a náhorními plošinami. Scenérie jsou úchvatné a rozhodně stojí za to nepohodlí v autobuse. Dokonce projíždíme úseky krásné rovné asfaltové silnice (viz obrázek). Podél cesty se pasou stáda jaků a mezi němí se tyčí velké stany tibetských nomádů - pastevců, kteří mezi nimi projíždí na koních. Ti modernější na motorkách.

Do Zoige přijíždíme v odpoledních hodinách. Je to zapadlé, zaprášené tibetské městečko, uprostřed plání v horách v nadmořské výšce 3470 m.n.m. Není důvodu zdržovat se zde déle, než právě jednu noc. Autobusové nádraží je prašné prostranství. S několika spolucestujícími, kteří zítra ráno pokračují stejným směrem jako já, se přesunuji k okénku, kde se prodávají jízdenky. Od začátku je jasné, že zakoupit jízdenku nebude jednoduché. Z nějakého nám neznámého důvodu ji nedostáváme. Zkoušíme vyhledat zítřejší autobus s řidičem, měl by tady někde být. S řidičem se domlouváme, že přijdeme-li zítra brzy ráno tak se nějak domluvíme. Já se chci dostat do Langmusi, všichni ostatní jedou do města Hezuo odkud se dá dostat dále do měst Linxia, Xiahe nebo až do Lanzhou - hlavního města provincie Gansu. Autobus do Langmusi jede jednou denně, a to ve 13 hodin. Tak dlouho čas tady trávit nechci. Pojedu tedy autobusem, který jede do Hezuo a nechám se vysadit na křižovatce v horách, z níž se pak lze dostat do Langmusi (asi 5 km).

Ubytovat se můžete v hotýlku kousek od nádraží, který se jmenuje Panchuan Binguan (15-20 Y). Vyjdete-li z nádraží dejte se doprava a asi po 100 m po prav straně hned před křižovatkou. Vše je psáno v čínštině a tibetštině, takže je opět potřeba dostatek důvtipu. Pokoje jsou po dvou a je v nich dokonce televize. V noci je zde pochopitelně zima, ale k mému překvapení byl pokoj vybaven dokonce vyhřívanou elektrickou dekou! Zato toalety a sprchy jsou v žalostném stavu. Obojí jsem raději vynechal. Na pokoji spím s jedním sympatickým tibeťanem. Na jídlo společně zajdem do jedné z místních jídelniček. Člověk je vždy překvapen jaké skvělé zde dokážou vytvořit pokrmy v tak skromných a někdy žalostných podmínkách.

Ráno vstáváme brzy, čeká nás boj o místa v autobuse. Jsme již tedy v šest na nádraží. Autobus se plní a postupně ho doplňujeme i my. Můj tibetský spolubydlící se po dohodě s řidičem uchyluje k obvyklému triku. Autobusy totiž nesmí odjíždět z nádraží s cestujícími, kteří nemají jízdenku a tudíž nemají v autobuse místo (já ho jako vzácný cizinec přednostně dostal), to znamená, že vyběhne kousek za nádraží, řidič mu zastaví a jede se dál. Všichni jsou spokojení. Domlouvám ještě s řidičem, aby mi zastavil až budeme u odbočky na Langmusi.
Cesta horami je opět naprosto fascinující. Občas míjíme vesničky, v některých jsou lamaistické chrámy a téměř všude do červených hábitů odění tibetští mniši.

V odpoledních hodinách mi řidič zastavuje u odbočky na Langmusi. Autobus se se mnou loučí. U odbočky už stojí "taxík", který je zvyklý čekat zde v těchto hodinách na projíždějící autobus a případné zájemce svést těch zhruba 5 km do blízkého městečka (já zaplatil 10 Y, ale to jen proto, že jsem jel sám; pokud vás bude víc nebojte se cenu usmlouvat). Silnice se zde rekonstruují, takže se zřejmě očekává, zvýšený zájem turistů v těchto zapomenutých a neuvěřitelně krásných a malebných končinách

Langmusi

Langmusi se musí vidět. Tohle malé tibetské městečko leží v nadmořské výšce 3300 m.n.n. v naprosto úchvatném údolí obklopeném z jedné strany vysokými zelenými kopci, z další strany vápencovými skalami a z další nádhernými skalními útesy (viz foto vlevo). Zatím mimo hlavní zájem turistů a cestovních kanceláří (i když situace se v tomto směru stále zhoršuje). Město leží přesně na hranici mezi provinciemi Gansu a Sečuan. Obyvatele města tvoří především tibeťané, tibetští mniši žijící ve dvou zdejších klášterech, příslušníci čínských muslimů Hui a čínští Hanové - všichni v klidu, míru a pohodě. Muslimská mešita je dokonce součástí jedné tibetské lamaserie. Hlavními dominantami (dá-li se to tak říci) jsou dva budhistické klášterní komplexy, které obývá asi 1000 mnichů. Jeden z nich se nachází na sečuánské straně městečka (DaCangLangmusaichi Temple). Nachází se v něm několik institutů, v nichž se mniši vyučují geografii, matematice, astronomii a tibetské medicíně. Komplex je tvořen více než deseti budhistickými chrámy, pagodami a stovkami příbytků samotných mnichů. Vše je rozeseto v zelených kopcích. Druhý klášter se nachází na straně provincie Gansu (Anduo Dacang Lamo) a je jedním z nejvýznamnějších klášterů v těchto oblastech. založen byl již v roce 1413 a přes 700 mnichů se zde vyučuje esoterickým tradicím (sútry), tantrickým vědám, astrologii a tradiční kultuře a tibetské medicíně. A stejně jako ten sečuánský je tvořen množstvím chrámů, pagod, příbytků mnichů a všudypřítomných modlitebních mlýnků. Při návštěvě obou komplexů se platí vstupné, pohybovat se můžete zcela volně.

Dokážu si představit, že bych zde strávil i celý týden. Pozorovat život ulic, kde se mniši proplétají mezi motorkama a koněma mladých i starých tibeťanů. Před svými krámky posedávají muslimští Hui s typickou čepičkou na hlav a dlouhými bílými vousy, případně s obrovskými kulatými brýlemi na nose. Mezi tím vším pobíhají roztomilé děti a spousta zvířátek (vepříci, kačeny, slepice, oslíci,...). Do okolních opuštěných hor, lze podniknout množství výletů či vícedenních treků. Dokonce si lze v městečku pronajmout koně. Horské masívy a údolí jsou liduprázdné a nabízí úchvatné scenérie, stejně jako úchvatnou přírodu plnou nám neznámých rostlin, orlů, svišťů, horských bystřin a tak dále. Zkrátka, člověk si zde připadá jako v ráji.

V Langmusi je poměrně velký počet hotýlků a pensiónků, které tak reagují na zvyšující se zájem přijíždějících turistů (kterých je přesto stále podstatně méně než třeba ve známém Xiahe). Já jsem se ubytoval v Langmusi Hotel. Uprostřed města je něco jako náměstíčko, které tvoří velká křižovatka (rozuměj dvě křížící se prašné cesty), z křižovatky se jde do leva (máte-li v zádech příjezdovou cestu do města) a hotel se nachází asi po dvaceti krocích vpravo. Cena je velmi rozumná kvalita bydlení na zdejší poměry velmi vysoká. Některé pokoje mají vlastní koupelny se záchodem (30 Y), některé jsou bez příslušenství (15 Y) a je nutno využít společných prostor (které za mnoho nestojí, ale pořád lepší, než co jsem zažil na jiných místech). Navíc v hotelu pracuje mladý sympatický číňan, který umí anglicky a pomůže vám se vším, s čím bude potřeba. A na zmiňované křižovatce na hlavní příjezdové cestě naleznete dokonce malou samoobsluhu, kde si lze v klidu vybrat a nakoupit jídlo na cestu.

Jídlo jednoznačně v Lesha´s Cafe. Nachází se asi 20 m rovně přes zmiňovanou křižovatku po pravé straně. Je to mimořádně útulné a přátelské místo, kde se můžete naprosto výtečně najíst (asi nejlepší jídlo jaké jsem na mých cestách jedl). Vlastníkem jsou muslimští manželé a většina jídel je pro Čínu netypických (kromě různých vaječno-zeleninových jídel, také třeba americký apple pie, sledkej jačí jogurt,...). Jedno z mála míst, kde se domluvíte anglicky a jedno z míst, kde se zcela určitě setkáte s dalšími dobrodruhy a cestovateli. Kuchyň a jídelna se nachází v jedné místnosti, takže zatímco čekáte na vybraný pokrm, můžete sledovat, jak ho Lesha s manželem připravují. Dostanete zdarma čaj a určitě s vámi prohodí pár slov. Zkrátka budete se zde cítit skvěle :)

Pokud budete mít "štěstí" můžete zde v Langmusi zažít tzv. nebeský pohřeb. Je zde jedno z mála míst mimo území Tibetu, kde se ještě můžete setkat s tímto tibetským způsobem pohřbívání mrtvých, který spočívá v rozsekání zesnulého na malé kousíčky, které jsou hozeny orlům případně supům, stejně tak jsou pak rozdrceny kosti, které poslouží také jako potrava těmto dravcům. Z mrtvého tak nezbude nic kromě duše. "Pohřebiště" se nachází v kopcích nad klášterem na sečuánské straně.

Ráno vás budou probouzet tibetské trubky a gongy, které svolávají mnichy na modlitby. Pohled z okolních kopců v brzkých ranních hodinách, kdy údolí postupně zalévají první raní paprsky slunce, kouř stoupá z posvátných ohňů před budhistickými chrámy a zvuk tibetských trubek a gongů se rozléhá údolím, byl asi jeden z nejkrásnějších, co jsem v životě zažil. Zdejší mniši jsou přátelští a často mají snahu dát se s cizincem do hovoru. Někteří se i rádi nechají vyfotit, zvláště ti malí.
Pokud se vydáte skrze klášter na straně Gansu (nalevo) dojdete na malou louku, kde často posedávají mniši a "piknikují", případně se zde mladí mniši učí troubit na trubky. Přejdete-li louku podél řeky, projdete úzkou soutěskou se zdymadlem a vstoupíte do údolí obklopeném skalními útvary. Odtud se pak můžete vydat do překrásných a liduprázdných hor i na několikadenní trek. Vřele doporučuji. Já jsem v horách strávil sice pouze jeden den, ale důvodem byl především nedostatek času a to, že jsem byl zcela sám, což může být dosti riskantní.

Strávil jsem zde tři nádherné dny, má cesta bohužel musela pokračovat dále. Autobusem odsud můžete jet dvěma směry na jih do Zoige, odkud jsem přijel nebo na sever do Hezuo, transitního města při cestách do Xiahe, Linxia nebo Lanzhou. Já nyní směřuji do Xiahe. Autobus do Hezuo odjíždí zhruba v sedm ráno. Nádraží zde není, ale autobusy vyjíždí od hotelu Langmusi (hlavní křižovatka ve městě). Jízdenku je lépe opět koupit v předstihu. Učinit tak můžete naproti hotelu Langmusi - lístky mi prodal jakýsi pekař, kterého jsem vyrušil od zpracovávání těsta.

směr Xiahe

Autobus ráno skutečně stojí před hotelem, takže se nakládáme a vyrážíme. Cestuji s mladým číňanem ze Shanghaje, který se v rámci své dovolené vydal procestovat svoji zem a který bravurně ovládá angličtinu. Bude mi skvělým pomocníkem na cestách. Mít po ruce někoho kdo umí skvěle anglicky i čínsky je mimořádnou výhodou tady v Číně.
Do našeho přestupního města Hezuo to není příliš daleko, takže za pár hodin jsem na místě. Hezuo je město střední velikosti. Nevýhodou je, že jsou zde dvě nádraží. Na to první přijíždí náš autobus a z toho druhého nám autobus odjíždí. To znamená, že je nutno vyřešit problém s přepravou. Ale žádný strach, hned po příjezdu se na nás vrhají zdejší "převozníci". Dopravním prostředkem je vozítko, který vypadá jako motorka s malou korbou. Při smlouvání s převozníkama se dáváme dohromady ještě s jedním cestovatelským párem. On je z Indie a ona z Belgie. Všichni míříme do toho slavného Xiahe. Na minikorbu motorky se naložilo pět včetně veškeré bagáže. Takže cesta se mění v soutěž o to, kdo se na korbě za zběsilé jízdy po zdevastované silnici udrží a kdo vypadne. nakonec se ale všichni dostáváme na podstatně větší autobusové nádraží.

Nastává problém, jízdenku nám bez drahého speciálního pojištění neprodají. To samozřejmě všichni odmítáme. Každý máme svoje platné pojištění a nemíníme dodržovat takový nesmyslný zákon. Jízdenky se tedy nekonají. Naštěstí nás vzápětí oslovuje řidič z jednoho autobusů, který asi za 15 minut odjíždí do Xiahe, s tím že nás vezme i bez pojištění (na černo). Vše je tedy vyřešeno a za patnáct minut po zaplacení regulérní ceny vyrážíme poloprázdným autobusem. Cestou ještě párkrát zastavujeme, abychom nabrali cestující. Od pouliční prodejců nakoupíme skvělou, osvěžující a mimořádně levnou zmrzlinu (1Y).
Cesta do Xiahe probíhá v poklidu. Téměř celou cestu jedeme údolím mezi vysokými kopci a horami. Míjíme malebné vesničky uplácané z hlíny či postavené z kamení. Zkrátka pohodička :) Odpoledne přijíždíme do Xiahe.

Xiahe

Xiahe, město ležící jižním směrem od Lanzhou - hlavního města provincie Gansu, v nadmořské výšce 2900 m.n.m.. Je to největší a nejživější tibetské klášterní město mimo území Tibetu. Zdejší klášterní komplex Labuleng Si, nebo také Labrang Monastery, je největším mimo území Tibetu a patří mezi šest nejvýznamnějších tibetských klášterů řádu Gelukpa (tibetský budhistický řád Žlutých čepic). Žije zde zhruba 1200 mnichů, kteří se vyučují esoterice budhismu, teologii,, tibetské medicíně, astrologii a matematice a právu. Původně zde žilo až 4000 mnichů, ale stejně jako v ostatních čínských klášter jejich počty byli během "kulturní revoluce" totálně zdecimovány. Teď se sem život pozvolna vrací. Díky své velikosti a díky příznivé poloze blízko jiných turisticky oblíbených míst a díky blízkosti železniční trati (Lanzhou) sem také jezdí více a více turistů, kteří chtějí nasát atmosfér Tibetu, když už se do samotného Tibetu nemohou dostat. Město je skutečně plné mnichů, ale současně rozvoj turistu je silně znát. V hlavní ulici města, která vlastní tvoří centrum města (spojuje autobusové nádraží s klášterem) je spousta hotýlků a pensionů a ulice je doslova poseta krámky se suvenýry, restauracemi a sem tam i internetovou kavárnou (foto ulice Xiahe; 130 kB). Pro bohaté zájezdy turistů ze západu případně z Japonska ideální prostředí. Na mne působící spíše negativním dojmem. Původní atmosféra města a kláštera se pomalu ztrácí a stává se z něj jen další turistická atrakce, která zdobí nejeden katalog cestovní kanceláře. Proto jsem se rozhodl strávit zde minimum času a pokračovat na západ do provincie Qinghai, kde naleznete podobná místa plná klášterů a milých tibeťanů, ale o turistu nezavadíte.

Ubytování jsem zvolil v doporučovaném Tara Guesthouse, který se nachází hned poblíž kláštera. Vydáte-li se z autobusového nádraží směrem doprava hlavní ulicí ke klášteru, tak těsně před můstkem přes říčku tato hlavní ulice končí. A na tomto konci po levé straně naleznete také Tara Guesthouse - nízká žlutá budova. Vchod do něj vede skrze malý krámek v přízemí. Cedule s nápisem je vidět pouze s odstupem nahoře na terase (foto ubytování Tara Guesthouse; 150 kB). Ubytování relativně levné a slušné. Příjemná atmosféra. Teplá voda teče až večer. Toalety v evropském stylu. Oblíbené místo nezávislých cestovatelů, určitě jich zde mnoho potkáte, což také znamená, že je zde možno od ostatních získat množství cenných informací. Já a moji čínsko-indicko-belgičtí přátelé jsme zde společně strávili příjemné chvíle.
Pokud jde o jídlo, tak s tím zde nebudete mít žádný problém. Stačí si jen vybrat jednu z mnoha jídelen či restaurací nejrůznější kvality a kuchyně (čínská, sečuánská, tibetská, indická).

Na prohlídku města a kláštera si vyhraďte raději celý den. Vstupné činí 25Y a dovnitř můžete pouze za doprovodu a výkladu jednoho z mnichů. Ten vás postupně provede několika chrámy a v angličtině s tibetským přízvukem vám podá podrobný výklad. Kolem vás žije klášter a jeho mniši svým nerušeným životem. Občas vás nějaký chudý tibeťan poprosí o almužnu. A spoustu místních ale i poutníků můžete vidět, jak s motlitebními mlýnky v ruce obchází chrámy (samozřejmě ve směru hodinových ručiček). Pokud budete mít štěstí jako my, zažijete i budhistickou bohoslužbu (lépe řečeno meditaci). Nakonec dostanete volno a můžete si prolézat co chcete a jak chcete.
Na závěr si můžete dát tří kilometrový poutnický okruh kolem klášterní zdi. Cestou můžete roztáčet stovky motlitebních mlýnků a pozorovat tibetské poutníky, který si tento okruh dají i několikrát denně.
Jižním směrem od kláštera, přes hlavní silnici směrem k řece se ještě nachází vysoká stavba Zlatá stupa (čorten) - je skutečně mimořádně velká a krásná (viz FOTO níže). Z vrcholu je nádherný výhled přes celé údolí. A pokud budete odsud pokračovat ještě dále přes dřevěný most přes řeku, můžete se vyšplhat na kopec, odkud budete mít Xiahe celé jako na dlani. Příjemné místo pro relaxaci :)
Navečer jsem se ještě prošel hlavním bulvárem ve společnosti jednoho z mnichů, který zde byl na nějaký čas na návštěvě. Studoval medicínu a tady teď pomáhal v jedné lékárně u kláštera.
Neodolal jsem a zakoupil jsem jeden ze suvenýrů, o ceny lze smlouvat. Odhaduji, že se lze dostat i na 50% ceny. Já usmlouval zhruba 30% dolů.
Ráno plánujeme jít všichni čtyři na nádraží, odkud nám jednou autobusy. Jízdenky sice nemáme, ale o důvod více přivstat si. Všichni ostatní jedou do města Linxia směrem k hlavnímu městu Lanzhou (město s muslimským charakterem a významnou mešitou obývané kromě majoritních muslimských Hui také velmi malou menšinou středoasijského národa Dongxiang, který si zachoval svůj původní altajský jazyk - dostali se sem po taženích Kublaj Chána do Střední Asie) Asi mi bude po nich smutno, i když jsem na tahle krátká cestovatelská přátelství zvyklý, nějak mi přirostli k srdci. Já však pokračuji směrem západním do provincie Qinghai a do dalšího, tentokrát již turistůprostého tibetského městečka Tongren (106 km od Xiahe).

Raní příchod na nádraží není pro mne příliš radostný. Jízdenky na jediný autobus jsem již nesehnal. Mý přátelé nasedají do odjíždějícího autobusu přičemž se mi snaží ještě pomoci, ale není příliš s čím, takže se s nimi loučím. Pokouším se podle čínských znaků vyhledat můj autobus do města Tongren. Naštěstí jich tu není mnoho. Autobus je již téměř plný. V češtině nechápavému řidiči vysvětlím, že pojedu s nimi, a to bez jízdenky a suverénně si nechávám naložit krosnu na střechu. Je jasné, že šestihodinovou jízdu budu muset v týhle rachotině přežít v uličce. Potíže však mají teprve začít.

Tongren

Takže vyrážíme do Tongrenu. Dva tibetští mladíci mne pouští k sobě na sedačku, která je i pro ně dost malá. Sedím na ní jen tak z jedný třetiny, v uličce se mačkají lidé. Dost nepohodlný, vyčerpán sezením to vzdávám a stojím v uličce, postupně se v ní i povaluji po zemi. Asi po hodince jízdy mne navštěvuje pomocník řidiče. V předtuše, že si jde pro peníze za jízdenku, mu dávám adekvátní částku a říkám si, že jestli po mne bude chtít více, tak je v žádném případě za tenhle "komfort" nedostane. A je to tady. Peníze mu nestačí, vlastně je vůbec nechce. Zprvu si myslím, že chce zkrátka více peněz, když jedu na černo. Trvalo mi asi deset minut, kdy jsme na sebe pokřikovali. On stále dokola jedno slovo (to mí ještě dnes zní v uších) a já, že mu nerozumím a ať mě nechá bejt. Ale po chvíli mi dochází, že chce úplně něco jiného. Je to to jejich slavné, drahé, autobusové připojištění pro cizince, které samozřejmě nemám, poněvadž jim na něj kašlu. Už nás sleduje celý autobus. Chvíli tedy dělám, že nechápu a pak doslova vítězoslavně vytáhnu z baťohu v češtině (přesněji řečeno v latince) tištěnou smlouvu mého cestovního pojištění. A s radostným úsměvem na tváři se mu snažím vysvětlit, že to je ještě lepší pojištění, než to jejich a že je pro tuto cestu zcela vyhovující, přičemž prstem ukazuji na písmenka a čísílka ve smlouvě, kterým on pochopitelně nerozumí. Smlouvu ukazují také všem spolucestujícím kolem mne, kteří souhlasně pokyvují hlavou, jako že to bude zcela určitě pravda. Takový lejstro přece musí být hodně důležitý. Pomocník řidiče se tedy nechává po dlouhém boji přesvědčit, bere si peníze za jízdenku a zbytek cesty už si tak mohu užít v polosedě na zasviněné podlaze uličky autobusu.

Do Tongrenu přijíždíme kolem poledne. Skutečně je znát, že jsme již v zapadlejším koutě Číny, i když nějakej ten turista sem občas také zabloudí. V Tongrenu ale nečekají na turisty. Anglický neumí téměř nikdo. Najít cokoliv je poměrně náročné. S ubytováním to zde není žádná sláva. mně naštěstí na první křižovatce oslovuje velice lámanou a slabou angličtinou zdejší mladík. Pomáhá mi najít cestu do jednoho ze zdejších hotelů. Ubytování je dražší, ale za to poměrně kvalitní.

Tongren (tibetsky Repkong) je tibetské město ležící ve vysokých horách, známe především díky třem budhistickým klášterům, z nichž jeden se nachází přímo ve městě a zbývající dva poblíž města (10 km od města ve vesnici Sangkhesan). Zdejší mniši jsou v celém tibetském světě proslavení především díky výrobě uměleckých obrazů kreslených na kusy plátna, které se jmenují Thangka. Tyto Thangka lze vidět pověšené na zdech prakticky v každém tibetském klášteru, v každé lamaserii. Nejčastějšími zobrazeními jsou různí bohové, podoby budhy, mandaly či jiné tibetské symboly. Vše v pestrých barvách. Takovou Thangka lze i zakoupit, ale ceny (zvláště asi pro turisty) jsou velmi vysoké. pohybují se od 50-200 USD. S jedním z mnichů umělců jsem měl možnost posedět, nabízeli mi krásné kousky. Ale pod 40 USD jsme se nedostali, takže z toho nic nebylo. Více než 20 USD jsem si bohužel nemohl dovolit utratit.

Jídelen a restaurací je zde spousta. Ulice jsou plné obchůdků a krámků. V postraních uličkách centra je tržiště. V centru města se nachází velké náměstí s krásnou vyhlídkou do údolí s řekou. Relaxují zde rodiče s malými dětmi, kteří se zde projíždí na elektrických autíčkách. Mniši z blízkého kláštera, kteří zrovna mají volný den, posedávají na obrubníku. Jedno z míst, kde by člověk mohl sedět hodiny a stále by bylo na co koukat. Já jsem poseděl s několika mnichy a ačkoliv jsme nenašli společný jazyk, povídali jsme si asi půl hodiny. Jsou velice zvědaví a velice přátelští. Jeden z nich byl do konce z Langmusi, odkud jsem přijel. Hned vedle náměstí je rozlehlý park (spíše taková menší džungle), v němž se místní baví. Hned za vchodem je asi 10 kulečníkových stolů. Kulečník je vůbec v celé Číně oblíbenou zábavou mladých. Kolem čajovniček jsou stolky a místní zde hrají tak jako v celé Číně své oblíbené hry.

Z centra je to ke klášteru asi 10 minut po hlavní ulici, klášter se jmenuje Longwu Si. Nevím jestli se platí vstupné nebo ne, ale po mně nikdo žádné nechtěl. Hlavní budova kláštera a její nejbližší okolí byli zrovna v rekonstrukci, dle mého názoru ne příliš zdařilé. V kopcích za klášterem můžete natrefit na malé zvědavé pasáčky dobytka, případně si udělat výlet po kopcích.

Protože tibetských chrámu a klášteru už jsem měl dost a těšil jsem se do Turkestánu, rozhodl jsem se, že se zde nebude zdržovat déle, než je nutno. Moje další cesta vedla autobusem na severu do města Xining - hlavního města provincie Qinghai a odtud pak dále do hlavního města provincie Gansu - Lanzhou a dále a dále. Autobusy odsud do Xiningu jezdí poměrně často, proto koupi jízdenky bezstarostně nechávám až na ráno. Odjezd plánuji na osmou hodinu.

Ráno skutečně není problém zakoupit jízdenku, autobus je poloprázdný. Pokecám a pokouřím ještě s jedním čínským podnikatelem, za jehož neustálého tlachání jsem včera strávil pár hodin a který má stejnou cestu. Sedám si tedy na poslední sedadla a těším se na cestu.

přes Xining do Lanzhou

Cesta ubíhá příjemně. Opět projíždíme vysokými horskými pásmy, územími, která jsou domovem tibetských nomádu, kteří zde kočují se svými velkými stany. Míjíme malebné vesničky rozeseté v údolích a kopcích. V jedné z nich jsme nuceni udělat přestávku kvůli brzdám, které se přehřívají. Je nutno je zchladit proudem ledové vody. Běžná to praxe, horské sjezdy jsou často dlouhé desítky kilometrů.
Lidé nastupují a vystupují, řidič pouští v televizi čínské a tibetské videoklipy. Zdá se, že by to mohl být jeden z mých nejpohodlnějších přejezdů. To bych ale nesměl být v Číně. Po sjezdu z vysokých hor vjíždíme do jedné z vesniček v údolí, když v tom sebou autobus prudce zacloumá a za křiku cestujících se řítíme přes levý jízdní pruh do příkopu zastavěného hliněnou zdí. Řidiči se podařilo situaci zvládnout, takže jsme všichni přežili. Myslím, že to byl smyk na mokré vozovce. Z nakloněného autobusu vyskakují cestující, někteří hned zvrací. FOTOGRAFIE NEHODY (176 kB). Těžko říci jestli autobus bude ještě pojízdný. Do pěti minut přijíždí policie. Nehodu vyfotí a po dvaceti minutách šetření zastavují jeden z projíždějících kamiónů, aby nás z příkopu vytáhl. Zdá se, že vše funguje, rozbité sklo není až takový problém, takže jedeme dál.

Odpoledne přijíždíme do města Xining. Hlavní město provincie Qinghai má asi 1,200,000 obyvatel. Já však nemám čas na průzkum, rád bych se ještě dnes dostal do hlavního města sousední provincie Gansu. Z autobusového nádraží to není daleko na vlakové. Vlakové nádraží spíše připomíná novodobý palác (FOTO nádraží Xining; 122 kB). Po dlouhé době zase pojedu vlakem. Koupit jízdenku není až takový problém. Tato železniční trasa není příliš frekventovaná. Od odjezdu mne však dělí asi tři hodiny. Na prohlídku města to je málo, takže se k pobavení kolemjdoucích poflakuji kolem nádraží. Osamělý turista je zde ještě stále rarita. Odjezd vlaku probíhá standartním způsobem, tak jak jsem ho popsal v první kapitole. Cesta trvá pouhé čtyři hodinky a vítá mne město Lanzhou.

Lanzhou

Lanzhou je třímilionová metropole ležící v úzkém údolí v nadmořské výšce 1600 m.n.m. Je to silně rozvinuté průmyslové město plné automobilů, které je současně železničním uzlem spojujícím východ země se západem. Díky této kombinaci přírodních a civilizačních faktorů vytváří skvělé podmínky pro silné znečištění oblasti. Splodiny z periferních továren a výfukových plynů jsou uzavřeny v úzkém údolí. Město Lanzhou dokonce zvítězilo v "soutěži" o nejznečištěnější město světa, leč bylo to již v roce 1998 a od té doby se jistě mnohé změnilo. Samo o sobě působí město poměrně civilizovaným a velmi čistým dojmem (pokud jde o čistotu ulic). Ostatně co se týče čistoty ulic (nádraží a veřejných prostor v centrech) větších měst, tak ta je někdy ohromující. Na ulicích můžete vidět desítky zametačů, kteří doslova čekají na každý odpadek, na každý vajgl, aby ho okamžitě zametli. Nejednou se mi stalo, že jsem popíjel nějaký nápoj z plastikové lahve a ještě než jsem dopil už u mne stál buď uklizeč nebo někdo z chudiny a čekal na láhev (lahve místní bezdomovci a chudina sbírají do velkých pytlů a odnášejí do speciálních sběren, kde za ně dostanou pár drobných).

Do Lanzhou jsem přijel pozdě v noci po desáté hodině, již za tmy. Přivítaly mne barevné neonové ulice před nádražím, kypící životem, zábavou a obchodem. Myslel jsem si, že nebude problém najít ubytování, dle mých informací to mělo být zcela jednoduché a přijatelný hostel bych měl najít hned před nádražím. Už když jsem uviděl velikost ulic a budov před nádražím, mi bylo jasné, že tak jednoduché to nebude. Asi hodinu jsem chodil hledal, ptal se. Stále dokola. Hotelů zde bylo několik, ale nikoliv v mé cenové relaci. Ceny převážně začínali zhruba na 15 USD za pokoj. Teď v noci hledat v třímilionovém městě bez mapy ubytování může být vážný problém. Opět se však na mne usmálo štěstí.
Mladý studentský pár mne oslovil anglicky na ulici s dotazem odkud jsem, konverzace se rozběhla. Možná měli větší radost než já, že mi mohou pomoci. Zkoušíme najít můj hotel, ale neúspěšně, načež mi nabízí, že mohu přespat v jejich kolejním pokoji a oni celou noc stráví v Internet cafe. A mám po starostech. Než se tam rozjedeme, jdou mi ještě pomoci koupit místenku do provincie Xinjiang. "Mei you" - tomuhle čínskýmu zaklínadlu už dobře rozumím. Smůla, lístky nedostanem, ale máme šanci přijdeme-li v šest ráno a dříve než na pozítří lístek nekoupím. To mi moc jasné není, ale nemám na výběr. Takže jedem na kolej, cestou se dozvídám spoustu zajímavostí o životě ve městě. Po dlouhé cestě horskými zapadlými údolími bych se zde rád trošku zkultivoval. Projíždíme nočním svítícím městem, které pulsuje životem. Kolej je skromně vybavená, avšak na poměry na jaké jsem zvyklý velmi luxusní (foto pokoj na studentské koleji Lanzhou; 90 kB). Čeká mne příjemný odpočinek.
Dle dohody se ráno scházíme v pokoji a vyrážíme na nádraží. Cestou mám slíbeno, že až se vrátíme, tak mi pomohou najít nějaké ubytování. Jízdenku získávám na další den odpoledne. Cesta bude trvat 22 hodin a opět mne čeká hard-seat, žádná lehátka nebo lůžka, ale opět nejnižší třída. Cena lístku z Lanzhou do Turpanu je 25 USD. Alespoň jsem zase pár desítek dolarů ušetřil. Vracíme se pro mé věci, s tím, že cestou zkusíme najít něco levného pro mne. Bohužel máme smůlu. Čínské hotely (zvláště ve větších městech) musí mít na ubytování cizinců povolení a poslední, o co stojí, jsou oplétačky s úřady. Ani jeden z těch levnějších povolení nemá. Nezbývá než se ubytovat v jednom z těch luxusnějších a zatím tedy nejdražších na mé cestě. V přepočtu platím zhruba 18 USD za noc. Čeká mne však luxusní pokojík ve 12. patře s TV a vlastní koupelnou a záchodem.
Cestou na kolej, kam se vracíme pro zavazadla, mne provádí univerzitním areálem. Na nádvoří vidím polovojenský výcvik studentů a studentek. V Číně tímto výcvikem prochází všichni studenti univerzity včetně dívek. První měsíce studia tak částečně připomínají vojnu. Hold disciplína musí být.

Den věnuji relaxaci a povinnostem. Chtěl bych se zbavit části cestovních šeků - není to problém v bance na hlavním náměstí. A pak bych rád navštívil holiče. Holička je důkladná. To co mne trvá asi 5 minut (strojkem vyholit hlavu), tady trvá asi 15 minut. Kromě naprosto precizního sestříhání je v ceně (asi 15Y) důkladné mytí hlavy s masáží a výživnou kůrou.
Lanzhou je typicky čínské město se vším všudy. Lidé s oblibou posedávají v parcích, kde hrají (především starší muži) karetní či jiné stolní hry. Ve větších městech je poměrně silná střední třída. Vzhledem k faktu, že čínská vláda se snaží kontrolovat porodnost, kdy rodiny s jedním dítětem nejsou sankciovány (respektive mají zaručenou státní podporu na rozdíl od rodin s více dětmi), mnoho rodin tvoří právě jen rodiče a jedno dítě. Má to několik efektů - finanční posílení pro rodinu je jedním z nich. Láska k dětem je zde velká, dalším efektem tedy je, že jedináček se stává pánem rodiny. Rodiče a všichni příbuzní mu plní všechna jeho přání a z malých číňánků se tak často (ne vždy) stávají mimořádně rozmazlení jedináčci. Často můžete vidět malé holčičky oblečené v ružovoučkých krajkových šátečkách. Vypadají jako malé ušmudlané princezny a je to zde velmi "módní" (FOTO; 109 kB).
Ulice jsou plné krámků a prodejců jídla. Na ulici se zde zkrátka žije, často doslova. Zvláště malé uličky mimo centrální ulice mají opravdovou atmosféru vzdáleného východu. Na každém rohu vám prodejci nabízí své zboží, hromady melounů a jiného ovoce lemují chodníky, po každých dvaceti krocích je malá jídelnička s malými stolečky a židličkami plná neznámého a prapodivného jídla. A všude je spousta lidí, kteří nakupují, živě gestikulují, posedávají na lavičkách či obrubnících, popíjejí čaj nebo pivo. Kulečníkové stoly stojí přímo na volných prostranstvích ulic a jsou stále v provozu. Zájemců je spousta. Posedět v takové malé zapadlé uličce u sklenica piva a pozorovat tento nám zcela neznámý mikrokosmos bylo mou oblíbenou zábavou.
Večer mám ještě od mých nových přátel slíbeno, že mne vezmou do studentské internetové kavárny. Skvěle si pak odpočinu v mém "luxusním" hotelovém pokoji s vanou a evropským záchodem. Druhý den mě čeká odjezd do zcela jiného světa, do provincie Xinjiang, správně celým názvem Ujghurská autonomní republika Východní Turkestán.

Ráno se balím. Na každém nádraží lze využít možnosti úschovy zavazadel (10-20 Y; r. 2004). Využívám toho, protože do odjezdu vlaku mi zbývá ještě pár hodin.
Odjezd vlaku se odehrává ve stejné režii, jako kdykoliv jindy. Kontroly, zástupy a spousty železničních zřízenců. Odjíždím dále na západ. Příští zastávka pouštní město Turpan (Turfan, Tulufan).

Xinjiang - Východní Turkestán

Cesta vlakem probíhá ve standardním poklidném režimu, posedávání, pospávání, kouření na koncích vagónů, dělení se o jídlo, místo chipsů uzené slepičí pařátky. A taky seznamování se a podrobování se zkoumavým pohledům spolucestujících. Cestou rozprávím s ujgurským mladíkem, který v Lanzhou studuje na univerzitě a teď se vrací do svého rodného města. Má rockovou kapelu a se zájmem se mne vyptává na vše možné. Dostávám i základy ujgurského jazyka. Krajina se přes noc mění a začínají převládat suché oblasti, místy více místy méně hornaté. V dáli na horizontu jsou vidět vysoké zasněžené vrcholky (až 5445 m.n.m.) pohoří Bogda Shan, které je odsud vzdáleno téměř 100 km. Znamení, že jsme v jedné z největších čínských provincií - v provincii Xinjiang.

V této části mého "cestopisu" si nemohu odpustit malou odbočku týkající se této oblasti a zdejšího lidu. Provincie Xinjiang se vlastně správně jmenuje Ujgurská autonomní republika Východní Turkestán a s Čínou má pramálo společného kromě toho, že s ní sousedí. Území této provincie tvoří z velké části pouštní a polopouštní oblasti Taklamakan (v překladu "místo odkud se nikdo nevrátí živý") a vysoké hory na severu - pohoří Altaj, na jihu a jihovýchodě - pohoří KunLun (8611 m.n.m.) a Pamír a na západě - pohoří Tian Shan (6995 m.n.m.). Podnebí je zde velmi suché a horké v létě a naopak mrazivé v zimě. Turpanská proláklina se svými minus 154 metry pod hladinou moře je druhé nejníže položené místo na světě a díky poloze jsou zde i podmínky pro to, aby zdejší teploty v létě byli nejvyššími v této části světa, a to až 49°C ve stínu. Z toho je vidno, že podmínky pro život jsou zde poměrně drsné. Zdejší národy to zde nikdy neměli jednoduché. Navíc žít v sousedství Číny nikdy nebylo příliš bezpečné. Tak tomu je i v současnosti. Množství národů, které zde žijí, jako například Ujgurové, Kazachové, Kyrgyzové, Tadjikové, Uzbekové, Mongolové, Tungsiangové, Mongoři, Dauři, Salaři, Tibeťané, se díky čínské "kolonizaci" postupně stali cizinci ve vlastní zemi.

město Turpan (Turfan, Tulufan)

Ale abych se vrátil k mé cestě, která naposledy skončila ve vlaku z Lanzhou, hlavního města provincie Gansu, do města Turpan, které se nachází na severovýchodě provincie Xinjiang (Sinťiang) a pro nějž jsou vžity také názvy Turfan či Tulufan. Dvaceti dvou hodinová cesta v hard-seat uběhla díky zvědavým spolucestujícím poměrně rychle a do Turpanu přijíždíme kolem poledne. Výstup z klimatizovaného vlaku je však doslova šokující. Vysoká teplota a dusno jsou přímo smrtící. Přesně takto jsem si vždy představoval peklo. Neradujte se však, ve vytouženém Turpanu ještě nejste. Železniční stanice se nachází 58 km od Turpanu v městečku Daheyan (Taiheyuen). Je tedy nutné překonat pouští ještě tuto vzdálenost. Vyhněte se taxikářům, kteří se na vás vrhnou hned za nádražím. Jejich ceny, zvláště vidí-li cizince, narostou do astronomických výší a nemá smysl se vůbec jima zabývat, zkrátka je za tak vysoké ceny přehlížejte. Hned na prostranství nalevo od jejich stanovišť můžete vyčkat příjezdu autobusu, který sem zajíždí z autobusového nádraží a pokud zde žádný zrovna není můžete se na přímo na autobusové nádraží vydat. Rovně z nádraží podél prodejců a jejich stánků a na křižovatce doprava, asi po 200 metrech po levé straně je autobusák. Autobusy jezdí poměrně často, takže zakoupit lístek by neměl být problém, ten zde musíte zakoupit i když nastoupíte do autobusu na vlakovém nádraží. Zkrátka vás tady z autobusu vyženou, takže utíkejte pro lístek, než vám ho někdo vyfoukne těsně před nosem. A zbude-li trochu času, neváhejte a skočte si na roh do pouličního mrazáku pro naprosto skvělou zmrzlinu exotické chuti za pouhý 1-2 Y.

Cesta pouští malým minibusem do nedalekého Turpanu trvá asi 40 minut. Turpan je středně velká oáza na severovýchodním okraji poušti Taklamakan. Vodou je město zásobován z ledovců vzdálených hor Bogdan Shan podzemním zavlažovacím systémem zvaným "Karez" Tento důmyslný zavlažovací systém byl vytvořen již před 2000 lety a dosud slouží ku prospěchu všech místních obyvatel. Délka všech těchto precizně vystavěných podzemních kanálů je až neuvěřitelných 50000 km a vodou zásobují celou Turpanskou proláklinu. Tato oblast je proslavená především díky produkci nejlepšího čínského hroznového vína a hlavně produkcí nejlepší rozinek na světě. Klimatické podmínky (vysoké teploty a sucho) jsou pro jejich výrobu přímo ideální - určitě si nezapomeňte vybrat a ochutnat některé z mnoha desítek druhů těchto skvělých rozinek všech tvarů, barev a velikostí (FOTO rozinky Turpan; 124 kB) Jejich cena je minimální. Stejně jako cena hroznového vína, které se prodává skutečně na každém rohu, zvláště v okrajových čtvrtích směrem na západ města, kde jsou haldy hroznového vína před každým domem nabízeny k prodeji.

Hned po příjezdu na Turpanské autobusové nádraží mne oslovuje celkem sympatickej místní týpek a nabízí své rady a samozřejmě výlet do okolí. Ptám se ho tedy na cestu do "mého" hotelu a slibuju, že pokud se rozhodnu pro výlet do okolí, určitě se o tom dozví jako první (což se později také stává pravdou). Hotel není daleko, jen asi 15 minut chůze, ale i tak to je v tom dusné vedru s 20 kg na zádech docela náročná cesta. Vybral jsem jeden z doporučovaných a především levných hotelů - Tulufan Binguan (Binguan=hotel). Je přímo v centru města. Ubytovacích kapacit je v Turpanu celkem dost. Turpan je oblíbenou destinací především turistů z Japonska. Přicházím k místu, kde by měl být můj levný hotýlek (20Y, tj. 3 USD; r. 2004), ale nemohu ho najít. Vidím pouze luxusní palác, za který by se nemusel stydět leckterý novodobý sultán. Když už jsem tady, tak nakouknu aspoň dovnitř, jaké jsou ceny. No vida, a on je to ten můj levný hotýlek. Tomu se mi ani nechce věřit ! (FOTO Turpan - hotel ze předu, 118 kB; Turpan - hotel ze zadu, 108 kB). Platím 20Y a nechávám se odvést pikolíkem přes dvůr do zadních traktů, určených pro finančně slabší klientelu. Pokoj je samozřejmě pro více nocležníků. Sprchy jsou přes dvůr ve zvláštní budově, nicméně poměrně slušné a s teplou vodou. Doporučuji vyprat si zde v Turpanu všechno co můžete. Při zdejším klimatu máte vše suché během 10 minut a je to podstatně levnější, než drahá hotelová služba.

Město je mixem moderních čínských vlivů a staré ujgurské kultury a atmosféry. Stejně jako v ostatních "nečínských" městech je zde znát stále silnější vliv Číny, především díky čínským přistěhovalcům, kteří jsou v osidlování "nečínských" území podporováni. Vysokými moderní budovy (kterých naštěstí není mnoho) se střídají se starými stavbami v ujgurském stylu (FOTO ujgurská architektura; 116 kB) a mezi tím vším popojíždějí ujgurové na vozících tažených oslíky nebo číňané na bicyklech či tricyklech. V centru se nachází velké náměstí s parkem a velkou fontánou, která se každý večer po západu rozehraje všemi barvami (FOTO fontána Turpan; 76 kB). Je centrem společenského života Turpanu. Místem schůzek jak mladých milenců, tak celých rodinek s dětmi či starých ujghurů. Ostatně se západem slunce ožije celé město. Dusný a horký den vystřídá pouze teplá noc. Prodejci otevřou své stánky a minigrily a lidé posedávají a pojídají všechny ty podivné pochoutky, zmrzlinu nebo melouny. Naopak přes den se lidé snaží pohybovat minimálně. Tohle město má svou atmosféru, ostatně jako téměř každé město v Číně.
Překvapení mne však čekalo jednoho brzkého rána, když jsem se vydal prohlédnout si a vyfotit probouzející se město za východu slunce. Před některými domy stáli postele a v nich spali lidé. Někteří nevytahovali ani postele a povalovali se přímo na zemi na dece, případně v dřevěném vozíku, na lavičce nebo na kulečníkovém stole. Zřejmě je pro ně svěží vzduch noci velmi příjemnou změnou po horkém dusném dnu.

Dlouho jsem hledal internetovou kavárnu, než se mi jednu podařilo najít. Vydáte-li se náměstím kolem fontány hlavní třídou na sever, je to hned za rohem náměstí v jednom z patrových baráčků v prvním patře. Omšelá zakouřená místnost plná počítačů. 3Y za hodinu (r. 2004). A pokud jde o jídlo tak vám nyní dám ten nejlepší tip: stoupnete-li si na náměstí čelem k vysokým budovám pošty a kasína (západním směrem), kolem nichž vede hlavní silnice a dáte se podél této silnice doleva, narazíte po levé straně na velkou jídelnu, v níž se jídlo prodává formou bufetu. To znamená, že vy vytrínkách ukazujete na rozličné dobroty, které vám obsluha skládá na tác. Vše je chutné a levné. Čaj pochopitelně zdarma, co hrdlo ráčí.

Turpan vám toho sám o sobě příliš nenabídne. To hlavní, proč sem turisté jezdí se nachází roztroušeno v širokém okolí města.

okolí města Turpan

Ano, díky bohaté historii této oblasti, kdy se zde střídaly různé říše, se v okolí Turpanu nachází mnoho zajímavých památek. Bohužel jsou poměrně daleko od sebe roztroušeny a skryty v poušti. Máte dvě možnosti, jak se k nim dostat:
1) bicykl - můžete si pronajmout kolo a vyrazit na cyklistický výlet. Pokud byste ale chtěli stihnout všechny, mohlo by to mít ve zdejším počasí. smrtící následky. Na druhou stranu je tato varianta o něco levnější (ale ne o moc) a pokud si výlety rozložíte do více dnu, může to být nevšední zážitek.
2) Pronajmout si auto - nabídek budete mít mnoho. Jsou to vlastně takové malé dodávky až pro 8 osob. Já usmlouval cenu 50Y (7 USD), cena se pohybuje mezi 50-100 Y (r. 2004). V ceně je řidič se kterým můžete dohodnout, které z památek navštívíte - vždy to předem udělejte! Tato varianta je poměrně pohodlná a zvláště nemáte-li času nazbyt tak i velmi výhodná.
Památek je v okolí mnohem více, než kolik byste jich stihli objet za jeden den. Já se zde chtěl zdržet právě jen jeden den, takže jsem si musel vybrat. Dále tedy uvedu pouze památky, které jsme navštívili my - já, jeden mladý číňan, jedna angličanka a francouz.

Bezeklik - jeskyně tisíce Budhů (20Y; 4 USD; r.2004) - severovýchodně od Turpanu v poušti mezi skalisky údolí malé říčky se nachází tento pozůstatek dávných časů. Je to místo působivé, zvláště svým provedením. Terasa vytesaná do skály nad údolím je vskutku unikátním dílkem (viz foto vpravo). Samo o sobě vás však může zklamat stejně jako mne. Nic víc než asi 5 malých jeskyněk, v nichž jsou na zdech vidět velmi vybledlé zbytky maleb. U vchodu prodejci občerstvení a suvenýrů. Odpočívadlo, které se nachází nedaleko odsud u silnice může působit zajímavěji. .

Astana hrobka (Asitana Gumuqu) - za cenu 25Y je pramalého důvodu zastavovat se zde. Hrobka jednoho z vládců nenabízí nic výjmečného, proto řidiči dáváme pokyn, ať jede dál.

ruiny Gaochang (20Y; 4 USD; r.2004) - nachází se ve vesničce 46 km východně od Turpanu. Gaochang bylo hlavní město Ujgurů, když sem v 9. století přišli z Mongolska. Ruiny města jsou ruinami se vším všudy, to znamená jen haldy kamení. Nicméně kolem celého města zůstaly zachovány hradby (lépe řečeno zeď), které jsou místy silné až 12 m. Pokud budete mít ale v úmyslu navštívit ruiny Jiaohe na západ od Turpanu, šetřte síly až na ně a tyto klidně vynechejte. nabízí se téměř ta samá podívaná, nicméně Jiaohe (viz níže) jsou v lepším stavu, na působivějším místě a zajímavější. Zde doporučuji projít si ujgurskou vesnici a pozorovat zdejší život. Ačkoliv sem přijíždí množství turistů, málokdo z nich se dostane dále než k bazaru před vchodem do areálu památky. Přitom poblíž se nachází unikátní venkovský ujgurský hřbitov, kde se lze dočkat lecjakého překvapení (viz obrázek vpravo), nebo velmi pestře zbarvená vesnická mešita (FOTO mešita Ujgur; 141 kB), před staveními žijí lidé svým všedním životem za společnosti oslíků a velbloudů. Ostatně ujgurský venkov je velmi zvláštní a působivé místo a každému zájemci o nevšední zážitek ho vřele doporučuji.

Emin Minaret (20Y; 4 USD; r.2004) - nachází se na východním okraji města Turpan. Velmi zajímavá stavba v afghanském (předsufijském iránském) stylu byla postavena v roce 1777. Je to vlastně hrobka jednoho z těch slavnějších místních vládců jménem Emin Hoja (Khoja). Věž minaretu dosahuje výšky 44 m. Před minaretem u parkoviště nutno prokličkovat mezi stánky prodejců velmi levných suvenýrů. Toto místo je snadno dosažitelné i na kole z centra města.

Grape Valley (20Y; 4 USD; r.2004)- na okraji města se nachází "atrakce", která rozhodně neodpovídá ceně vstupného. Je to takzvané údolí hroznového vína. Místo, kde se můžete procházet ve stínu uliček tvořených keři vína. U vchodu malé tržiště s rozinkami a sušeným ovocem, kde se o vás prodejci téměř poperou a sem tam nějaká stavba - něco jako muzeum pěstování a produkce vína a rozinek. Nic mimořádného, leč silné lákadlo pro turisty - zastavuje zde na oběd většina autobusů s turisty z Japonska či jiných zemí. Procházku ujgurským venkovem považuji za mnohem zajímavější a přínosnější.

ruiny Jiaohe (30Y; 4 USD; r.2004) - skutečně stojí za návštěvu. Úchvatné místo, respektive město postavené na skalním útesu, který ve třiceti metrové hloubce údolí Yarnaz obepíná řeka, která zavlažuje zelená políčka, která kontrastují s vyprahlostí okolních skal a vůbec celé pouště. Celá tato skalní terasa je 1780 metrů dlouhá a 310 metrů široká. Sem se rozhodně vypravte, ale nezapomeňte na dostatek vody. Neúprosné slunce zahřívá vzduch až na 80°C. Několik kilometrů dlouhá procházka vyprahlou krajinou mezi ruinami starobylého města Jiaohe se může podobat procházce peklem. Město bylo založeno již dávno v minulosti mezi 5. a 8. stoletím. Město bylo zničeno na konci dynastie Yuan a na počátku dynastie Ming (zhruba období našeho středověku). Před areálem opět narazíte na všudypřítomné prodejce suvenýrů. Já ocenil hlavně možnost občerstvit se výtečnou a levnou zmrzlinou. Jiaohe není příliš vzdáleno od centra Turpanu (západním směrem asi 8 km), takže by se sem dalo i zajet na kole, pokud vás tedy vysoké teploty neodrovnají.

směr Kashgar

Mojí další zastávkou má být přes dva tisíce kilometrů vzdálený Kashgar na jihozápadě provincie Xinjiang (Sinťiang). Nabízí se dvě možnosti, jak se tam dostat:
1)autobus - náročná až dvoudenní cesta, zvolíte-li cestu kolem severozápadního okraje pouště Taklamakan přes města Korla, Kuqa (Kuche, Kuča) a Aksu. Případně s odpočinkovou zastávkou v Korle. Nebo náročnější a dobrodružnější cesta po jihovýchodním okraji pouště Taklamakan přes starobylá města Charklik (Ruoqiang), Cherchen (Qiemo), Niya (Minfeng), Keriya (Kerija), Hotan, Karghilik, Yarkand (Jarkand), Yengisar. Tudy jezdí málokdo a skutečně jsou zde ještě místa, kde příjezd turisty je srovnatelné s přistáním UFO. Cestování těmito končinami si však vyžaduje dostatek času.
2) vlak - v roce 2002 byla zprovozněna trať, která spojuje město Kashgar s hlavním městem provincie Urumqi (Wu-lu-mu-chi, Urumči). Dvacetitří hodinová cesta vlakem zaručuje rychlost a jistotu, že se včas dostanete tam kam potřebujete. Pro mnohé je také pohodlnější. Cesta stojí 37 USD (hard-sleeper).

Já zvolil cestu vlakem vzhledem k mému napjatému časovému plánu, ačkoliv kdybych mohl, volil bych autobus po jihovýchodním okraji pouště Taklamakan. Cesta vlakem znamená dostat se opět z Turpanu do města Daheyan (Taiheyuen) na vlakovou stanici a mít jízdenku. Tu můžete zakoupit i v Turpanu u některé z "cestovních kanceláří", například v prvním patře budovy autobusového nádraží, nicméně s adekvátní přirážkou. To jsem já tentokrát odmítl s vírou, že jízdenku získám na nádraží před odjezdem vlaku. V poledne tedy odjíždím do Daheyanu. Zakoupení jízdenky není úplně bezproblémové. Nejdříve stojím v jedné dlouhé frontě, kde asi po 15 minut zavřou poněvadž mají půlhodinovou polední přestávku, takže se přesouvám do fronty druhé , kde se po půlhodině čekání také na půl hodinky zavírá okénko, poněvadž teď mají přestávku tady, zatímco druhé okénko otevírá, ale fronta u něj je odrazující, když už jsem skoro na řadě. Nedá se nic dělat a čekám. Lístek se podařilo koupit a konečně si ve vlaku i poležím! Čas do odjezdu vlaku trávím nákupem jídla na cestu. Oblíbené instantní polévky v maxi provedení ve velkých miskách, kterou jsou mimochodem výtečné a dle mého gusta pikantní, nějaké ty sušenky, vakuově balené kachní vejce, párek, cigarety, vodu ..... Loučím se z Turpanem a nasedám do čistého klimatizovaného vlaku, kde mne čeká krásné kupe se čtyřmi lůžky, koberečkem, příjemnou obsluhou a korejským mladíkem, který je na cestě do Tibetu přes Kashgar a ze západu přes tibetské město Ali - to bude mít hodně, ale skutečně hodně těžký.
Výhled je z okénka vlaku je pro našince skutečně neobvyklý - vyprahlá poušť, vyprahlé hory, sem tam oáza a na západě zasněžené vrcholky hor pohoří Tian Shan (Chantengri = Hantengri Feng; 6995 m.n.m.).

město Kashgar (Kashi, Kcha-š´, Kašgar)

Do Kashgaru přijíždíme kolem poledne. Klima je již příznivější. Teploty jsou nižší, ale přesto stále dostatečně vysoké na to, aby se člověk s krosnou na zádech v ulicích města pořádně zapotil. Hned za výstupní kontrolou před nádražím se tísní davy místních obyvatel, kteří čekají na příjezd vlaku a s ním i svých blízkých. Mezi nimi sem tam postávají zástupci hotelů s cedulkou s názvem hotelu, kteří se snaží naverbovat případné zájemce o ubytování. můžete jich klidně využít a svézt se s nimi do vzdáleného centra města, samozřejmě využijete-li také jejich hotelu. Stál zde i "poslíček" z hotelu Seman Binguan, do nějž jsem měl namířeno, nicméně rozhodl jsem se, že si hotel ve dvousettisícové metropoli najdu sám. Proto využívám aktivity další osůbky, kterých je před nádražím také pár (taxikáře samozřejmě přehlížím, i když taxi je v Číně velmi levné), a to naháněče do autobusu (MHD). Nasedám tedy do jednoho z autobusů mířících do centra, kupuji jízdenku od "obsluhy" (1Y; r.2004) a těším se už, co vše mne v tomto polostředověkém městě čeká. Pro začátek jsem byl zcela slisován včetně mé bagáže v naprosto přecpaném autobuse.

Kashgar (Kašgar) je největší oázou na území Číny, obklopen pouští Taklamakan na východě, pohořím Tian Shan (Tchien-šan, Ťan Šan) na severu a Pamírskou náhorní plošinou na západě. Tato oblast má velmi bohatou historii a v minulosti se na území Kashgarie (Kašgárie) vystřídalo mnoho říší a panovníků, pro nás často neznámých a tajemných (Aśóková maurjaská říše Kustana, kušánská říše, západoturkický kaganát, v područí Karachánovců, Ujgurů, Karakitanů, Mongolů, jedním z vládců byl i Tímur - turkický dobyvatel a vládce Transoxánie,....).

Nyní je Kashgar významným centrem této oblasti a zastávkou pro mnoho cestujících na Karakoram Highway, která směřuje do Pakistánu. Kashgar si po dlouhá staletí zachovával svůj osobitý ráz s atmosférou až tajemného středověkého města, která je zde ještě stále přítomná a patrná téměř na každém rohu, především díky stále převažujícímu místnímu obyvatelstvu (Ujgurové, Tadjikové, Kkyrgyzové, Uzbekové, Tataři, Sipové, Dauři,....). Bohužel ale musím řicí, že čínský vliv je přes časté protesty místních stále silnější a silnější a člověk se s ním setkává na každém kroku. Nejenže je zde stále více čínského obyvatelstva (rozuměj čínskou národnost Han = Chan z východu země), kteří jsou čínskou vládou podporováni v přistěhovalectví, ale staré čtvrti jsou postupně bourány a vznikají zde nové moderní vysoké budovy, což je patrné především v centru, které už je téměř zcela moderní. Kashgar tak postupně ztrácí své kouzlo a svou středověkou atmosféru. Vrcholem všeho je centrální náměstí - obrovská betonová plocha, kterému dominuje jedna z největších soch Mao C´Tunga v Číně. Dává tak zdejším národům jasný signál, kdo je zde pánem (FOTO náměstí Kashgar; 122 kB). Ujgurové se tak postupně stávají cizinci ve vlastní zemi.
Přesto všechno zde stále ještě naleznete místa, která se ani po stovkách let nezměnila. Středověké čtvrti, kováři a kovotepci ve svých po staletí stejných dílničkách a vystavující své zboží před svými dílničkami přímo na ulici. Prodejci koberců, šperků, nožů, látek. Mezi nimi se proplétají oslíci. Zkrátka, nebude to mít čínská vláda jednoduché, než se jí podaří město přetvořit k obrazu svému (FOTO starý Kashgar 1 - 111 kB; starý Kashgar 2 - 149 kB; starý Kashgar 3 - 126 kB).

Já se však potácím ulicemi ke svému hotelu Seman Binguan, který se nachází západně od centra města a je oblíbeným nejen mezi nezávislými cestovateli, ale i mezi obchodníky z Pákistánu, kteří sem jezdí především nabízet své zboží. Ubytování je levné a kvalitní (30Y; 4USD; r.2004). V mém apartmánu jsou dva pokoje po třech lůžkách, koupelna a záchod společné. Ale především za hotelem ve dvoře je malá venkovní restaurace a bar, jehož personál umí anglicky a pomůže vám absolutně se vším, co potřebuje. Jakoukoliv informaci zde získáte, jakýkoliv problém vyřešíte. Navíc si můžete objednat tůru nebo jen auto do některých ze vzdálených horských oblastí.

Ve městě je mnoho míst, které stojí za návštěvu. Namátkou mohu jmenovat mešitu Id Kah, hrobka Abakh Hoja, Yusub Has Hajip nebo Ali Arslan Khan, středověké čtvrti města, ale největším lákadlem je nedělní trh (Aizilaiti Lu) - o tom ale později. Snad v každé ulici je alespoň malé tržiště, na každém kroku jídelnička, pouliční prodejci nabízí exotické ovoce, naleznete zde i několik supermarketů, kde lze pohodlně nakoupit. V bance na náměstí lze dokonce směnit cestovní šeky, na obrubníku čekám až otevřou, pár drobáku věnuju chudé babičce s dítětem, kteří tady v křoví snad žijí a kolem jedoucího prodejce sušených meruněk, kupuji za pár drobných hrst na snídani a přitom pozoruji pulsující život ulice, který je pro nás exotický, až si člověk říká jak se sem vůbec dostal a co tady dělá. Stále je čemu si divit, nad čím žasnout, co zkoumat a obdivovat.

Dnešní den bych také rád strávil obhlídkou starých částí města. Na východním okraji centra by měli být staré hradby za nimiž se nachází staré "středověké" čtvrti, v nichž se život zatavil před tisíci lety. Vyrážím tím směrem a hledám a hledám a hledám.......a hledám. Hradby nenacházím, na jejich místě je pouze jakýsi tunel nad ním vysoký val, na kterém jsou umístěné betonové ovečky a na samém vrcholku gigantické ruské kolo, které slouží jako vyhlídková věž. Dole pod touhle atrakcí, těsně před parčíkem v čínském stylu, který se nachází hned v těsné blízkosti starého města, nevěřím vlastním očím. Nevím jestli se smát nebo brečet, nechápu kde jsem se to ocitl. Stojím na betonovém prostranství, po levé ruce se tyčí kopec s betonovýma ovcema a gigantickým ruským kolem, po pravé ruce čínský parčík na jezírku, za mnou hlavní magistrála, přede mnou stará středověká ujgurská čtvrť a uprostřed toho plácku na kterým stojím to korunuje...a teď se podržte - sousoší Sněhurky a sedmi trpaslíků v nadživotní velikosti. No a ti trpaslíci navíc ještě stojí na krásných betonových pařezech. Číńané skutečně dělají vše proto, aby smetli ujgurskou kulturu z povrchu zemského, a dělají to vskutku rafinovaně (viz FOTO vpravo ruské kolo - 85 kB; vlevo čínský parčík - 127 kB; uprostřed sousoší a za ním ruiny středověkého města - 124 kB). Na plácku se okamžitě stávám centrem pozornosti malých ujgurských dětí. Ugurské děti jsou překrásná malá stvoření. A jsou fotogenický (viz photogallery kliknutím na obrázek vlevo). Jsou doslova nadšený mým fotoaparátem a mrskají sebou po zemi smíchy vždy, když se podívají na svou fotku na LCD displeji. Evidentně je to pro ně první setkání s digitální technikou a dalo by se přirovnat k setkání člověk s mimozemskou civilizací. Skutečně mne pobavili a zasloužili si tak pytlík bonbonů (ještě FOTO ujgurské děti; 145 kB).

Stará část města Kashgar je fascinující. Zdá se jako by se zde život zastavil před tisíci lety, pouze spleť drátů a projíždějící motorky mne vrací do současnosti. Čím hlouběji se odvážíte úzkými uličkami, tím působivější se vám naskytne pohled na místní obyvatele. Život se zde často odvíjí přímo na ulici. Na ulici si v loužích hrají malé děti. Před domky stojí oslíci, ženy nakupují nebo uklízejí, muži pracují ve svých dílničkách, domlouvají obchody a přitom popíjejí čaj a pokuřují. Místy to vypadá, že lidé žijí doslova v ruinách, žádná kanalizace zde neexistuje, časté jsou haldy hnijících odpadků. Ale jsou i uličky, kde jsou domy těch "bohatších" chudých. Ty jsou pak sice také otřískané, ale jejich architektura jim zde dává vyniknout, především díky dřevěným vyřezávaným terasám a balkónům, které v druhém patře domu vyčnívají do ulice. V takových ulicích jsou pak i asfaltové silnice! (FOTO dům starého Kashgaru; 118 kB) . Dopravu zde zajišťují malé povozy tažené oslíky nebo koňmi. Chcete-li svézt stačí naskočit a zaplatit kočímu 1 Y. Do ulic nového Kashgaru tyto krásné dopravní prostředky bohužel nesmí. Plátěné stany na dřevěných konstrukcích na okraji čtvrti mezi haldami odpadků pak slouží jako "osvěžovny" a "kina", kdy na pár stlučených dřevěných lavicích sledují místní televizi bar a kino pro chudé Kashgar.
V některých ulicích pracují kováři, v jiných kovotepci, řezbáři, krejčí, hrnčíři, čepičáři, truhláři,.... Všichni mají jedno společné, při své práci nepoužívají žádné stroje ani techniku. Vše se vyrábí téměř stejně jako před tisíci lety. Kterému řemeslu patří ta která ulice poznáte velmi snadno. Před svou dílničkou má každý své zboží vystaveno. Z kovářské uličky se navíc ozývá zvuk kovadliny a řehtání kovaných koních, z kovotepecké rány kladivem do mosazných plechů z truhlářské lítají piliny,.... A na každém rohu můžete nakoupit ovoce a zeleninu od pouličních prodejců, případně lze navštívit některé ze zdejších malých tržišť. V části která přímo sousedí s námětím před mešitou Id Kah se v uličkách nachází přímo bazar, kde lze nakoupit leccos. Já byl rozhodnout odvézt si odsud z Kashgaru tradiční ujgurské nože. Ty jsou proslavené svou kvalitou, specifickým vzhledem a uměleckým zpracování. Ke koupi jsem však chtěl využít nedělního trhu. V uličkách starého města lze strávit i půl dne. K tomu lze přidat relaxaci v parku u jezera Dong Hu na východ od centra, návštěvu několika hrobek v Kashgaru a okolí, mešitu Id Kah, prohlídku moderního centra, návštěvu několika jídelen a tržišť, posezení u piva a máte zde minimálně dva dny co dělat od rozbřesku do půlnoci. minimálně jeden si však vyhraďte na neděli, kdy se zde pořádá nedělní trh (Sunday Market) spojený s dobytčím trhem, jeden z největších v centrální Asii. A ten jsem se já obzvlášť těšil.

nedělní trh (Sunday Market) v Kashgaru

Na zdejší už po staletí vyhlášený nedělní trh (bazar) se sjíždí obchodníci ze širokého okolí (i ze 100 km vzdálených oblastí). Trh by měl mít středověkou atmosféru (dále zjistíte že už to není tak pravda) a kromě klasického bazaru je zde i speciální zvířecí (dobytčí) trh s hospodářskými zvířaty - zážitek sám pro sebe.
Vybaven informacemi jsem připraven vstávat ještě před východem slunce, abych byl včas na místě a ještě za ranního rozbřesku stihl pořídit nějaké fotografie. Vstávám tedy již v pět ráno a v půl šesté se ulicí probouzejícího Kashgaru (viz foto vlevo) vydávám směrem k místu, kde by měl být zmiňovaný dobytčí trh. Raní šero a přítmí dodává poloprázdným ulicím zvláštní atmosféru. Občas kolem projede s vozíkem taženým oslem nebo bicyklem obchodník se svým zbožím, sem tam se mihne silueta malé postavy s lopatou v ruce. To dělníci míří na některé z mnoha stavenišť, kterých jsou momentálně čínská města plná (a nejen města, ale i hory, údolí,...). Na náměstí před mešitou Id Kah si dávám přestávku na svačinu a pozoruji s místními ujgury čínskou vojenskou jednotku, která zde nacvičuje kung-fu (FOTO vojenský výcvik Kashgar; 128 kB), polovinu jednotky tvoří dívky. Dále pokračuji uličkami probouzejícího se starého města a čím blíže jsem trhu, tím jsou ulice rušnější. Bazar se nachází na severovýchodě města za mostem přes řeku Tuman (ulice Aizilaiti Lu), kde by měl být také dobytčí trh. K mému nemilému překvapení ale zjišťuji, že žádný dobytčí trh už zde není, nedělní bazar ano (ten je ale tak brzy ráno ještě zavřen), ale dobytčí trh byl dle rozhodnutí čínské vlády přemístěn na periferii města asi 8 km od centra. To aby se zvířata nepohybovala po městě. To jsem ale zjistil až později. Nezbývá mi než se řídit instinktem a rozhoduji se, že půjdu-li v patách ujgurskému pastevci, který před sebou žene několik telat, tak že se na trh určitě dostanu (FOTO cestou na trh; 107 kB). Kam jinam by asi s tolika zvířaty směřoval v neděli brzy ráno? To ale ještě netuším jak dlouhá mne čeká cesta. Trh byl přemístěn na jihovýchodní okraj města a cesta mi trvá déle než hodinu, odhaduji to tak na 6-8 km. Zvláště okrajová venkovská periferie je pro mne zajímavě a stejně zajímavej jsem já pro zdejší obyvatele.

Po hodině cesty, kdy jsem nevěděl kam vlastně jdu a jdu-li tam kam chci, začalo zvířátek podél cesty a na korbách náklaďáků přibývat. Stejně tak mračno prachu v dáli signalizovalo, že se blížím k vytouženému cíly. Na místě zjišťuji, že se sem dá pohodlně dojet autobusem z města. No nic, něž vstoupím do areálu tržiště musím si trochu oddechnout a tak sedám na obrubník, pokuřuji a pozoruji hemžení. Přímo proti mne stahuje z kůže v prachu ulice řezník jednu ovci za druhou. Kolem jsou roztroušené stánky se zbožím všeho druhu. Najíst se lze v provizorních stanových "restauracích", jež nabízí především skopové, které kupují od řezníka přes cestu, kterej ovce kupuje od pastevců za rohem. a mezi tím lidským hemžením ženou pastevci a zemědělci stovky ovcí všech druhů a barev, dřevěné vozíky tažené osly popojíždí z místa na místo, pod nohama se motají kozy a občas je nutno udělat prostor pro projíždějící náklaďák, který na korbě veze krávy nebo býky. Po krátké přestávce tedy vstupuji do areálu dobytčího trhu. Panuje zde pro našince vskutku nepopsatelná atmosféra, kterou nikde jinde na světě už nezažije. Trh je rozdělen do několika sekcí, v každé z nich se obchoduje s jiným "sortimentem". Hned po levé straně za vchodem je prostranství vyhrazené pro skot. Pohybovat se zde je nejméně bezpečné. Většinou je dobytek přivážen na korbách náklaďáků či traktorů, odkud je nutno ho dostat, což v případě statných několikatunových býků není vůbec jednoduché. Naopak po pravé straně hned za vchodem podél zdi je místo, kde se lze "občerstvit" a najíst. Řezníci zde stahují a kuchají ovce, v kotlích stanů se vaří skopové a polévka, v provizorních minipekárničkách se peče výtečný ujgurský chléb a v čajovnách je stále připravená horká voda na čaj. V poklidu zde posedávají a živě zde diskutují hrdí ujgurové společně s tadžiky, kazachy atd. Pokuřují, popíjí čaj a posilňují se polévkou, pečeným nebo vařeným skopovým a chlebem (viz foto vpravo - řeznictví a hned vedle čajovna a pekárna a "restaurace"...). Hned přes cestu je pak oddělení s kozama všeho druhu. Největší část tržiště však zabírá prostranství s ovcemi. Různé druhy ovcí všech barev a tvarů jsou vzorně seřazeny svázány k sobě tak, aby si je případný zájemce mohl pohodlně prohlédnout. Smlouvá se , obchoduje, prohlíží "zboží", diskutuje nebo jen tak posedává.
A úplně v rohu na opačném konci trhu je oddělení oslíků. Staří ujgurové si je prohlíží a posuzují jejich kvalitu. Pokud se najde zájemce o koupi, začne smlouvání. Vytvoří se hlouček přihlížejících zvědavců a všichni přihlíží napínavému a často velmi dlouhému smlouvání o cenu. Chcete-li zde cokoliv koupit a nechcete-li ztratit hrdost, tak to jinak nejde.
Setkat se lze i s prodejem koní, jaků, vzácně velbloudů. Prach, množství lidí a zvířat, neustálý pohyb jsou skutečnou zkouškou pro každý fotoaparát. Samotné místo však zaručuje, že bez "exotických" a zajímavých snímků odsud neodejdete (viz moje fotogalerie z Východního Turkestánu, kde je množství fotografií z tohoto dobytčího trhu).

Bohužel i sem už dorazil turismus v podobě, jaká dokáže zničit atmosféru kteréhokoliv místa na naši planetě. Naštěstí jsem to díky mému brzkému vstávání pocítil až při mém odchodu. Zájezdy bohatých turistů ze západní Evropy či Japonska jsou k trhu dovážení v luxusních klimatizovaných autobusech. Když jsem viděl ty nažehlený panáky bylo mi do breku i do smíchu současně. Vyskakovali z těch autobusů ověšení foťákama a kamerama, vymydlení v nažehlených soupravičkách se snažili vyhýbat a neušpinit se od kolemjedoucích vozíků či běžících ovcí a ucpávali si nos před prachem a zápachem. Vtrhli do tržiště a mávali kolem sebe těma svejma drahýma foťákama a fotili všechno. Bez jakéhokoliv zastavení nebo pozdravu. Jako by vtrhli do zoologické zahrady plné exotických zvířat. A pak rychle pryč odsud do hotýlků, fotky máme - to budou doma čubrnět, není co řešit. Je pravý čas vypadnout odsud. Ale ještě než odejdu navštěvuji jednoho z prodejců ujgurských nožů, na něž mám zálusk. Jsou vskutku unikátní a součástí denní výbavy každého opravdového ujgura. Nosí je v kožených pouzdrech přivázané za opaskem a přestože mají ujgurové zakázáno nosit zbraně, této tradice se mnozí nevzdávají. Ujgurský nožíř je prodává hned za vchodem rozložené na dece na zemi. Vím že musím smlouvat do posledních sil. Dlouho vybírám, ujgurský prodavač mi předvádí kvalitu nožů na mém předloktí, když mi ho jejich ostrými čepelemi téměř celé vyholí. Vybírám jeden z největších a ptám se na cenu. První návrh padl - 180 Y (24 USD). Pochopitelně nesouhlasím, i když u tohoto kousku neočekávám, že bych ho koupil za pár šupů. Do písku každej kreslím prstem svoje návrhy, diskutujem, prohlížíme, vytváří se kolem nás postupně skupinku zvědavců, jak to asi dopadne. Konečná cena je stanovena k oboustranné spokojenosti. Kupuji za 90 Y a přídavkem dostávám ještě kožené pouzdro! (FOTO ujgurský nůž za 90Y; 88 kB). To však není můj poslední nůž, který si domů povezu. Nakupovat se bude ještě na bazaru.

Tentokrát již chytře volím místní autobus, když na mne řidič mávne ať si sednu vedle něj. Je potěšen že může vést bílého muže. Zpátky ve městě, a to přímo před bazarem jsme asi za 20 minut. Oproti ránu, kdy jsem zde byl již kolem šesté hodiny, jsou zde tisíce lidí. Na každém volném prostranství je stánek, kde prodejci nabízí své zboží. U některých stánků se lze občerstvit vychlazeným servírovaným ovocem, studenou šťávou, mlékem anebo přímo najíst. Výběr je široký. Bohužel bazar byl již "modernizován". Původně se zde prodávalo za skutečně středověkých podmínek - to je patrné ještě v okolí (před a za) bazaru. Byla postavena obrovská budova hangárového typu v níž jsou stovky stánků a obchůdků uspořádaných dle sortimentu. Vybírat můžete prakticky z čehokoliv. Zboží je takové množství, až vám z toho půjde hlava kolem. Zvláště pro ženy jsou určena oddělení látek, šátků a šatů. Ujgurky všech věkových kategorií vybírají, osahávají materiály a diskutují o cenách. Zajímavé je oddělení čepic. Zdejší národy se vyznačují svou typickou pokrývkou hlavy, kterou téměř neodkládají. Čepičáři zde mají tedy o živnost postaráno. Dále pro turisty orientální suvenýry všeho druhu, šperky, oddělení součástek na kola, košíkáři, koberce, nádobí, ...... Já opět neodolám a zastavuji se o obchůdku s ujgurskými noži. Zažívám obřad, kdy chci zakoupit skutečně kvalitní práci z kvalitního materiálu a ne jen odlitek nože pro turisty - takové lze zakoupit po chvilce smlouvání za 15Y (2USD) a jeden takový jsem si také odvezl. Vyvolávací cena kousku, který jsem si vybral já je 50 USD. Trvalo 45 minut, kdy jsem seděli přehrabovali se v nožích a smlouvali a vysvětlovali své důvody, proč ta která cena za zboží není možná. byl to dlouhý boj. Nakonec jsme se dohodli na 24 USD. Prodejce mi nakonec podává ruku s uznáním. Váží si zde každého, kdo se jen tak při smlouvání ceny nevzdá. Jen tak cvičně pak usmlouvám ještě jeden tradiční nůž, který je mimořádně vyvedený nicméně je znát, že ne prvotřídní, a to z 50 USD na 5 USD. Už jsem ho nechtěl, v batohu mám tři a jak to budu vysvětlovat na hranicích, ale za tu cenu se to nedalo odmítnout (tradičního ujgurského nože za 5 USD - FOTO 1, FOTO 2; 46 a 81 kB). Ukázka: všechny ujgurské nože z Východního Turkestánu (81 kB).

Před bazarem si kupuji jeden menší meloun (1Y) abych se v tom vedru občerstvil. Nechci riskovat po domácku vyrobené a vychlazené šťávy, které se na ulici prodávají. I zde se motají stáda ovcí a desítky oslů, které hledají nové majitele. Haldy melounů střídají řezníci, ale třeba i holiči a lazebníci, kteří pracují přímo na prašné ulici. Lidí neubývá a já pomalu odcházím, abych se připravil na zítřejší odjezd do Kyrgyzstánu.

Kashgar - hraniční přechod Irkeshtam

Dostat se odsud do Kyrgyzstánu přes některý z hraničních přechodů, které jsou ve třítisícových výškách okolních hor, nemusí být vůbec jednoduchá záležitost.