Tajemný Írán  /  IRAN

Marian Golis   ¦   publikováno: StudentIn, 2005   ¦   FOTOGALERIE

 
Írán. Název této země evokuje v současné době množství asociací. Jejich nejčastějším jmenovatelem jsou pojmy jako terorismus, atomové zbraně, osa zla, zlý prezident Ahmadinedžád nebo v lepším případě ropná krize. Asociace jsou to většinou negativní. Jen málokoho napadne do této země vyrazit na letní dovolenou. Navíc jen tak na vlastní pěst a po vlastní ose.

Je však nutné vzít v úvahu fakt, že mezinárodní politická orientace země je jedna věc a život (ne)obyčejných lidí v zemi je věc druhá, a to věc zcela odlišná. Po příjezdu každý totiž zjistí, že život těchto lidí je naprosto vzdálen všem asociacím uvedeným v úvodu článku. Pravdou také je to, že život íránců není ve stávajícím režimu jednoduchý a politická situace jim nepřeje. Cizinec, ať už je odkudkoliv, to však vůbec nepocítí. Proto není jediný důvod k obavám z návštěvy této pro nás tak málo známé země.

Ačkoliv se to vzhledem k exotičnosti země nezdá, tak je velice snadné a levné nejen po Íránu cestovat, ale také se do něj dostat. Po získání víza stačí zakoupit za malý peníz jízdenku na autobus do Istanbulu a vyrazit. Istanbul je příjemnou přestupní stanicí, v níž se lze aklimatizovat na Orient. Není nic snažšího, než si pak v některé z mnoha dopravních kanceláří zakoupit jízdenku (25-30 USD) do Teheránu. Pokud se cestou z Prahy nebudete nikde zdržovat, za pět dnů jste v Persii.

A co v Íránu vlastně hledat? Každému se asi mnohem více vybaví až při vyslovení slova Persie. Persie a Írán je prakticky totéž. Do Íránu cestovatelé jezdí ze dvou důvodů. Jedním z nich je přátelská a pohostinná povaha místních obyvatel a druhým je bohatá historie a velké množství historických památek, které naplňují naše představy o Orientu. Namátkou lze jmenovat historická města jako Persepolis, Esfahán, Kermán, Jazd, Bam nebo Mašchad. Za návštěvu stojí všechna, ale jedno z nich nesmí minout žádný návštěvník země. Je to Esfahán (Isfahán) - architektonická a historická perla Persie.

Esfahan je velké téměř dvoumiliónové město. Velké je také jeho centrální náměstí Imáma Chomejního. Je druhým největším náměstím na světě hned po náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Při své délce 512 metrů a šířce 163 m působí velkolepým dojmem. Po obvodu náměstí lze shlédnout jeden islámský architektonický skvost vedle druhého. Vznik náměstí se datahuje do roku 1602, období vlády Šáha Abbáse I., kdy byl Esfahán hlavním městem Persie. Za dobu své existence bylo mnohokrát přestavováno, v dobách svého vzniku sloužilo dokonce jako hřiště pro pólo. Za obdiv stojí zejména Imámova mešita. Je považována za jednu z nejkrásnějších mešit na světě. Vznik je datován do roku 1611. Dále mešita Šejka Loftolláha, která se nachází na východní straně náměstí a palác Ali Qapu stojící na západní straně náměstí, který byl postaven na konci 16. století. Šestipatrová budova měla sloužit jako vstupní brána do královských paláců. Během dne je náměstí téměř prázdné. Důvodem je nesnesitelné vedro. Naopak v pozdním odpoledni a večer se náměstí zcela zaplní. Tisíce lidí zde tráví čas piknikováním, hrami, klábosením, obchodem nebo motlitbami.

Je pozdní odpoledne, když přicházím na náměstí. Panuje zde již čilý ruch. Usedám nenápádně na patník, abych v poklidu nasál atmosféru tohoto místa, ale nemám šanci. Zvědaví íránci se u mne zastavují a vyzvídají. Nakonec celý večer debatuji na vzorně zastřiženém trávníku s několika studenty. Občas se někdo přidá, podáme si ruce, poplácáme po ramenou, vyměníme cigaretu. Veskrze jsou to mladíci, kteří zde studují na vysoké škole. Dojde taky na debatu týkající se vztahu k USA. Názory jsou různé, ale převažují spíše sympatie. Nejvíce je trápí fakt, že u nás "na západě" o nich máme jen to nejhorší mínění. Přáli by si, aby všechno bylo jinak. Během debaty se přidává také Emir, který zde v Esfahánu žije a studuje. Trošku mne zaráží, že se Emir nebojí veřejně hovořit o svých sympatiích k USA a Izraeli. Je krajním odpůrcem íránského režimu. Již třikrát se s otcem pokusili uniknout ze země, bohužel však neúspěšně. Jednou to bylo přes Afghánistán, pak přes Írák, když padl režim Sadáma Husajna a naposledy přes Turecko. Už je dávno tma, když mne Emir zve k sobě domů. Musím poznat jeho rodinu a povečeřet u nich. Zvědavost mi nedovoluje odmítnout. Čeká mne vzorná ukázka íránské pohostinnosti.

Přestože je Írán přísně muslimská země, lze se zde setkat také s křesťanskými, židovskými a zoroastriánskými menšinami. Členové všech těchto menšin jsou zbaveny vojenské služby a mají své zastoupení v parlamentu. Zajímavé je to, že všichni mohou svobodně přejít k islámu. Opačná konverze je však trestána až smrtí. Já zde hodlám nahlédnout právě do křesťanské části města - do čvrti Džolfa. Je to čtvrť, kterou obývají arménští křesťané. Křesťané byli přítomni na území Íránu ještě před příchodem islámu. Jejich původním domovem bylo město zvané Džolfa na severu země, odkud se přemístili do nové Džolfy v Esfahánu. Momentálně v Íránu žije asi 250.000 křesťanů. Křesťanké kostely jsou téměř v každém větším íránském městě. Křesťanům je povoleno pít alkohol, ale pouze v soukromí. To samé platí pro taneční večírky pro smíšenou společnost (muži i ženy). Ve čtvrti Džolfa je hned několik kostelů. Nejvýznamnějšími jsou kostel Vank, Betlémský kostel a kostel sv.Marie. Nečekejte však kostely tak, jak je znáte od nás. Zdejší svatostánky mají zcela jinou architektonickou podobu..

Moje další kroky vedou k řece Zajándeh. Ta je známá především díky mostům, které přes ni byly v dávných dobách postaveny. Jsou to skutečné architektonické perly. Kolem řeky se rozkládají upravené parky plné piknikujících íránských rodinek.

Celkem se zde nachází 11 mostů. Z toho jich je pět historických. Uvnitř mostu Si-o-Seh dokonce funguje čajovna. Ideální místo pro občerstvení. Mezi chladnými pilíři je velice příjemně, přímo skrze čajovnu protéká mohutná řeka. Černý čaj s kostkou cukru a kolemsedící íránci pokuřující vodní dýmku umocňují atmosféru. Most je 298 metrů dlouhý a má 33 oblouků. Postaven byl oblíbeným generálem Šáha Abbáse I. - Allahverdi Khanem v letech 1599-1602.

Vnitřek mostu Chádžú zase slouží jako místo pro odpočinek ve zničujícím vedru. Zdejší výtečná akustika dala dokonce vznik zvláštní tradici. Zejména v podvečer, ale i přes den, se zde scházejí obyvatelé místa a zpěvem a tleskáním rozeznívají mohutný prostor mezi jednotlivými oblouky mostu. Most je dlouhý 132 metrů a byl postaven Šáhem Abbásem II. kolem roku 1650.

V jednom z parků města potkávám Farsaneh a dáváme se do řeči. Farsaneh je mladá dívka, která pracuje jako sekretářka pro zdejší firmu. Zajímá ji hlavně, jak to u nás máme ve vztazích mezi muži a ženami. Nakonec ale dochází k tomu, že by to tak nechtěla a že oni to mají lepší. I když má samozřejmě spoustu výhrad k mnoha zdejším zcela nesmyslným nařízením (horší postavení ženy ve společnosti, nesmyslná nařízení týkající se oděvu, apod.), tradiční jistoty jsou pro ni přijatelnější, než naše západní svoboda spojená s věčnou nejistotou. Ona ví, že pokud se jednou vdá, nemusí pochybovat o tom, že by ji manžel opustil nebo, že by se o ni nepostaral. Spokojená a šťastná rodina je zde stále ještě jednou z hlavních hodnot. Na druhou stranu nutno podotknout, že velká část mladých lidí již od těchto hodnot pomalu ustupuje a se skrytou závistí vzhlíží k těm našim západním. Zdejší zvyklosti a pravidla však mají i své nevýhody. Když se k lavičce, na níž jsme s Farsaneh seděli, blížila policejní hlídka, mladá íránka velice znejistěla. Hlídka naštěstí jen prošla kolem nás. Farsaneh se mi však svěřila, že měla velký strach. Žena či dívka by se na veřejnosti neměla stýkat s cizím mužem a už vůbec ne s cizincem! Nejenomže je to společensky nepřijatelné, ale mohla by mít i problémy s policií. To je taky jedna z věcí, které trápí zdejší mladé lidi. Dokud nejsou chlapec a dívka sezdání nemohou se veřejně stýkat. Nemohou se vodit za ruce nebo políbit na veřejnosti. Pokud by je přistihla policie mohli by mít problémy. To je možná také důvodem velice zajímavého jevu se kterým se zde můžete setkat. Často lze na ulicích potkat páry (jak ženské tak mužské), které se spolu drží za ruce. Rozhodně to není známka homosexuality (ostatně ta je v Íránu velice přísně trestána). Zkrátka si tak jen kompenzují absenci fyzického kontaktu.

Po poledni se loučíme a já se vydávám poznat jednu z nejvýznamnějších památek. Mešitu Džame´e. Mešita Džame´e je se svými 20.000 m2 největší mešitou v Íránu. První známky stavby se datují do 11. století, i když první známky náboženské aktivity jsou v tomto místě spojovány již dříve se zoroastriány. Architektonický styl a výzdoba mešity jde napříč všemi historickými obdobími. Uprostřed nádvoří se nachází kašna určená na omývání - vzhledem napodobující Kaabu v Mekce.

Poslední večer trávím na hlavním náměstí. Jako každý večer jsou zde tisíce lidí. Tisíce lidí, kteří milují svou zemi, na níž jsou právem pyšní a kteří současně touží po nedosažitelné svobodě a normálním životě bez nesmyslných příkazů a nařízení. Tisíce lidí, kteří vás nikdy nezapomenou pozvat na čaj a obšťastnit vás milým úsměvem. Mohu vám zaručit, že se mezi ně budete chtít vrátit.