Zastavení v Rádžastánu  /  INDIE

Marian Golis   ¦   publikováno: StudentIn, 2006  ¦   FOTOGALERIE

 
Kdo z nás někdy nesnil o návštěve exotických krajů, v nichž se mísí snad všechny kombinace barev a orientálních vůní? O krajích, kde na slonovi jeden den dobýváte neprostupnou džungli a druhý den na velbloudu bloudíte mezi písečnými dunami nekonečné pouště? Kdo z nás nesnil o návštěvě tajemných chrámů obývaných tlupami opic či stovkami krys nebo chrámů jen tak po staletí shlížejících ze skalních útesů? To vše a mnohem více se vám může splnit v indickém Rádžastánu.

Žádná země se nemůže pochlubit takovou pestrostí jako Indie. Ať už se jedná o pestrost národností, kulturní nebo náboženskou. Na toto téma nemá koneckonců smysl se vůbec rozepisovat. Vydalo by to, a vlastně už vydalo, na tisíce a tisíce stránek. A to samé platí i pro cestovatele, kteří se do této země vypraví. Poznat ji a pochopit v celé její velikosti je zhola nemožné - pokud si tedy na to člověk nevyhradí přinejmenším část svého života. Vždyť jen holá fakta hovoří sama za sebe - svojí rozlohou Indie 42x přesahuje naši zemi a počtem obyvatel je 100x "objemnější" než Česká republika! A kdo z nás se může pochlubit byť jen tím, že skutečně zná naši malou zemi?

Velká část cestovatelů tak často před návštěvou indického subkontinentu řeší problém, kam se vlastně vydat. Do které Indie? Do té jižní tamilské? Nebo do budhistického Sikkimu? Kašmír? Muslimský západ? Bengálsko? Sikhský Pundžáb? Nemalou roli při rozhodování "naštětí" hraje roční období a počasí, které často určuje směr, kudy se odvážný dobrodruh vydá. Horko nebo naopak nekonečné proudy vody mohou celý výlet změnit na několikadenní pobyt na hotelovém pokoji. Takže i já během letních vytrvalých monzumových dešťů měním plány, opouštím vodou prosycené podhůří Himalájí a mířím do horkého a prosluněného Rádžastánu v západní části země. Koneckonců právě Rádžastán naplňuje představy našince o exotické Indii. Naši představu o mužích v turbanech a ženách v barevných sárích, o městech kde se lidské hemžení mísí se slony a velbloudy, o rozlehlých pouštích a především o velkolepých palácích a skalních chrámech. Ale i pouhý Rádžastán může být se svojí velikostí (asi jako celé Německo), bohatou historií a nepřeberným množstvím památek přiliš velké sousto, které nelze polknout najednou. A tak i já musím volit, jak nejlépe zhotnotit těch několik dnů, které mne zde čekají.

Nakonec vítězí Shekhawati (Šekawátý) - území, které turisté zatím ještě nedobyli a které leží ve stínu Rádžastánských klenotů, jimiž jsou např. města Jaipur, Udaipur, Jaisalmer nebo třeba Ajmer. Shekhawati je území o velikosti 13784 km2 ležící v polopouštních oblastech severního Rádžastánu. Výjmečnost tohoto regionu tkví zejména v jeho zajímavé a nedávné historii, magické malebnosti a především v tzv. haveli. Ne nadarmo je oblast Shekhawati nazývána galerií pod širým nebem. Haveli jsou totiž malby na zdech zdejších domů a paláců. Tyto příbytky formují malebné a místy až tajuplné uličky a zakoutí, a jejich spleť zase tvoří města a městečka, z nichž každé má své poklady, tajemství a polozapomenuté chrámy a pevnosti. Vždyť už jen při vyslovení jejich názvu na člověka dýchá exotické tajemno - Nawalgarh, Jhunjhunu, Mandawa, Parsurampura nebo třeba Laxmangarh. Ač se to nezdá, tak jejich historie je poměrně nedávná a vlastně ještě neskončila. Již v dávných dobách tudy vedla obchodní stezka mezi přístavy u Arabského moře a zelenými údolími Gangy. Leč období rozkvětu nastalo až v polovině 18. století, kdy Britská východoindická společnost začala využívat dovedností místních obchodních klanů, které tak začali prosperovat a budovat si, a především freskami zdobit, sídla svých rodin.

A tak i já mám co obdivovat v uličkách měst Mandawa, Dundlod nebo Nawalgarh. Vůbec není těžké se v nich ztratit. Ke zdejší fauně tvořené všudypřítomnými krávami, psi a velbloudy, je nutno navyknout oko ještě na páva. Ano, tento pták je v tomto regionu asi stejně tak často k vidění jako u nás třeba kos. Také je nutné zvyknout si na to, že evropan je vždy středem pozornosti. Zvědavost a údiv mítních dokáží na okamžik zastavit život nejen v křivolakých uličkách, ale i v krámcích nebo ve školách. To vše je však jen slabým odvarem toho, co mne čeká.

Výchozím bodem pro cestu do Shekhawati může být město Jaipur - hlavní město Rádžastánu. Levným indickým autobusem se odsud lze dostat prakticky kamkoliv. Já však tentokrát volím svého řidiče i s autem. Takový komfort samozřejmě něco stojí, i přesto jsou ale náklady pouhým zlomkem toho, co by turista zaplatil v Evropě. Bonusem, který během cesty získávám, je příslib, že mne Khan vezme do vesnice své ženy. Khan totiž pracuje jako taxikář v Jaipuru vzdáleném 200 km od domova, takže do odelhlé vesničky Chhoti Beri se dostane jen zřídka. A zřídka se do ní dostanou také turisté. Údajně budu prvním cizincem, který toto místo navštíví! To samozřejmě nelze odmítnout.

A tak třetí den našeho putování po kraji Shekhawati opouštíme hlavní silnici a rovinatou krajinou, která připomíná africkou savanu, si to v pozdním odpoledni míříme do Chhoti Beri. Občas předjedeme místní farmáře jedoucí na povozu taženém velbloudem nebo skupinku vesničanů, kteří se ze svých políček vracejí do svých domovů. Nikdy jsem nepochopil, jak je možné, že dokáží tak bravurně balancovat s náklady neuvěřitelných rozměrů a tvarů na svých hlavách.

Už příjezd do vesnice slibuje mimořádný zážitek. Jen letmé zahlédnutí bílé tváře za okýnkem automobilu vesničany paralyzuje. Pozdvižení a radost způsobuje můj příjezd také v domě Khanovi manželky. Nebydlí v něm pochopitelně sama. Ačkoliv dům má jen dvě místnosti a kuchyň, tak jej obývá přibližně 7-10 lidí, jak později zjištuji. Osvěžení v podobě chladivé vody musím odmítnout. Pro našince by to mohlo mít neblahé následky. Voda zde má zcela jiné složení a především obsahuje mikroorganismy, s nimiž se naše trávící soustava nedokáže vždy vypořádat. Chuťově na tom také není nejlépe. Při mém zdejším pobytu a pohostinnosti místních jsem se jejímu požití nakonec nevyhnul, naštěstí ale bez následků. Mírně slaná příchuď a mírně olejovitá konzistence z ní navíc dělají pro nás nepoživatelnou tekutinu. Pokud je to tedy možné, dávám přednost horkému černému čaji. A než mi sestry Khanovy manželky stihnout připravit první šálek, vytváří se na ulici před domem dav čítající desítky vesničanů, mezi nimiž se zpráva o příjezdu cizince šíří závratnou rychlostí.

A tak i moje plánována podvečerní vycházka do krajiny za vesnicí se mění na hromadnou akci vesničanů. Podívat se na západ slunce se se mnou vydává kolem 60 nejodvážnějších, zejména dětí. A každý z nich se snaží zaumout pozornost vzácného hosta, nebo alespoň si na něj šáhnout. Zpátky do vesnice se tak vracím až za tmy. Typicky indická "ostrá" večeře je již připravená. Mužská část se věnuje sledování televize nebo poslechu hudby, zatímco ta ženská po večeři zdobí pomocí heny svá těla ornamenty. V deset hodin však veškeré podobné aktivity končí. Celá vesnice se noří do tmy a příjemného ticha. Důvodem je odpojení elektřiny. Šetřit se zkrátka musí. I já tedy uléhám, ložnicí je mi střecha domu. Ostatní ulehají kde se dá, někdo spí v domě, někdo na verandě nebo na dvorku.

Už v půl páté ráno mne budí emotivní hlas muezzina z nedaleké mešity, který před úsvitem svolává věřící k modlitbě. Žádné reproduktory, ale ještě stále skutečné a živé "Allah Akhbar", motlitby zpívané téměř půl hodiny s takovým zápalem, až z toho jde mráz po zádech (v tom dobrém slova smyslu). Shekhawati stejně jako celý Rádžastán jsou muslimské, i když zdejší víra má zcela odlišnou vnější podobu od zbytku muslimského světa.

Můj druhý den ve vesnici Chhoti Beri znamená povinnou snídani, po níž následuje "exkurze" do místních základních škol, kterých zde je hned několik. Indický školní systém je poměrně složitý a nemá smysl se o něm rozepisovat. Mnohem zajímavější je pro evropana běžný denní život školáků. A neméně zajímavá je pro zdejší školáky, ale i pro pedagogický sbor, návštěva z dalekého západu. V tomto případě první návštěva vůbec v historii všech tří škol, do nichž jsem byl v Chhoti Beri pozván. Průběh návštěvy je vždy stejný. Výuka v celé škole je zastavena, děti s úžasem sledují každý můj pohyb a učitelé jsou nadšeni z nečekané návštěvy. Vděční jsou už jen za to, že si se mnou mohou potřást rukou.

Pod pojmem škola si lze představit většinou velký dvůr obklopený jednoduchými stavbami, které postrádajíc jednu celou stěnu tvoří s dvorem školy jeden "živý" celek. V těchto stavbách na podlaze sedí školáci. Nejnižší ročníky mají třídu dokonce přímo na dvoře pod rozlehlým stromem. Všichni jsou vzorně oblečeni v čistých uniformách. Ty jsou s výjimkou jediného dne v týdnu, kdy mají děti v oblékání volnost, povinné a každá škola má své originální stejnokroje. Součástí školy je většinou také studna, z níž je čerpána voda nejen pro očistu ale také pro osvěžení. V malé kuchyňce, kterou tvoří ohniště a pec, připravuje několik žen jednoduchý oběd pro ty nejmenší. Starší školáci na oběd odbíhají do svých domovů. Vyučuje se celkem šest předmětů: psaní, hindština, angličtina, matematika, přírodní vědy a společenské vědy. Děti jsou velice disciplinované a v jejich výrazech je znát zaujetí pro výuku. Předhání se, kdo s nich mi bude moci ukázat svůj sešit s úhlednými písmenky jak v latince, tak v písmu devánágárí, které se užívá pro hindštinu, sanskrt nebo třeba i nepálštinu.

Mne ještě čeká cestou domů nezbytná návštěva v domech všech příbuzných a známých Khanovy rodiny, představit mne prodejcům v místních krámcích a vlastně prakticky každému kolemjdoucímu. Po vydatném indickém obědě tvořeném rýží, dhalem (čočka), dušenými bramborami a nezbytnými plackami čapátí, je nejvyšší čas se rozloučit. Khan mne odváží na několik kilometrů vzdálenou hlavní silnici. Stačí jen mávnout na projíždějící autobus, naskočit a za pár rupií se vydat vstříc dalším zážitkům, o něž v indickém kraji není nikdy nouze.