Život na ose zla  /  IRAN

Marian Golis   ¦   publikováno: Bristské listy, 2007  ¦   FOTOGALERIE

 
Írán, přesněji řečeno Islámská republika Írán. Název této země evokuje v současné době v povědomí většiny lidí množství zejména negativních asociací. Jejich nejčastějším jmenovatelem už není Chomejního islámská revoluce, ale pojmy jako válka, terorismus, atomové zbraně, osa zla, radikální prezident Ahmadinedžád nebo v lepším případě ropná krize. Asi málokoho, kdo jen letmo sleduje světové dění, napadne do této země vyrazit na letní dovolenou. Z turistického hlediska není zařazení do „osy zla“ tím nejlepším doporučením. V představách většiny Evropanů, a v souladu se zahraniční politikou USA, chovají obyvatelé Íránu vůči lidem „ze Západu“ silné antipatie, ne-li bytostnou nenávist. Média (česká zvláště) tuto atmosféru, vycházející z teze o střetu civilizací harvardského profesora Samuela Huntingtona, také horlivě podporují. Málokdo však ví, že tuto antipatii vůči nám chová pouze malá skupinka mocných politiků nebo duchovních.

Skupinka, která se snaží prosadit a upevnit svou moc v nestabilním regionu a zneužívá k tomuto účelu velmi živé náboženské víry. Při vší té mediální síle, kterou západ disponuje, a při všech schopnostech diverzifikovat život běžného obyvatelstva od politických zájmů, zůstáváme věrni zjednodušujícím pohledům a přijímáme oboustranná politická klišé (osa zla – ďábel Západu) za odraz skutečnosti.

Nejlepší proto je prostoupit membránou elektronické reality a zjistit, jaký život lidí v Íránu ve skutečnosti je. Pravda je, že jejich život není ve stávajícím režimu vůbec jednoduchý a politická situace jim nepřeje. S důkazy o tom se cestovatel setkává často. Zároveň ale cizinec, ať už je odkudkoliv, pozná, že život obyčejných Íránců se nevede po ose zla. Těžko proto hledat důvod k obavám z návštěvy této pro nás tak málo známé země.

Historie lidské civilizace v. smaženky na oleji s vysokým faktorem

Zato důvodů k tomu jet do Íránu, rozkládajícího se na historickém území Persie, je rozhodně mnohem více, než jich dokáže vyjmenovat běžný západní turista smažící se mezi miliony dalších na betonem „civilizovaných“ pobřežích světových turistických center. Od Íránu sice nelze očekávat nabídku pobytů „all-inclusive“, ale zato tu lze objevovat bohatou historii, odlišnou kulturu, velké množství památek a v neposlední řadě také pro nás exotickou pouštní krajinu. Místo kontinentálních snídaní a jiných ze Západu importovaných nezbytností cestovateli zpříjemňuje pobyt tradiční íránská pohostinnost a přátelská povaha. Co je víc?

Ať se vydáte v Íránu na kteroukoliv světovou stranu, nevyhnete se íránským úsměvům, pozdravům, nabídkám pomoci, zvědavým dotazům, pozváním na čaje, obědy, večeře a pikniky. Nezáleží na tom, zda jste Evropan, Japonec nebo dokonce Američan (případné výhrady jsou čistě politického, neosobního charakteru). Nejenom, že tak Íráncům velí tradice a náboženství, ale pohostinnost vůči komukoliv je také jednou z hlavních charakterových vlastností obyvatel těchto končin světa. Zcela vás pohltí. Nemluvě o tom, že cizinec je v této politicky izolované zemi vzácným zdrojem informací „zvenku“…

„Divné“ chování

Bez ohledu na svou národnost tedy můžete počítat s tím, že si vás budou Íránci po celý váš pobyt předávat víceméně z ruky do ruky. Hned první dny strávené ve starém městě Kášánu, které se nachází jen pár set kilometrů od Teheránu, vás uvedou do íránské reality. Na ulici vás pozdraví téměř každý. Íránci vás budou zdravit i z projíždějících aut. Potřebujete s něčím pomoci?

Stačí se zastavit a bezradně se rozhlédnout kolem sebe. Je velmi pravděpodobné, že během okamžiku u vás bude stát ochotný Íránec připraven pomoci. Řidič městského autobusu po vás se slovy „I am happy“ nebude chtít jízdenku a prodavači v malém krámku bude ctí, když vám bude moci dát přídavkem láhev vody zdarma. Stejně „podivné“ chování, jako je běžné na Blízkém východě obecně.

Vzor vzdělaných Íránců? USA a Izrael

O dvě stě kilometrů jižněji nelze minout Esfahán. Právě toto město je (právem) trnem v oku celému „Západu“. Důvodem je fakt, že nedaleko odtud se nachází podzemní laboratoře zabývající se obohacováním uranu a vývojem jaderných technologií. Kromě toho je ale Esfahán skutečným historickým a architektonickým skvostem dávné Persie i současného Íránu.

Symbolicky právě zde žije Saíd, íránský student, který představuje protipól íránské vládní politiky. Ani v České republice není tak úplně snadné najít člověka, který by byl tak proamericky a prosionisticky založen. Saíd přitom žije v zemi, kde soudy mohou udělit za takové „rozmary“ trest smrti. Se Saídem se potkáváme se na centrálním náměstí Immáma Chomejního (mimochodem druhé největší náměstí na světě). Ihned po příchodu na rozlehlou plochu náměstí jsem obklopen íránskými, ale také afghánskými studenty.

Navzdory přísné a kruté vládní politice, která neváhá použít v souvislosti s možnou ideovou erozí vládní a náboženské doktríny i nejpřísnějších trestů, mladí Íránci doslova dychtí po informacích. A také po jakékoliv příležitosti jak si procvičit angličtinu. Doufají, že se jim bude v budoucnu jednou hodit, přestože tomu momentálně nic nenasvědčuje. A právě proto je zde cizinec velice cennou kořistí:)

Všichni mají spoustu otázek. Občas se někdo přidá, podáme si ruce, poplácá cizince po ramenou, vymění si s ním cigaretu, aby zase pokračoval dále. Mladí Afghánci, kteří se debaty účastní, uprchli ze země ještě za vlády Talibanu. Věří přitom jak ve svou vlastní budoucnost, tak i v budoucnost země, kterou byli nuceni opustit. Zároveň otevřeně projevují sympatie k USA.

Nejvíce je trápí skutečnost, že u nás "na Západě" o nich máme jen to nejhorší mínění. Přáli by si, aby všechno bylo jinak. Saíd se vůbec netají tím, že jeho snem je opustit tuto zemi a žít v USA nebo v Izraeli. Již třikrát se s otcem pokusili ze země uprchnout, bohužel neúspěšně.

Už je dávno tma a od Saída přichází samozřejmě pozvání k nim domů. Je téměř povinností poznat jeho rodinu a povečeřet u nich, ostatně zvědavost nedovoluje odmítnout. Opouštíme ostatní, abychom si chytili nějaké savari, kterým se dostaneme z centra. Chytit si nějaké savari v Íránu znamená postavit se na okraj silnice a do otevřených okýnek projíždějících automobilů volat jméno cílové stanice. Pokud tam má řidič namířeno, přibrzdí a za jednotnou cenu, která je podstatně nižší než cena oficiálního taxi, se lze přidat k ostatním spolucestujícím, kteří jedou stejným směrem.

Saíd pochází ze středostavovské rodiny. Pracuje pouze otec, a to jako strojní inženýr. Velikost jejich domu je překvapivá. Obývací pokoj je rozlehlý, a ačkoliv je vybaven velice skromně, působí luxusním dojmem. Na stěně visí fotografie Saídova strýce, který v osmdesátých letech zemřel v íránsko-irácké válce. I když je jedenáct v noci, nikdo není doma. To je zde ale zcela normální jev. Vzhledem k nepříjemnému vedru se společenský život Íránců odehrává především v noci a venku.

Než se celá rodina sejde, aby uvítala a pohostila vzácného cizince, vede mě Saíd do svého pokoje. To, co vidím, bych právě zde v Esfahánu nečekal. Vedle americké vlajky visí na velkém papíře ručně namalovaná vlajka izraelská. Po stěnách jsou dále rozvěšeny mapy USA a izraelského území. Při pohledu na výzdobu a výbavu pokoje se vybavují slova stávajícího prezidenta Ahmadinedžáda o vyhlazení Izraele z mapy světa a o věčném americkém Satanovi.

Proti tomu stojí čerstvé zjištění, že tyto názory nesdílí všichni obyvatelé Íránu, ale pouze ti, kteří se politicky nebo nábožensky angažují a touží po moci anebo ti méně vzdělaní, kteří si ve vleku mocné doktríny nedokáží vytvořit vlastní úsudek.

Z tajné skrýše ve skříni Saíd vytahuje největší poklady. Jedná se o několik anglických a amerických publikací. Mezi ně patří například Anglický výkladový slovník, encyklopedická kniha, průvodce New Yorkem nebo kniha pojednávající o dějinách, politickém uspořádání a ústavě Spojených států amerických. Saíd je na ně náležitě pyšný. Sehnat takovou literaturu v Íránu může být nejen velice náročné, ale také dost nebezpečné. Dále mi dovoluje prolistovat stará čísla některých amerických časopisů, jako např. Time nebo National Geographic. Některé časopisy lze zakoupit ve speciálních obchodech nebo si je nechat zaslat ze zahraničí. Takové výtisky však vždy projdou důkladnou vládní cenzurou. Ta je velice jednoduchá. Proškolení úředníci časopis ještě na poště prolistují a černou tlustou fixou začmárají vše nevhodné. Ať už to jsou obnažené ženy (tzn. třeba ženy v plavkách) nebo americké vlajky.

Večeře se nese v typicky íránském duchu. V obývacím pokoji se na podlahu rozprostře ubrus a všichni si posedají kolem něj. Podává se rýže a kebab, tradiční smažená rajčata, zeleninový salát s hroznovou šťávou, chléb, jogurt a zakysané mléko s nastrouhanou okurkou. Po večeři samozřejmě následuje silný černý čaj. Ten se většinou nepije samotný, ale prolévá se přes kousky cukru, které se vkládají mezi zuby, případně lze „sladit“ tvrdými sladkými bonbony.

Když téměř celá rodina v jednu hodinu v noci odváží svého hosta přes celé město až před jeho hostel, je čas přemýšlet o tom, co jsou ti Peršané vlastně zač a proč vlastně mají lidé ze západu obavy cestovat do těchto končin. Mediální obraz těchto zemí obyčejné lidi, kteří zde žijí, velmi poškozuje. Ve skutečnosti je zde každý vítaným hostem, ať už je jakékoliv národnosti nebo náboženského vyznání. Zkrátka vždy lze očekávat vřelé a přátelské přijetí.

U2 a zákaz zpěvu

O pár dnů později a o osm set kilometrů severněji, ve městě Rasht, se tyto úvahy potvrzují. Severní Írán (v oblasti Kaspického moře) má pro Středoevropana příznivější klima, které je mírnější a vlhčí. Jiné jsou kupodivu i místní mravy. Dívky jsou odvážně namalované, nosí džíny a přes ně barevné šaty a některé mají dokonce šátek pouze do půl hlavy, takže lze zahlédnout i odvážné účesy. Ale to je vše. Zákony a nařízení platí jak pro konzervativní jih země tak pro liberálnější severozápad.

Potvrzuje to Hamid, který se na ulici ujímá cizince, aby mu pomohl najít směnárnu. Není z Rashtu, ale pracuje zde jako pojišťovací agent. Nerozloučí se, aniž by padlo pozvání na čaj - příležitost poznat některou z místních čajoven. Jedná taková místní „putyka“ se nachází mimo centrum města. Místní mládež (výhradně mužská) zde pokuřuje vodní dýmku a Hamid trpělivě odpovídá na všechny dotazy. Říká, že pro zdejší tenagery je kouření vodní dýmky, kterou slangově nazývají hubble-bubble, asi stejně vzrušující, jako je pro ty české popíjení piva. To znamená, že rodiče by to vědět neměli.

Ženám vstupovat do čajovny nepřísluší. Ta je vyhrazena pouze mužům. Ženám dokonce není povoleno ve společnosti ani zpívat a ženský zpěv se nesmí ani nahrávat. I některá další nařízení jsou skutečně nepochopitelná. Před nedávnem bylo obyvatelům zakázáno kouřit vodní dýmku. To je stejné jako byste Čechům zakázali pít pivo nebo Francouzům víno. Platnost nařízení však dlouho nevydržela. Po týdnu muselo být zrušeno.

Majitel čajovny je návštěvou ze zahraničí poctěn, takže odmítá přijmout peníze. Typické. Na naléhání Hamida míříme nočním městem k němu domů. V opuštěném domě vstupujeme do místnosti, kde na mne zírá dalších pět Íránců. Jsou to Hamidovi přátelé. Každý čtvrtek (pátek je v muslimských zemích volný den) odcházejí od manželek a schází se u jednoho z nich.

Jejich pánská jízda je jejich symbolickým únikem ke svobodě. Co je za dveřmi domu zakázáno, je zde uvnitř mezi čtyřmi stěnami povoleno. Sledují se zakázané západní videoklipy (Madonna, Sting, U2,…) a kouří se opium. K tomu účelu slouží opiová dýmka sestrojená ze zavařovací sklenice, víka a několika hadiček. Opium se žhaví nad sporákem, aby pak mohlo být skrze provizorní dýmku inhalováno. Občas se najde i kapka alkoholu.

Všichni do jednoho jsou nadšeni návštěvou z Evropy a všichni do jednoho jsou silně nespokojeni se životem ve své zemi. Patří ke koloritu debat s Íránci, kteří by se rádi otevřeli světu a rádi by se zbavili některých nesmyslných nařízení. S nostalgií vzpomínají na sedmdesátá léta a období vlády šáha Rézy Páhlavího, které sice nebylo kdoví jak idylické, ale dalo Íráncům alespoň na chvíli možnost vdechnout a ochutnat západní způsob života.

A tak Hamid, Farhad, Ali, Saíd i Hadi podávají výpověď za další obyčejné Íránce, které mrzí, že se o nich v Evropě (a USA) hovoří pouze v negativních souvislostech. Prosí, abych „doma“ vyřídil, že ne všichni Íránci souhlasí se svými vládci a že by rádi byli našimi přáteli. Rád jim to slíbím a vyhovím.

Hamid ještě na závěr pyšně předvádí svůj poklad. Anglicky psanou encyklopedickou knihu pojednávající o výrobě různých druhů destilátů. Následuje noční návštěva manželky a příbuzných, noční večeře, čaj a povídání, aby mne opět téměř celá rodina autem odvezla k mému hotelu.

Relativně krátký pobyt v Íránu stačil ke zjištění, že jeho obyvatelé nejsou teroristé, náboženští fanatici ani zlí muslimové z generálního rozhodnutí západní politické reprezentace. Bez ohledu na vládnoucí garnituru zůstane íránský lid vždy stejný – přátelský a pohostinný. Návštěvník odkudkoli bude zván všude a často, a tak jediné nebezpečí, které cestovateli v Íránu hrozí, jsou případné následky z přemíry vypitého silného černého čaje.

Mělo by se pamatovat na to, že spekulace o připravovaném útoku Spojených státu na Írán sice jsou namířeny proti tamní vládě, ale případný útok by postihl výhradně íránské obyvatelstvo. Tehdy bychom se v jeho očích skutečně změnili v nebezpečné satany z onoho obávaného Západu