Írán, reportáž  /  ÍRÁN

Marian Golis   ¦   reportáž pro web, 2004

Islámská republika Írán (Džomhúríje islámíje Írán) se nachází ve střední Asii a jak už název napovídá, jedná se o zemi, jejíž život je silně ovlivněn islámskou kulturou a náboženstvím. To znamená jediné - připravit se na silnou dávku pohostinnosti. Protože je to navíc země velice uzavřena vůči okolnímu světu, je zde cizinec stále vzácným úkazem a proto také vždy středem pozornosti. Proto je také nutno připravit se na neustálé úsměvy, nabídky pomoci, pozvání na čaj, na oběd, na večeři, množství zvědavých dotazů, taky je vždy nutno vás představit celé rodině, přibuzenstvu a všem zanámým, atd… A když říkám neustálé a nepřetržité tak tím myslím neustálé a nepřetržité.

Íránci si vás budou téměř po celou cestu předávat víceméně z ruky do ruky a nemusíte mít žádný strach, že by o vás nebylo kdykoliv a kdekoliv postráno. Kromě toho, že to je zkrátka jejich národní povaha a kromě toho, že pohostinnost je součástí jejich kultury a náboženství, tak je pro ně takový cizinec také zdrojem množství informací "z venku". Především z Evropy. A připravte se na to, že íránci jsou skutečně zvědaví tvorové. Zahrnou vás množstvím dotazů. Ale můžete se předem připravit na to, že vždy váš rozhovor začne z jejich strany těmito otázkami:

1) Jak se jmenuješ?
2) Odkud jsi?
3) Jaké máš zaměstnání?
4) Jaká je tvá mzda?
5) Jak se ti líbí v Íránu?
6) Jak se ti líbí íránci?
7) Kde všude jsi již v Íránu byl a kam máš namířeno?

Odvážnější pokračují dále:
8) máš manželku (mažela), případně děti?

při odpovedi "nemám, ale mám přítelkyni" ještě odvážnější pokračují:
9) a vídáte se?
10) A žijete spolu, i když nejste manželé?

A ti skutečně nejodvážnější pokračují v dotazech ještě dále a diví se a žasnou a poplácávají vás po ramenou a zvou na čaj,…..

V Íránu nežijí arabové, jak se mnoho lidí mylně domnívá. Írán, bývalá slavná Perská říše, je domovem peršanů. Tím pádem nejen samotní lidé, ale také kultura a historie této země jsou velice silným lákadlem pro její návštěvu. V žádném případě vás nezklame.

Jak do země

Dostat se do Íránu a cestovat po něm nebylo vždy jednoduché. Ještě před nedávnem vydávalo Íránské velvyslanectví pouze tranzitní pětidenní víza, které bylo nutno pak v zemi prodlužovat na policejní stanici, přičemž úspěch nemusel být vždy stoprocentně zaručen. V současné době panuje na velvyslanectví poměrně dobrá nálada, takže se vydávají i víza turistická a to přímo 30-ti denní! Nejsou však zadarmo. Kromě poplatku, který je nutno zaplatit (cca 1200 Kč), je potřeba dodat 5 ks fotografií (ženy musí být vyfotografovány v šátku) a především 3x vyplněný (nejlépe originálně) formulář - ale POZOR - musí být vyplněn na stroji, což už není taková sranda, poněvadž má 4 stránky psané po zpátku. Samotné vydání víz pak může být zdlouhavější. Nejdříve se totiž posílá žádost do Teheránu, kde ji musí schválit a pak je teprve vízum přiděleno. To celé lze provést zcela samostatně vyjednáváním s Íránským velvyslanectvím anebo se lze za příplatek svěřit některé z agentur, které podobné služby zajišťují (např. Asiana). Pokud vše zvládnete, máte první krok za sebou.

Co se týče očkování, není nutno to nějak přehánět. Írán je poměrně čistá, kultivovaná a civilizovaná země (paradoxně zde narazíte na zdroj vody téměř na každém kroku, ačkoliv je to země pouštní a dost vyprahlá).

Zbývá tedy již jen zvolit způsob dopravy do země. Tady je nutno volit mezi cenou a komfortem, což také úzce souvisí s tím kolik času na cestu máte. Nabízí se časově velice náročná nicméně extrémně levná varianta po zemi. Se zastávkou v Istanbulu počítejte tak 5 dnů na cetu tam a 5 dnů na cestu zpátky. Celé se to dá naptosto bez problému zvládnout za cca 3300 Kč (r.2005) za cestu jedním směrem. Např. u společnosti Eurotours (www.eurotours.bg) koupíte lístek do Istanbulu , tam se pochocháte krásami orientu a v jedné z mnoha cestovek, ať již v centru nebo ještě lépe na autobusovém nádraží, zakoupíte jízdenku třeba do Teheránu (25-30 USD). Velice prosté a jednoduché. Pokud tolik času nemáte, nezbývá než jednoduše zakoupit letenku, která se dá pořídit za nějakých 15-18.000 Kč (zpáteční).

Já šel zlatou střední cestou a volil kombinaci obou způsobů. To znamená tam letadlem a zpátky po zemi, s několikadení relaxační zastávkou v Bulharsku.

Teherán

Můj let s Turkish Airlines proběhl i s nočním přestupem v Istanbulu naprosto hladce. Poněkud nepříjemný byl pouze čas příletu do Teheránu. Ve 3.30 v noci tady toho skutečně příliš nevymyslíte. Nezbývá tedy nic jiného, než po zběžné celní a pasové kontrole, zaujmout nějaké výhodné místo v malé a nepříliš moderní letištní hale a vyčkat rozbřesku. Tak také činím s úmyslem trošku se prospat. To by si mne však nesměl vybrat za svou oběť jakýsi turek, s kterým jsem nucenej konverzovat v němčině až do rána.

S blížícím se svítáním jsem pomalu začínal sbírat odvahu k prvním krokům po žhavé islámské půdě s obavami, co se mi asi za dveřmi letiště hrozného přihodí. V sedm hodin ráno se zvedám a mířím k východovým dveřím, otvírají se a já vcházím do Islámské republiky Írán. Nestalo se nic. Hned naproti je směnárna, tak si tam jdu vyměnit peníze. Všehovšudy nějakej milion šestsetsedmdesát tisíc riálů.

Pokud máte spoustu času na cesty Íránem, klidně se můžete pár dní zdržet. Určitě se zde najde lecos zajímavého, co stojí za návštěvu. Nějaká ta muzea, paláce, mešity, zvláště doporučuji výlet na nedalekou téměř šestitícovku - horu Damevedan (5671 m.n.m.), která je nejvyšším horou Íránu a současně nejvyšší horou pohoří Alborz a kam se dá z Teheránu relativně snadno dostat, pokud ovšem příliš netrpíte na horskou nemoc. Pokud však toho času příliš nemáte, tak vám radím zmizte odtud, a to co nejrychleji. Teherán je patnáctimiliónové velkoměsto přeplněné lidmi a především automobily a jejich zplodinami. Dokonce jsem někde vyčetl, že je jedním z kandidátů na nejznečištěnější město světa. Já mám tedy v úmyslu setrvat zde řádově pouze minuty, což se mi také daří (nepočítám-li čas strávený v letištní hale). V hlavním městě Íránu jsem se zdržel pouhých 98 minut.

Kashan (Kášán)

Ačkoliv bych rád sledoval pro nás tolik exotickou krajinu, tak si nemůžu pomoci a první polovinu cesty prospím. Na druhou stranu nutno podotknout, že krajina je dost stereotypní. Vyprahlá země, většinou rovina, občas nějaké vyprahlé hory. Celou cestu žádná změna. Asi v polovině cesty zmerčila děvčata sedící přede mnou, že zrovna nespím a ihned využila příležitosti a začala vyzvídat. Dívky jsou pochopitelně zahaleny od hlavy k patě. Rozovor se nesl v duchu všech rozhovorů, které v Íránu absolvujete - viz tedy moje první kapitola, velkou vlnu radosti a vzrušení vzbudila prohlídka průvodce Lonely Planet. Cesta nám rychle uběhla a pomalu vjíždíme do stosedmdesátitisícového Kashanu.

Kashan je jedním ze starobylých iránských měst. Jeho historie sahá až 4000 let před Kristem. Ačkoliv byl několikrát zcela zničen (dvakrát nájezdy vojsk a jednou zemětřesením), nachází se zde množství památek a město má svoji nezaměnitelnou atmosféru. Namátkou lze jmenovat například:

Já z autobusu vystupuju přímo do poledního nesnesitelného vedra. To mne bude provázet ještě mnoho dnů. Podle mapky v Lonely Planet mířím do centra. Ještě jsem trochu vyplašenej a nevyspalej, takže se těším, až zapadnu někam do hotýlku. Vybírám samozřejmě jeden z těch levnějších. Je to Golestan Inn přímo v centru na náměstí. Na dvě noci se stane mým domovem. Cena relativně nízká (6 USD; r. 2005), ubytování skromné. Mne ale čtyři stěny, 2 postele, stůl a větrák zcela stačí (viz foto Golestan Inn). Velice skromné WC a sprcha jsou samozřejmě společné na chodbě, ale to je naprosto normální. Já padám do postele a asi na tři hodinky usínám. Ostatně stejně jako většina obyvatel města. Z malého zamřížovaného okýnka se do mé cely linou velice exotické verše jakési perské písně či spíše motlidby vycházející z ampliónu nedaleké mešity. Tedy připomíná mi to spíše něco mezi metlidbou a bojovou písní.

Díky podnebí je zde úplně jiné tempo života. Brzy ráno a po ránu se ulice zaplní, lidé spěchají do práce, otevírají krámky, nakupují, snídají. Během dopoledne se ulice téměř zcela vyprázdní. Občas se mi stávalo, že jsem skutečně chodil mrtvými ulicemi a za celé hodiny potkal jen pár spěchajících osob. Kdo může, ten je ukryt v chladivém stínu svého domova či krámku nebo čajovny a podřimuje. Většina obchodů je také zavřena. Úřady a kanceláře většinou zůstávají otevřené. S blížícím se večerem lidí na ulici postupně přibývá a po setmění jsou již na ulici zase davy íránců a íránek, kteří nakupují a především se baví. Kolem půlnoci se ulice pomalu začnou opět vyprazdňovat. Já protože jsem neměl času nazbyt, jsem na ulicích, kromě prvního dne, trávil ráno, dopoledne, poledne, odpoledne, podvečer, večer i noc bez ohledu na počasí. Což mi přinášelo množství výhod, pomineme-li únavu, vyčerpání, dehydrataci, hlad a neustálý mírný úpal. Například do mnoha památek jsem vstoupil, aniž by se po mne chtělo vstupné - prostě tam nikdo nebyl. Fotografování památek bez lidí je snem každého fotografa (i když polední slunce není to pravé) a je možno občas nahlédnout i tam, kam by se člověk normálně nahlédnout neodvážil. Tak tomu bylo i zde v Kashanu.

Odpočatej vyrážím odpoledne do ulic. Procházím tradičním bazarem, kterej je hned vedle mýho hotýlku a zatím co křižuji prázdnými ulicemi, snažím se vstřebat atmosféru této pro nás tolik neznámé země. Cizinec je zde stále ještě malou raritou, takže mne téměř každý náhodný kolemjdoucí zvědavě sleduje, často pozdraví, a to i z okýnka kolemprojíždějících aut či z motorek. Děti jsou odvážnější a se zvědavým pohledem přijdou i blíže. Se dvěma malými íránci tak mohu udělat pár fotografií na pozadí starobylého města. V malým krámku si chci koupit vodu "Where are you from? You are so beautifull !" a zdarma dostávám navíc malou láhev Parsi-Coly, "mersi!" . Vracím se pomalu do centra. V parku na náměstí je díky velké fontáně příjemně. To je ostatně jedna z charakteristik Íránu. Přestože je to vyprahlá pouštní země, tak s vodou se setkáte na každém kroku. Nejenže jsou v každém městě spousty parčíků plné bazénků, kašen a fontán s čistou, ledovou vodou. Ale často podél chodníků tečou v ulicích malé potůčky. Jsou to takové uměle vybudované kanály, kterými protéká čistá voda. A na každým rohu narazíte na veřejný vodovod, kde je možné se osvěžit. Voda by měla být pitná, ale pokud nebudete mít odvahu riskovat a pít z nich (já tu odvahu párkrát díky vedru a žízni našel), tak přinejmenším ke svlažení horké kůže to je skvělá příležitost.

V parku u fontány si mne nachází mladý íránec. Je to učitel. Konverzace probíhá v tradičním duchu. Kromě jiného se ale například dozvídám (což mne celkem překvapuje), že není příliš slušné kouřit na ulici. Ačkoliv většina íránců kouří, tak je na ulici neuvidíte s cigaretou tak často, jako obyvatele jiných asijských zemích. Většinou si zapálí doma, v čajovně anebo když se sejdou v parku. Chvíli se pak ještě motám zaplněnými nočními ulicemi.

Další den mám jasný plán. Hned po ránu se dostat na jih do palácových zahrad Bagh-e Tarikhi-Ye Fin (viz obrázek). Mělo by to být asi 7 km na jih od centra města, což hodlám zvládnout městskou hromadnou dopravou. Jedná se o zpodobnění perského ráje na zemi. Respektive jde o několik palácových budov, které společně s příjemným parkem plným fontán, bazénů a kanálu, tvoří jeden celek. Všudypřítomná ledová a křišťálově čistá voda vytváří společně s bujnou vegetací velice příjemné a osvěžující místo uprostřed vyprahlé země a zcela zničujícího každodenního vedra.

Jdu hledat autobusovou zastávku a jak už to v Íránu bývá, ujímá se mne mladý chlapec, kupuje mi jízdenku a směruje mne do toho správného autobusu. Ten se pomalu zaplňuje. Źeny dozadu, muži dopředu. Je to jasný jako facka. Jízdenka se odevzdává při výstupu. Chci tak učinit stejně jako ostatní spolucestující. Nemám šanci. "No, no mister! …. I am very happy !" a s širokým úsměvem na tváři se se mnou řidič loučí.

V zahradách Bagh-E Tarikhi-Ye Fin je skutečně příjemně. Požitek je navíc umocněn hned u vchodu, kde se snažím vrátnýmu vnutit 30.000 riálů (vstupné dle Lonely Planet), ale on rezolutně odmítá s tím, že si ode mne vezme pouze tři tisíce. Skvělé! Pokud to tak půjde dále, tak nevím, jak toho půl druhého miliónu utratím. Palácový komplex uvnitř skrývá množství zeleně, vodní kanály, bazénky a fontánky s ledovou a průzračně čistou vodou. Díky tomu je zde klima skutečně podstatně snesitelnější než v rozžhaveném městě. Takže si to zde náležitě užívám a to včetně posezení ve stylové čajovně. Pohodička. Čaj se servíruje v konvičkách a sám si ho pak dolévám do malého šálku. Samozřejmě je přiložena miska naplněná nasekaným cukrem. Kousek cukru se strčí mezi zuby a čaj se přes něj přecedí. Případně se obojí mísí až v ústech. Čaj je dosti silný a horký, nicméně i tak osvěžující. Asi po dovou hodinkách zahrady a celý palác opouštím. Avšak jako správný zvědavý cestovatel se ještě vydávám celý palác obejít zvenčí, abych se přesvědčil o tom, zda jsem nepřišel o Něco, co je normálně očím turistů skryto. Tentokrát nic. Potkávám ale jakéhosi staříka, který se se mnou dává do řeči. Jeho angličtině s perským přízvukem není příliš rozumět, ale nakonec se domlouváme. Nabízí mi, že mi bude pro příští den dělat řidiče a průvodce po okolí. Za 12 USD nakonec usmlouvám návštěvu 82 km vzdálené vesnice Abyaneh - velice zajímavé místo, městečka Natanz a navíc mám v ceně slíbenou snídani. Sraz v 7:00. Spokojen odjíždím zpátky do Kášánu. V autobuse je ten samý řidič jako na cestě sem, takže při výstupu se opakuje rituál íránské pohostinnosti. Při snaze udat alespoň jednu ze zakoupených jízdenek se na mne obrací s širokým úsměvem: "No, no mister! …. I am very happy !". Zbytek dne chci strávit návštěvou zbývajících památek. To znamená, že mne čekají zbytky hradeb, mešita s madrasou a stará část města se starými tradičním domy.

Mířím tedy podle plánku v průvodci k údajným zbytkům opevnění starého města. Není to až tak jednoduchý. Zničující vedro a nikde ani noha. Nakonec intuivně přicházím na místo. Celé opevnění působí poměrně monumentálně. Až mne zaráží, že je zcela opomíjeno. Dokonce si místní uvnitř "pevnosti" založili malá zavlažovaná políčka. Jako téměř všude jsem i zde zcela sám a vše si tedy mohu důkladně prohlídnout a vyfotit. Z hradeb je krásný výhled na starou část města.
Já dále pokračuji úzkými uličkami města. Lépe řečeno se plížím podél zdi a snažím se v labyrintu uliček, arkád a podloubí najít staré palácové domy, které zde před stovkami let postavili významní a bohatí občané města. Jedněmi z nich jsou napřklad dům Khan-e Borujerdi (viz obrázek), dům Khan-e Tabatei postavený v roce 1834 obchodníkem s koberci Seyyed Ja´far Tabatei, dům Khan-e Ameriha postavený starostou města Agha Ameri anebo dům Khan-e Abbasin. Občas se tu a tam mihne temný stín, převážně patřící místní ženě oděné do tmavého hábitu - čádoru.
Mojí další zastávkou je mešita s madrasou (madrasa = náboženská škola) Agha Bozorg (viz úvodní obrázek této stránky). Dle průvodce by se zde mělo platiti vstupné ve výši 25.000 riálů (2,8 USD; r. 2005). Já zde však nenacházím nikoho komu bych tuto nepatrnou část mého půldruhého milionu odevzdal. Tak výměnou za dva balíčky banánových žvýkaček při odchodu odevzdávám místním klukům alespoň jednu tisícovku. Nádavkem uděláme ještě pár fotografií.
Nejenže tady nenacházím žádného vrátného, ale jak už se stalo tradicí nenacházím tady vůbec nikoho. Celá památka je mi tedy zcela k dispozici. Madrasa byla postavena v 19. století a je to asi "nejfajnovější" památka v Kashanu. Návštěvu mohu určitě doporučit.

Hladovej se uchyluju do jedný z místních jídelniček. Asi nejčastějším a nejoblíbenějším rychlým pokrem jsou zde v Íránu "sendviče". To znamená, že vstoupíte do jídelny, kde je skleněná vitrína s vystaveným hromádkama neidentifikovatelných pokrmů. Vy si na některou z nich ukážete, prodavač vám ji osmahne na plotně a nacpe se zeleninou a kečupem do bagety. Obsah "hromádek" může být ruzný. Nejšastěji to je kuřecí maso, mleté neidentifikovatelné maso, párečky, játyrka, ledvinky či různé směsi bůhvíčeho. Vše lze zapít některou ze sladkých limonád, případně Parsi-Colou. Místní mají v oblibě také vychlazený jogurt.

Další den se scházím přesně podle plánu se staříkem, kterýho jsem včera potkal. Krosnu hážu do kufru a nasedám do stařičkého autíčka. Vyrážíme směr Abyaneh.

Abyaneh

Abyaneh je fascinující vesnička ležících v horách na úpatí hory Mt. Karkas (3899 m.n.m.), zapsaná dokonce na seznamu UNESCO. Fascinující je zejména svou svéraznou stavební architekturou a barvou. Ano skutečně barvou. Celá vesnička je provedena v odstíneh přecházejících od červené, přes růžovou, purpurovou až po okrovou. Jednotlivé domy, hospodářská stavení a sýpky postavené z bláta mají právě takovou barvu. Vše je navíc ozdobeno dřevěnými vyřezávanými okny a balkóny. Celá vesnice se nachází na příkrem skalnatém kopci. Pro místní tak bylo v minulosti snažší odolávat případným nájezdům vetřelců, než kdyby měli vesnici postavenu v malebném údolí. Vzhledem k nadmořské výšce a okolnímu terénu je zde i klima mnohem příjemnější.

Můj řidič je dost zvědavý, takže se celou cestu nenudím. Cestou mijíme "slavnou" esfahánskou atomovou základnu (vyvíjí se zde nukleární technologie). Velice ostře střežené místo. Nedoporučuje se zde vůbec vytahovat fotoaparát, natož s ním někam mířit. Okamžitě byste byli zatčení. Každých 50 m jsou vojenské hlídky střežící nejen pozemní komunikaci, ale i vzdušný prostor. Nepochybuji o tom, že kanóny jsou nabité a připravené kdykoliv zasáhnout proti případnému "narušiteli". Asi po půl hodince pomalu začínáme stoupat do hor. Cestou mijíme taky jakousi pevnost, která by určitě stála za průzkum. Zdá se být dost mohutná a zcela opuštěná. Bohužel není čas.
Po příjezdu do vesnici míříme hned do parčíku ležícího na okraji. Tedy jedná se spíše o plácek s několika stromy a především kanály s množstvím protékající ledové a křišťálově čisté vody. Tady nás údajně čeká slíbená snídaně. Kolem již piknikuje několik rodinek. Mladí íránci si s mladýma íránkama házejí s míčem. Vedle na perském koberci íránští mladící pokuřují vodní dýmku. Samozřejmě mne zvou, abych se přidal. Já však s díky odmítám. Těším se na jídlo, mám dost velký hlad. Z kufru auta jsme s dědou vytáhli starý perský koberec a kus starého ubrusu, tašku s jídlem a posbírali kusy a kousky chleba rozházené v kufru auta. S hygienou se můj řidič zřejmě příliš nezabývá. Chleba byl sice starej, ale když se vymáchá v potoce a hezky rozmočí, tak to vůbec nevadí (mne tedy ano, ale dělám jako že ne) a sýr už taky nebyl nejnovějšího data, stejně tak rajčata a hroznové víno. Můj hlad zvýtězil, i když sousta jsem raději polykal v celku a zapíjel čajem.

Po "vydatné" snídani se domlouváme tak, že já si prolezu vesnice a děda tady na mne někde počká. Nechávám tedy všechny svoje věci v kufru auta s vírou, že íránci jsou poctivý národ a vyrážím do rozžhavených uliček. Ty jsou téměř prázdné, jen tu a tam se mihne postava nebo oslík. Ve smluven čas se racím na místo našeho rozchodu, ale děda ani auto nikde. Trochu jsem znejistěl a zahájil pátrání. Pomalu začínám přemýšlet o tom, co teď budu dělat bez všech svých věcí. Naštěstí asi po deseti minutách nacházím v jedné z ulic staříka, který pokojeně spí na koberečku před svým autem.
Nasedáme a vyrážíme směr město Natanz.

Natanz

Cestou nabíráme různé spolucestující, muže i zahalené ženy. Podnikavý duch nelze mému řidiči zapřít. Přestože má celou cestu ode mne zaplacenou, od každého spolucestujícího vybere ještě adekvátní poplatek za daný úsek cesty. Myslím, že tahle cesta se mu vyplatila.
Vjíždíme do města Natanz. Ulice jsou plné lidí a aut. Panuje zde čilý ruch. Míříme rovnou k mešitě Jameh.
Natanz je menší město mimo turistický ruch. Jeho název bylo možné v posledních dnech slyšet také u nás v souvislosi s obohacováním uranu a vývojem atomových zbraní. V tomto směru má Írán hodně co vysvětlovat, ale to je téma na jiné povídání.
Parkujeme přímo před mešitou. Údajné vstupné (dle LP) po mne nikdo nechce. Kromě dvou staříků sedících před vchodem do mešity tu vlastně není ani noha. Vstupuji tedy. Mešita údajně pochází z počátku 14. století. Vchod do mešity zdobí nádherná mozaika v modrém provedení - typickém pro islám a velké nádherně vyřezávané dveře. Modrá barva symbolizuje moře a nebe, zprostředkovaně rozpínání "božského". Proto je také převažující barvou zdobící islámské mešity a jedním z nejčastějších názvů mešit je "Modrá mešita".
Vracm se k autu. já beru meloun, stařík dolary. Je spokojenej. Ještě mi slibuje, že mne hodí na místo, kde můžu chytit autobus do Esfahánu. Je to u hlavní silnice na jižním konci města. Usedám na patníku a pozoruju čilý ruch. Auta zastavují, lidé vystupují, další zase nastupují. Nečekám dlouho. Po po púlhodice zastavuje starý otřískaný autobus. V něm strávím následující 4 hodinky na cestě do 200 km vzdáleného Esfahánu. Řidiči i spolucestující se na mne usmívají.

Esfahan

Při vyslovení názvu tohoto města se každému může vybavit něco jiného. Persie, historie, architektura, atomové zbraně, nukleární program, náměstí Imáma Chomejního, Šách Abbás, atd. V každém případě je to město významné, velké a jedinečné.
Většina z nás si ho možná v poslední době spojuje s íránským atomovým programem. Je v tomto směru jedním z klíčových míst (Esfahan/Isfahan - Nuclear Technology Center). Bohužel je to tak. Stávající íránská politika je značně protizápadní. Írán už dlouhou dobu usiluje o dominantní postavení v regionu. K tomu je ideláním prostředkem právě vlastnictví atomové zbraně (podrobné informace týkající se této problematiky Iran - nuclear program). Ono je to s politikou Íránu v současné době vůbec dost problematický. Stávající prezident M. Ahmadinedžád, který byl zvolen na konci června roku 2005, razí poměrně agresivní politiku. Jeho výroky zpochybňující holokaust nebo vyzývající z vymazaní Izraele ze světové mapy rozhořčili velkou část nejen západního světa. O vnitřní politice země, která je spíše dalším krokem zpět, ani nemluvě.

Já jsem však přijel obdivovat krásy staré Persie.
Autobus nás vyklopil na hlávním nádraží. Amir Kabir. To je název hostelu, do kterýho bych se rád dostal. Na MHD si netroufám, takže nasedám do nějakýho auta a jedeme.
Esfahan je velké město. Jeden a půl miliónu obyvatel. Je to taky město turisticky velice významné. Ostražitost je zde tedy na místě. Zejména je dobré mít se na pozoru před kapsáři a hlavně před žebrajícími dětmi a mladými výrostky. Nemoc většiny velkých měst tohoto světa. Kdyby něco, je možné se obrátit na turistickou policii, která se nachází zhruba v půlce hlavní třídy Chahar Bagh Abbasi.
Hostel se nachází na stejné třídě a je plný "backpackerů", tj. cesovatelů jako já - na vlastní pěst s baťohem na zádech. Jsou to vlastně první cizinci, které zde v Íránu potkávám. Pokoj budu sdílet s nějakýma dvěma korejci, brazilkou s brazilcem (kde ti se tady vzali?) a ještě je zde někdo. Celkem tedy šest osob. Celkem slušný WC a sprcha společný na chodbě. Personál je velmi milý a ochotý. Poradí s čímkoliv, pomůže vyřešit jakýkoliv problém.
Trochu se dám dohromady a vyrážím hned do města. Hladovej a zvědavej. Bister je tady spousta, stačí si jen vybrat. V jednom do sebe hodím "něco jako hamburger" a pokračuju do centra na hlavní náměstí. Za pár drobných si ještě v krámku u milýho usměvavýho staříka kupuju koláčky a něco k pití.

Imámovo náměstí je obrovské. Abych se přiznal, nejsem si jist, zda jeho název zní správně náměstí Imáma Chomejního nebo náměstí Meydan-e (Shah) Imam nebo náměstí Naqsh-e-Jahan. Setkal jsem se se všemi názvy. Je tedy možné, že jsou použitelná všechna označení. Imámovo náměstí je druhým největším náměstí na světě. Hned po náměstí Nebeského klidu v Pekingu (Tiananmen), které jsem měl již také příležitost shlédnout. Při své délce 512 metrů a šířce 163 m působí velkolepým dojmem. Uprostřed náměstí je rozsáhlý bazén s množstvím fontán. Po obvodu náměstí lze shlédnout jeden islámský architektonický skvost vedle druhého. Vznik se datahuje do roku 1602, kdy byl Esfahan hlavním městem Persie, období vlády Šáha Abbáse I. Za dobu své existence bylo mnohokrát přestávováno, v dobách svého vzniku sloužilo dokonce jako hřiště pro pólo. Obdivovat zde můžete tyto památky:

• Imámovu mešitu (Imam mosque) - považována za jednu z nejkrásnějších mešit na světě. Vznik je datován do roku 1611. (Šách Abbás I.) Mešita je skutečným architektonickým skvostem.
• Mešita Šejka Loftollaha (Sheikh Lofollah Mosque) - nachází se na východní straně náměstí. Postavena v letech 1602-1619. Šách Abbás I. ji věnoval svému tchánu šejku Loftollahovi - uznavanému libanonskému učiteli islámu, který byl do Esfahánu pozván, aby dohlížel na mešitu Imámovu a na náboženskou školu.
• Palác Ali Qapu - postaven na konci 16. století. Šestipatrová budova měla sloužit jako vstupní brána do královských paláců. Věří se také, že byl postaven jako residence Šáha Abbáse I. Vstup (30.000 riálů; 2005) - z vrcholku výhled na náměstí.

V budovách kolem náměstí se nachází bazar. Ceny jsou samozřejě vyšší než obvykle. Během dne je náměstí téměř prázdné. Důvodem je nesnesitelné vedro. Naopak v pozdním odpoledni a večer se náměstí zaplní. Tisíce lidí zde tráví čas piknikováním, hrami, klábosením, obchodem, atd...

Je už pozdní odpoledne, když já přicházím na náměstí. Panuje zde již poměrně čilý ruch. Usedám nenápádně na patník, abych pomalu nasál atmosféru tohoto místa, ale nemám šanci. Zvědaví íránci se u mne zastavují a vyzvídají.
Nakonec usedám na vzorně zastřiženém trávníku společně s několika afgánskými studenty a zahajujem debatu. Občas se někdo přidá, podáme si ruce, poplácáme po ramenou, vyměníme cigaretu. Veskrze jsou to mladíci, kteří zde studují na vysoké škole. Mladí afgánci věří ve svou budoucnost a v budoucnost své země. Dojde taky na debatu týkající se vztahu k USA. Názory jsou různé, ale převažují spíše sympatie. Nejvíce je trápí to, že u nás "na západě" o nich máme jen to nejhorší mínění. Přáli by si, aby všechno bylo jinak. Během debaty se přidává také Emir (jméno není skutečné; skutečné jméno zde neuvádím). Je mu 22 let a s někým, kdo by takovým "fanouškem" Spojených států a Izraele, jsem se ještě v životě nesetkal. Trošku mne zaráží, že se Emir nebojí veřejně o těchto věcech hovořit. Jeho snem je dostat se jednou do USA a žít tam. Je krajním odpůrcem íránské politiky. Již třikrát se s otcem pokusili uniknout ze země, bohužel však neúspěšně. Jednou to bylo přes Afgánistán, pak přes Írák, když padl režim Sadáma Husajna a naposledy přes Turecko.
Už je dávno tma, když mne Emir zve k sobě domů. Musím poznat jeho rodinu a povečeřet u nich. Zvědavost mi nedovoluje odmítnout. Loučíme se tedy s ostatními a jdeme si chytit nějaké savari. Rodiče Emira patří ke střední třídě a bydlí ve svém domě v jedné z okrajových čtvrtí Esfahánu. Bydlí zde údajně od nepaměti. Temnými nočními uličkami mne Emir vede k jejich domu. Necitím se úplně nejbezpečněji, ale nakonec se ukazují mé obavy jako zcela zbytečné. Dům je prázdný, všichni josu někde pryč, a to i přes to, že je již jedenáct hodin. Ale to je v této zemi normální. Život zde probíhá především v noci, kdy je snesitelné klima.

Abych řekl pravdu, jsem po vstupu do domu dost ohromen. Vůbec jsem nečekal tak vysokou úroveň. Emir mi dovoluje svobodně se pohybovat po domě a fotit si, co je mi libo. Samozřejmě toho využívám (z bezpečnostních důvodů zde nenaleznete fotografie osob): Foto 1, Foto 2, Foto 3, Foto 4, Foto 5, Foto 6, Foto 7.
Pouze jeho velký pokoj odmítám fotografovat. Člověk nikdy neví a já nechci způsobit problémy sobě, ale především Emirovi a jeho rodině. Pokoj je plný amerických a izraelských symbolů. V průběhu večera mi ukazuje svou sbírku časopisů a knih psaných v angličtině. Je na ně nálžitě hrdej a má také proč. Získat takové tiskoviny v Íránu je mimořadně těžké (ale ne nemožné) a vlastnit je je mimořádně nebezpečné. Tiskoviny, které se sem dostanou "oficiální" cestou, musí projít všechny cenzurou. Ta je velice jednoduchá. Proškolení úředníci si vezmou takový časopis, prolistují ho a černou tlustou fixou začmárají vše nevhodné. Ať už to jsou obnažené ženy (např. ženy v plavkách) nebo americké vlajky.
Postupně přicházejí další členové rodiny. Rodiče, bratr, dědeček s babičkou a bratranec. Všichni mají obrovskou radost ze vzácné návštěvy. Ženy jsou jak se patří vzorně zahaleny.
Sice už je půl jedné, ale není pochyb o tom, že je nutné udělat alespoň malou hostinu. Jako hlavní chod je kebab s rýží, salát, zelenina, chléb, jogurt, kefír s okurkou a čaj. A jak už bývá zvykem, jsem zavalen dotazy. Nakonec následuje projížďka autem po městě a asi ve dvě hodiny jsem vysazen před svým hostelem. S Emirem se ještě domlouváme na druhý den. Provede mne po městě.

Ráno se ve stanovený čas scházíme na Imámově náměstí. Můj plán je jasný. Nějaké ty bazary, čajovny, mosty na řece Zayandeh a křesťanská čvrť města. Jako přídavek noční Esfahán. Emir se vším souhlasí. Vyrážíme tedy na jih města.
Přestože je Írán přísně muslimská země, lze se zde setkat také s křesťanskými, židovskými a zoroastriánskými menšinami. Členové všech těchto menšin jsou zbaveny vojenské služby a mají své zastoupení v parlamentu. Zajímavé je to, že všichni mohou svobodně přejít k islámu. Opašná konverze je však trestána až smrtí. Přísně zakázané a pronásledované je náboženství Bahaismu (velmi zvláštní forma islámu, která vznikla v roce 1840). Já zde hodlám nahlédnout právě do křesťanské části města - do čvrti Jolfa. Je to čtvrť, kterou obývají arménští křesťané (ty ostatně tvoří převážnou část křesťanů žijících v Íránu). Křesťané byli přítomni na území Íránu ještě před příchodem islámu (proto jsou snad také tolerováni). Jejich původním domovem bylo místo zvané Jolfa na severu země, odkud se během Safavijského období přemístili do nové Jolfy v Esfahánu. Momentálně v Íránu žije asi 250.000 křesťanů, a to jak římsko-katolických, adventistů, protestantů, asyřanů. Křesťanké kostely jsou téměř v každém větším íránském městě. Křesťanům je povoleno pít alkohol, ale pouze v soukromí. To samé platí pro taneční večírky pro smíšenou společnost (muži i ženy).
Ve čtvrti Jolfa je hned několik kostelů (clkem 13). Nejvýznamnějšími jsou kostel Vank, Betlémský kostel a kostel sv.Marie. Nečekejte však kostely tak jak je znáte od nás. Zdejší svatostánky mají zcela jinou architektonickou podobu . A bohužel jsou všechny momentálně zavřené, což mne dost mrzí.

Naše další kroky vedou k řece Zayandeh. Ta je známá především díky mostům, které přes ni byly v dávných dobách postaveny. Jsou to skutečné architektonické perly. Kolem řeky se rozkládají upravené parky plné piknikujících íránských rodinek. Piknikování je jedna ze zdejších nejoblíbenějších činností. Je naprost normální, že si rodinka o víkendu na místo oběda vyrazí do parku. Nakoupí se jídlo, poberou se hrnce a nádobí, plynové bomby, kanystr s vodou, sbalí nějaký ten perský koberec a může se vyrazit. V parku je pak taková rodinka schopna připravit kompletní menu. Přitom se klábosí, hrajou hry a vůbec - je zkrátka veselo. Parky a prakticky jakkoliv volné prostranství jsou plné piknikujících íránců. Tak tomu je i zde, podél řeky Zayandeh.
Celkem je zde 11 mostů. Z toho jich je pět historických. Pro názornost předkládám fotografie tří z nich:

• most Si-o-seh- 298 metrů dlouhý, 33 oblouků. Postaven oblíbeným generálem Šáha Abbáse I. - Allahverdi Khanem v letech 1599-1602.
• most Khaju - 132 metrů dlouhý. Postaven Šáhem Abbásem II. kolem roku 1650. Mmost má dvě terasovitá patra. Uprostřed byl postaven pavilon, určený pro Šáhův odpočinek.
• most Chubi - 150 metrů dlouhý, 21 oblouků. Postaven Šáhem Abbásem II. v roce 1665.
• most Shahrestan - nejstarší esfahánský most pocházející z 12. století. 11 oblouků z kamene a cihel. 3 km východně od mostu Khaju.
• most Marnan

Prohlídka mostů zabere téměř půl dne. Uvnitř mostu Si-o-Seh dokonce funguje čajovna. Ideální místo pro občerstvení. Mezi chladnými pilíři je velice příjemně, přímo skrze čajovna protéká mohutná řeka. Ideální místo i pro nás. Černý čaj s kostkou cukru a kolemsedící íránci pokuřující vodní dýmku.
Vnitřek mostu Khaju zase slouží jako místo pro odpočinek ve zničujícím vedru mezi pilíři mostu. Zdejší výtečná akustika dala dokonce vznik zvláštní tradici. Zejména v podvečer, ale i přes den se zde scházejí obyvatelé místa a zpěvem a tleskáním rozeznívají prostor mezi jednotlivými oblouky mostu.

Odpoledne ještě navštěvuji Iran Air. Rád bych koupil letenku z Mashhadu do Tabrizu. Bohužel. Přestože chci letět az za týden, není šance. Mashhad jednim z nejvýznamnějších poutních míst muslimů. To taky znamená jedním z nejnavštěvovanějších. Letenky nejsou. A já tedy musím změnit plány.

Pokud chcete na internet nebo na záchod :) vřele doporučuji centrální knihovnu, která se nachází naproti parku s palácem Hasht Behesht. Internet je levný a volných počítačů desítky! Po vstupu hlavním vchodem musíte nejdříve doprava do haly, kde je jakási recepce. tam si od mladých íránek zakoupíte "přístupové heslo". pak zpátky k hlavnímu vchodu a doleva do jiné haly, kde již sedí správce sítě, který vám přidělí počítač. Knihovna je velice moderní honosné místo (foto - interiér knihovny). Na zdejší poměry luxusní toalety se nacházejí jedno patro pod zemí.

Další naší zastávkou je jedno zdejší obchodní centrum. Projevil jsem zájem získat nějakou íránskou hudbu, nejlépe rokovou. Obchodní centra ve stylu "pasáže" (jako je známe třeba z Prahy, ale mnohem honosnější) jsou dost obvyklé. Často jsou tyto domy zasvěceny třeba jen jednomu druhu zboží a mají několik pater a desítky obchůdků. My jsme zamířili do "obchoďáku", kde lze sehnat hudbu, knihy, sowtware, atd. Moje přítomnost samozřejmě budí zájem. nakonec končím v jednom z obchůdků s hudbou, kde mi kluci pouštějí desítky různých íránských kapel (foto - obchůdek). Roková a nedejbože punková není žádná. Nedá se nic dělat vybírám z toho, co je k dispozici a nechávám si jich několik alb v mp3 vypálit na CD. Ale největší překvpení mne teprve čeká. V jednom z krámků, kde prodávají knihy a časopisy, lze zakoupit kutečný unikát. Zpěvníky kapel jako jsou Metalica, Pink Floyd, Queen, Jenifer Lopez, Sting, atd. Kuriózní na nich je to, že jsou psané nejen v nagličtině, ale také s perským překladem písní. Přiznávám, že tohle bych zde nečekal.

Zbývá ještě prozkoumat bazar na severním konci hlavního náměstí. A tady mne Emir přivádí na užasné místo. V jedné z ukrytých uliček bazaru se nachází čajovna, která musí vzít každému navštěvníkovi dech. Hned na proti vchodu do čajovny sedí stařík, který kladívkem rozbíjí homoli cukr, aby hosté měli stále plné cukřenky a při odchodu vybírá peníze. Podává se jak jinak čaj a vodní dýmky. Samořejmě neunikám pozornosti a dotazům kolemsedících.
V podvečer se s ubývajícím světlem vydávám zpátky k řece. Mosty by měli být nasvíceny. Rád bych si je zvěčnil. Cestou mi dělají doprovod dva mladíci. Podél řeky jsou doslova davy lidí. Přesto se mi daří udělat celkem dost fotografií, abych se mohl k půlnoci vrátit do svýho dočasnýho domova - do hostelu Amir Kabir.

Další den mám v plánu mírný relax a návštěvu mešity Jameh.

Nakupuju něco k jídlu a hodlám se natáhnout v parku. Nic nedělat. Sotva dosednu na zelený trávník, jsou u mne dvě iránská děvčata. Samořejmě velmi zvědavá a horlivá povídat si anglicky. Faktem je, že těch příežitostí zdejší mládež příliš nemá. Zpozorovala to i sousední piknikující skupinka, takže se přidávají další íránky. Jsou dost zvědavý a nemohou ze mne spustit oči. A to jsem se zrovna dneska neholil. (FOTO - skupinka íránek). Faktem je že člověk s modrýma nebo zelenýma očima je zde poměrně vzácným, a proto také obdivovaným úkazem. Často jsem se setkal předevšíim ze strany mužů (ženy si to nedovolí) s obdivem k mému vzhledu (a to se za krasavce rozhodně nepovažuju), především k očím.
Nakonec zůstávám sám s Farsaneh (fotohrafie Farsaneh) a dopoledne prosedíme v parku. Farsaneh je mladá dívka a pracuje jako sekretářka pro nějakou firmu. Jak už to bývá, je velice zvědavá, takže je stále o čem si povídat. Hlavně ji zajímá jak to tady u nás máme ve vztazích mezi muži a ženami. Nakonec ale dochází k tomu, že by to tak nechtěla a že oni to mají lepší. I když má samozřejmě spoustu výhrad k mnoha zdejším zcela nesmyslným nařízením (horší postavení ženy ve společnosti, nesmyslná nařízení týající se oděvu, apod.). Tradiční jistoty jsou pro ni přijatelnější, než naše západní svoboda spojená s věčnou nejistotou. Ona ví, že pokud se jednou vdá, nemusí pochybovat o tom, že by ji manžel opustitl nebo, že by se o ni nepostaral. Spokojená a šťastná rodina je zde stále ještě jednou z hlavních hodnot. Na druhou stranu je fakt, že velká část mladých lidí již od těchto hodnot pomalu ustupuje a se skrytou závistí vzhlíží k těm našim západním. Zdejší zvyklosti a pravidla však mají i své nevýhody. Když se k lavičce na níž jsme s Farsaneh seděli blížila policejní hlídka, mladá íránka velice znejistěla. Hlídka naštěstí jen prošla kolem nás. Farsaneh se mi však svěřila, že měla velký strach. Žena či dívka by se na veřejnosti neměla stýkat s cizím mužem a už vůbec ne s cizincem! Nejenomže je to společensky nepřijatelné, ale mohla by mít i problémy spolicií. To je taky jedna z věcí, které trápí zdejší mladé lidi opačného pohlaví. Dokud nejsou sezdání nemohou se veřejně stýkat. Nemohou se vodit za ruce nebo políbit na veřejnosti. Pokud by je přistihla policie mohli by mít problémy. To je možná také důvodem velice zajívého jevu se kterým se zde můžete setkat. Často lze na ulicích potkat páry ať už ženské, tak i mužské!, které se spolu drží za ruce. Rozhodně to není známka homosexuality (ostatně ta je v Íránu velice přísně trestána). Zkrátka si tak jen kompenzují absenci fyzického kontaktu.
Po poledni se loučíme a já se vydávám poznat jednu z nejvýznamnějších památek. Mešitu Jameh. Cestou ještě prohodím pár slov s dalí zájemkyní o rozhovor a nechám si do dlaní nasypat několik pistáciových oříšků.

Mešita Jameh je se svými 20.000 m2 největší mešitou v Íránu. První známky stavby, která by mohla být mešitou, se datují do 11. století (období Seldžuků), i když první známky náboženské aktivity jsou v tomto místě spojovány již dříve se zoroastriány. Architektonický styl a výzdoba mešity jde napříč všemi obdobími. Obdobím seldžuckým, mongolským až po vznešené období safávijské. Základ dvoří dva dómy - jeden na severním (Taj al-Molk) a druhý na jižním konci (Nezam al-Molk). Je zde memožné shlédnout velice názornou a krásnou ukázku architektonického prvku zvaného iwan (persky eivan). Jedná se o klenutý prostor, ze tří stran obestavěný a s jednou stranou otevřenou do prostoru. Tady můžete vidět celkem čtyři iwany, severní (seldžucké období), jižní (mongolské období), východní ( a západní (původně seldžucké období později upravené v safavijském stylu). Uprostřed nádvoří se nachází kašna určená na omývání - vzhledem napodobující Kaabu v Mekce.

Večer trávím na náměstí. Jsou zde tisíce lidí. Neustále mne někdo zastavuje a chce si povídat. Já už nemám sílu. Fotografování je téměř nemožné. Přesto se mi daří pár fotek udělat. Vyfotit íránku není žádná sranda. Já se o to přesto za těchto velice ztížených podmínek pokouším (fotografie íránských dívek a žen - foto1, foto2, foto3, foto4, foto5, foto6). Íránky jsou skutečně krásné, tmavé oči a tmavé vlasy jsou téměř pravidlem. Šátky a závoje dodávají na tajemnosti.
Po setmění jsou uprostřed náměstí rozloženy koberce a probíhá zde veřejná motlidba. ohužel je již příliš velká tma na to, abych něco zachytil svým fotoaparátem. Unaven téměř celodenní konverzací v angličtině, jsem vděčný, když mohu před půlnocí zalehnout.

Zítra mne čeká cesta dále na jih. Do pouštního velmi starého města Yazd.

Yazd

Do Yazdu se hodlám dopravit autobusem. Koupě jízdenky může být velice snadné, ale taky to nemusí být žádná sranda. Nádraží v Esfahánu je dost velké a plné různých společností. Málokdo hovoří anglicky. A pokud chcete odjet co nejdříve, skutečně se můžete při shánění jízdenky pořádně zapotit. Já mám štěstí. Potkávám na nádraží človíčka, se kterým jsem se potkal již včera večer ve městě. Je to prodavač koberců jednoho z krámků na hlavním náměstí. Běhěm několika minut stojím před strojem jedoucím do Yazdu. Čeká mne dlouhá cesta "mercedesem", tzn. autobusem nižší kategorie. Většinou jsou to staré, otřískané autobusy bez klimatizace. Ale cesta se dá bez újmy přežít. Dopoledne jsem v Yazdu.

Yazd je velmi staré město. Údajně nejstarší trvale osídlené město na světě! Přežilo všechny moderní urbanizační "zákroky". Původní výnam slova "Yazd" je uctívání, pohoštění. Yazd je jedním z největších center zoroastriánu a nachází se zde také jeden z jejich nejvýznamnějších chrámů. Stavebním materiálem velké částy staveb je hlína a sláma. Nachází se na rozhraní pouště Dasht-e Kavir a Dasht-e Lut v nadmořské výšce 1215 m.n.m. Vodou je zasobován podzemními kanály.
Mnohem více informací a tomto městě a provincii naleznete zde - YAZD.

Nádraží se nachází na jihu města. Dost daleko od centra. Nasedám tedy do auta a nechávám se odvézt až před hotel. Volím levnej hotýlek Amir Chakhmaqh. Leží na stejnojmeném hlavním náměstí přímo před vznešenou stavbou taktéž stejného jména. Za nízkou cenu samozřejmě nelze očekávat žádnej komfort (fotograie mého pokoje).
Jako svůj první úkol si stanovuji zakoupení jízdenky na noční vlak do Teheránu.

Mířím tedy do nejbližší cestovní kanceláře. V příjemném chládku trávím téměř hodinu. Neúspěšně. Nedaří se jim nastartovat rezervační systém v počítači. Musím jinam. Přikrčen ke zdi, tedy přebíhám ulice. Vedro je zničující, absolutně. V další kanceláři nemá sympatická obsluha žádnej problém s vystavením jízdenky. Lehátko v nočním vlaku do Teheránu mám v kapse. Teď ještě sehnat něco k jídlu.
Celkem dobrá "restaurace" na rohu náměstí Beheshti a ulice Imáma Khomejního dobře poslouží i další den. Levné a vydatné jídlo tvoří především rýže a kuřecí maso a zelenina.
Mým dalším úkolem je sehnat funkční internetové připojení. Pár desítek metrů z náměstí Beheshti ulicí Farvardin se mi to téměř daří. Bohužel internet momentálně nefunguje, snad později. Když už jsem tady, pokračuji ulicí dále až k zoroastrijánskému chrámu. Hlavní brána zavřená. Dovnitř se tedy nedostanu. Až později zjišťuji, že vchod je jinde. Pro tentokrát se budu muset smířit se společností vlezlých kluků, kteří se na mne přilepili a obdivují mou krásu a český fotbal. Líbají mi při tom ruce a klaní se a mají z toho obrovskou legraci (foto kluci z Yazdu - viz obrázek vpravo). Takže raději rychle mizím. Internet funguje.

Schyluje se k večeru a já už nemám sílu nic dalšího podnikat. V tomhle vedru člověka vyčerpá cokoliv. Večer hodlám strávit na náměstí před hotelem. Pozorovat "cvrkot" a dělat, že tu nejsem, je moje oblíbená činnost.
V Yazdu už na vás dýchne skutečná Asie. Blízkost Pákistánu a Afgánistánu je zde znát. V ulicích je možno vidět množství pákistánců (paštunů či balůčů). Hlavnímu náměstí figuruje monumentální stavba, která je vlastně dominantou města. Jedná se o mešitu Amir Chakhmagh (viz obrázek vlevo). V podstatě je to "jen" třípodlažní fasáda. Ta je součástí místa zvaného takieh - místo užívané během rituálu, které měli připomenou smrt Imáma Hosseina. Před mešitou stojí velké podivné 12 m vysoké dřevěné monstrum. Je to nakhl. Údajně 400 let starej a taky údajně největší na světě. Jedná se vlastně o ceremoniální předmět. Klíčovým dnem, je den Ashury (Ašury), což je desáty den měsíce Moharram (první muslimský lunární měsíc). Tento den lidé přicházejí do mešity, aby oplákavali smrt Imáma Hosseina (někdy je obětována také ovce). Tento nakhl se v tento den zdobí a nosí v procesí. Symbolizuje je to vynesení těla Iiáma Hosseina z bitevního pole.
Bohatě zdobená fasáda vynikne především v podvečer, kdy na ni dopadají paprsky zapadajícícho slunce. Stavba je přístupná veřejnosti a po vystoupání do třetího patra budete mít celé město jako na dlani. Osobně dporučuji návštěvu v podvečerních hodinách - hlavně pro fotografy.
Rozlehlé náměstí před mešitou je tvořeno bazénem s fontánami (během dne velmi příjemné osvěžení), travnatou plochou a lavičkami. Velmi oblíbené místo obyvatel města. Rodinky v podvečer piknikují (jak jinak), stařešinové před mešitou živě diskutují, prodavači převáží na dvoukolácích svoje zboží, kluci hrají na plácku před mešitou fotbal. Boty poslouží jako branky (foto - kluci hrající fotbal; diskuse před mešitou).

Nevzdávám se. Další den mířím opět k chrámu zoroastriánu s tím, že bez jeho návštěvy odsud neodjedu. A dobře dělám. Do chrámu se totiž nevstupuje hlavní branou z hlavní ulice, ale zcela nenápadnou minibrankou z ulice vedlejší (otevřeno 8.00-11.00 a 14.30-4:30 od soboty do úterý). Vstupné se nevybírá. Drobným příspěvkem se však nepohrdne. Chrám se nachází za vysokou zdí urpostřed malé zahrady. Na to jak je významný, je velmi malý a skromný (foto - chrám Ateshkadeh1, chrám Ateshkadeh2, chrám Ateshkadeh3, chrám Ateshkadeh4).
Chrám Ateshkadeh (Ateškadech) je jedním z nejvýznamnjší zoroastriánských chrámů. Zoroastrismus je pro našince velice vzdálené a exotické náboženství. Zoroastrismus nebo též mazdaismus (podle jména boha), či pársismus (podle vyznavačů) je monoteistická a dualistická náboženská soustava, vytvořená na přelomu sedmého a šestého století před naším letopočtem Zarathruštrou. Základem je víra v jednoho dobrého boha a boj dobra, reprezentovaného tímto bohem Ahura Mazdou (Pánem moudrosti) se zlem, reprezentovaným zlým bohem Angro Mainyou. Zhruba sto let po svém vytvoření se Zoroastrismus stal státním náboženstvím Perské říše. Konečná podoba posvátných textů byla ale dokončena až ve 3. století našeho letopočtu. Obdivuhodným rysem Zoroastrismu byla náboženská tolerance. Na dobytých územích měly podmaněné národy náboženskou svobodu. Tato politika přispěla k růstu Perské říše. Svůj vliv to mělo i na osudy židovského národa zachycené v Bibli. Vysvobození židů z Babylonského zajetí je historickou skutečností, která nastala po dobytí Babylónu perským králem Kýrosem Velikým v roce 539 př.n.l. Z hlediska nábožensky tolerantního Zoroastrismu nebyl pro další držení židů v Babylonském zajetí důvod. Zarathruštra je pro toto náboženství klíčovou postavou.
Zoroastrismus je kultem ohně. Oheň je posvátný. Oheň v chrámu Ateshkadeh již nepřetržitě hoří od roku 470! Lze ho shlédnou přes prosklenou vitrínu. Oheň je kněžími udržován pomocí suchého a tvrdého dřeva (dřevo meruňkové nebo mandlovníkové je upřednostňováno). Nad vstupem do chrámu lze vidět symbol zoroastrismu (foto). Je to okřídlený muž (Zarathuruštra). V jedné ruce drží kruh - symbol loajality/věrnosti a druhá ruka evokuje respekt. Křídla mají tři pruhy letek, které symbolizují víru, že člověk by měl myslet, mluvit a jednat mravně. Vše v typicky zoroastriánské modré barvě.
Na světě žije zhruba 150.000 příznivců tohoto náboženství. Zde v Yazdu jich je kolem 5000. Občas můžete na ulici zahlédnout ženy, které nikdy nenosí čádor. Místo něj mají jemný dlouhý šátek vlající ve větru (nařízení týkající se oblečení žen musí také dodržovat). Často jsou oděny do vyšívaných šatů.

Zbytek dne chci věnovat prohlídce starého města a návštěvě bazaru. Protože se nedostanu do Mashhadu, chci nakoupit šafrán zde. Právě Mashhad je vyhlášený produkcí tohoto velice vznácného "koření". Proto i ceny na tamních tržištích jsou velice nízké. Šafrán jsou vlastně pestíky byliny zvané krokus. Na získání jednoho kilogramu šafránu je potřeba zhruba 100.000 těchto bylin. Právě provincie Chorásán je hlaním producentem. Pěstuje se také v provinciích Fars, Kermán a Yazd. Zahajuji tedy pátrání. Bohužel nevím jak se "šafrán" řekne persky a anglicky místní obchodníčci neumí. Ale jak už to v Íránu bývá ujímá se mne zdejší mladík. Ani tomu však anglické slovo "saffron" nic neříká. Nevzdává to snadno. Jde se do místní knihovny, kde vypátral perský ekvivalent tohoto slova. Pak už nebylo nic snažšího než navštívit jeden z "kořenářských" krámků. Za pár korun kupuji hned několik jednogramových pytlíčků. Ideální dárek z cesty. Nepatrný objem, minimální váha.
Můj další úkol - sehnat něco k jídlu. Hodlám navštívit jednu "restauraci" dle instrukce v Lonely Planet. A to restauraci v Silk Road Hotel. Hotel je to stylový, stejně jako jeho restaurace. Polévka, čaj a zmrzlina mi v tom vedru stačí. Následuje návštěva mešity Jameh, nazývané také Páteční mešita (viz obrázek v úvodu této kapitoly). Vstupuji zrovna v okamžiku motliteb. V mešitách by se fotit nemělo vůbec, natož při motlitbách. Mne to však nedá. Všichni jsou otočeni ke mne zády. Nikdo mne nevidí. Všichni jsou zaujati motlitbou. Takže zaujímám pozici a fotím. Při vchodu do mešity stojí dva minarety vysoké uctyhodných 48 m (nejvyšší v Íránu). Mešita sama o sobě je díky své architektuře a výzdobě velice ceněna.
Rád si starý části měst procházím sám. Hlavně abych si mohl v klidu fotit stará zakoutí, osamělé uličky a místní obyvatele. Jenže něco takového je v Íránu zcela nemožné. Jakmile opustím mešitu Jameh, stojí u mne mladík, který mi pomohl s nákupem šafránu. A žádný íránec se taky nedá jen tak odbýt, zkrátka vám musí být nablízku neustále připraven odpovídat vaše dotazy nebo plnit vaše přání. A to bez ohledu na to, že mu diplomaticky naznačíte, že jeho přítomnost je velice milá, ale nežádoucí. Což několikrát také činím. Velice si vážím pohostinnosti a přátelství zdejších lidí, ale na druhou stranu musím přiznat, že mít od rozbřesku až do západu slunce v patách pohostinné íránce, kteří vám nedají pokoj, je psychicky zničující. Nemůžete v klidu fotografovat. Nemůžete v klidu jíst, nemůžete v klidu nakupovat, nemůžete v klidu odpočívat, relaxovat, přemýšlet, nasávat atmosféru, meditovat, atd... A tak i já, ačkoliv na slunci muže být nějakých 70°C, mám svého neodbytného průvodce. Křižujeme uličky starého města. Je velice snadné se v nich ztratit. Staré město je plné zákoutí, polorozpadlých domů, náměstíšek, podloubí, průchodů a také badgirů. Badgir je typickým architektonickým prvkem této oblasti. Do češtiny by se toto slovo dalo volně přeložit jako "větrná věž" . Jsou to věže, které jsou postaveny tak, aby na svém vrcholku zachytávaly vítr a ten vedly dolů do domu. Je to vlastně starověký způsob klimatizace. Občas je možné narazit na kašnu(vododvod?) s ledovou čistou vodou. V tom vedru je člověku jedno, jakého je voda původu. Místní ji běžně pijí, takže já se přidávám. V uličkách starého města se nachází množství významných památek. Na náměstí Ziaee jich je hned několik:

1. Khan-e Lari - 15 let starý dům, jeden z nejzachovlejších. Dříve patřil jednomu z bohatých obchodníků.
2. Alexandrova věznice - pochází z 15. století. Původně škola. Hluboká studna uprostřed nádvoří byla údajně používána jako věznice Alexandrem Velikým. Odtud také název.
3. hrobka 12 Imámů - pochází z 12.století, na stěnách jsou napsány jména všech šíitských imámů.

Jediné na co já se zmůžu je usednout na patník a tupě zírat před sebe. Přeji si, aby nebylo takový vedro a taky aby ten mladý íránec šel domů. Tu se náhle objevuje francouz Pierre. Také zničen vedrem. Dáváme se do řeči. Jdeme do jednoho z historických paláců požádat o vodu. Asi na půl hodinky se ukrýváme do stínu. Zjiśtuji, že máme jízdenku do stejného nočního vlaku. Domluveno, večer se sejdem před hotelem na náměstí. Shodou okolností i ten hotel sdílíme stejnej. Můj další úkol je přesunout mladého íránce na Pierra. Daří se. Předtím se ještě domlouváme, že se všichni tři sejdeme v jedné z čajoven města. Já rychle mizím ve spleti uliček. Konečně sám.

Ještě mi zbývá navštívit zdejší bazar. Je celkem malej a převažují zde obchůdky se zlatem. Zlato je jedním z artiklů, do nějž íránčané nejraději ukládají své peníze. Vydávám se hledat čajovnu, která by měla být ukrytá v jedné z uliček. Hledám dlouho, ale nacházím. Stará zaplivaná ulička a starý dům. šok nastává při vstupu. Už na chodbě i připadám nesvůj. Do hlavní místnosti čajovny a restaurace mám téměř obavu vstoupit. Vše působí nepřirozeně luxusním dojmem. Nakonec přece jen vstupuju. Konvičku čaje a zase jdu. Je to tady sice krásný, ale na mne příliš sterilní (čajovna foto1, foto2, foto3). Zabouchnu za sebou dveře a ocitám se zpátky v obyčejným světě íránských obchůdků a tržišť. Blíží se večer. Vlak mi jede až v deset. Batoh mám schovanej na recepci hotelu. Povečer hodlám strávit na náměstí. Díky přátelské povaze íránců by mělo být o zábavu postaráno. A taky že jo. Nejdříve mne obdivuje parta kluků. Po nich následují dva mladíci. Ti mi dokonce u vrátnýho prodávajícícho vstupenky do věží mešity Amir Chakhmagh domlouvají vstupenku za pouhých 3.000 riálů (oproti 30.000 pro cizince). Další hodinku trávím prolejzáním ochozů mešity při západu slunce a fotografováním. Vracím se zpátky na náměstí. Krátký rozhovor s mla´doučkýma asi sedmnáctiletýma studentkama. Pak íráčan, který zná česko, Václava Havla i Václava Klause. Dvacet minut fotografování s malým veselým íránským chlapcem. Pár vět prohodím s mladými studenty. Pomalu se setmělo.

Beru bágly a na domluveném místě se scházím s Pierreme. Rychle stopnem auto a míříme na nádraží. Bohužel nás vyhodil na autobusovým. Takže prokličkujem mezi naháněči a v naprosté tmě se snažíme odhanout, co a kde by asi tak mohlo být nádraží vlakové, které by sned mělo být někde poblíž. Trefili jsme to správně. V čekárně vyčkáme a pak skrze kontrolu lístků míříme do svých lůžkových vagónů. Já v tom svém nacházím postaršího sympatického pána. Lámanou angličtinou se snaží se mnou navázat konvarzaci. Světe div se - je to učitel angličtiny na střední škole. Faktem je že zdejší obyvatelé nemají mnoho možností, jak se v angličtině procvičovat a týká se to zřejmě i učitelů. Přidávají se další pánové. Učitel děla tlumočníka a do perštiny překládá každou mojí větu. Pierre mne zachraňuje. Našel si mne tady a míříme rovnou do jídelního vozu. Na čaj.

V Teheránu bychom měli být v osm ráno. Usedáme za stůl. Rádi bychom si dali čaj. Postupně přibývají další zájemci o občerstvení. Netrvá to dlouho a jsme pozváni k protějšímu stolu, kde sedí mladý muž jménem Hamid se svoji manželkou. Hovoří velmi dobře anglicky. Čaj dostáváme s Pierrem do obsluhy zdarma. Stejně tak nabídku na večeři - bohužel jsme se před cestou najedli. S Hamidem povídáme dlouho, snaží se nám objasnit tajemství arabského písma. Myslím že marně. Manželku má mladou a pohlednou. Jedou do Teheránu. Mají problémy. Hamid by rád vycestoval za prací do zahraničí, ale jakási firma ho připravila akorát tak o peníze, jak se zdá. Před půlnocí míříme do svých kupé. V tom mým už všichni spí. Tiše tedy zaléhám do svýho lůžka a nechávám se ukolébat rytmickou jízdou vlaku.

Rasht (Rašt)

Do Tehránu přijíždíme vlakem z Yazdu přesně. Na nádraží před vlakem se potkávám s Pierrem i s Hamidem, s kterým jsme strávili večer v jídelním voze. Pierre míří do centra. Loučíme se. Já bych rád sehnal autobusu do Rashtu - města na severu Íránu nedaleko pobřeží Kaspického moře. Hamid má stejnou cestu. To mne ušetří spoustu trápení a času stráveného blouděním, pátráním a sháněním informací. Nasedáme do autobusu, kterej je plnej lidí. Zdá se, že všichni spěchají do práce. Je to pořádná tlačenice. Hamidova manželka je na konci busu. Tahle separace je fakt uhozená. Na dálku se domlouvají posunky. Vystupujem na nějakým malým nádraží, Hamid za mne platí jízdné MHD. Bohužel není to moje nádraží. Hamid mne směruje na nedaleké velké autobusové nádraží. To už by neměl být problém. Odsud by měli jezdit autobusy především na sever a západ země. Jsem hladovej, ale nejdříve hodlám zakoupit jízdenku. Prodejců a autobusových společnsotí jsou zde desítky, ne-li stovky. Netrvá to dlouho a mám jízdenku na Volvo jedoucí za dvě hodinky do rashtu. Bágly nechávám v kanceláři společnsoti, s níž pojedu. V bufetu dávám sandvič a džus. V obchůdcích nakupuju taky něco na cestu. A dokonce co nevidím! Nealkohlocké pivo! Značka Delster. Nedá se nic dělat, musím ho jako správně vychovanej čech koupit - fotografie íránské pivo Delster. Později k mému překvapení zjišťuji, že to nealkoholické pivo je mírně pěnivá citronová šťáva - ostatně posuďte sami pivo Delster. Autobus vypadá solidně, cesta by měla být příjemná. Těším se, až vypadnem z Teheránu. Konečně vyrážíme. Bohužel to znamená jediné. Vklínit se do zácpy a a asi hodinu kroužit kolem nádraží. Co kdyby chtěl ještě někdo naším směrem. Před polednem konečně opouštíme tohle velkoměsto. Čeká mne 6 hodin cesty za pohých 28.000 riálů (tj. cca 3 USD; r. 2005)!

Do Rashtu přijíždíme za mírného mrholení. To jako by signalizovalo změnu podnebí, které je zde na severu zcela odlišné od zbytku Íránu. Vysokým teplotám se zde nevyhnete, ale vysoká vlhkost vzduchu a občasný déšť pobyt v této části Íránu velice zpříjemňují. Zdrojem vlhkosti i dešťů je nedaleké Kaspické moře. Od něj přicházejí srážky a oblačnost. Tu bohužel před dalším postupem do vnitrozemí zastavuje hradba pohoří Alborz (5671 m.n.m.). Proto zbytek Íránu tvoří převážně pouště a vyprahlá krajina, podnebí je horké a suché.
Příjemné klima na severu Íránu sem láká také nemalý počet íráčanů, kteří zde rádi tráví dovolenou anebo sem vyrážejí na rodinné výlety (zejména z Teheránu). Rasht sám o obě toho nemá příliš co nabídnout. Může být ale východiskem do nedalekých hor, k pobřeží Kaspického moře nebo do okolních íránských vesniček.

Vyskakuju z autobusu a přesedám hned do taxíku. Nádraží ja na jižním okraji města, do centra dost daleko. A z taxíku rovnou do hotelu, který jsem si vybral pro zvůj zdejší pobyt. Je to hotel Golestan. Celkem příjemný místo, sice v částečné rekonstrukci, ale i tak se mi tu líbí (foto pokoj Golestan; pohled z okna hotelu).
M2sto Rasht a sever Íránu (včetně Teheránu) jsou podstatně liberálnější neš Írán centrální nebo dokonce jižní Írán. I žviot je zde uvolněnější. Ulice jsou lemovány jídelničkami, cukrárnami a množstvím butiků. Ženy sice nosí šátky, ale je znát, že je to pouze z povinnosti. Šátek mají často volně uvázán jen v půlce hlavy a je tedy vidět i odvážné účesy, barvy a melíry. Stejně tak make-up je mnohem odvážnější. Nebál bych se v mnoha případech říi, že je až přehnaný. Mladé íránky můžete nejčastěji vidět v džínách a v barvných šatech, které jim často sahají pouze do půlky kolen. Ulice jsou během dne a zvláště v podvečer plné lidí. A to tak, že téměř ani není možné se davem procpat. Centrum je plné tržišť, pouličních prodejců všeho možného a bazarů. Všichni nakupují a prodávájí.

Já chci jen přespat a druhý den hned pokračovat na jih do hor do vesničky Masuleh.

Masuleh

Masuleh je malá vesnička ležící na úpatí pohoří Talesh, jehož vrcholky dosahují až 3000 m.n.m. Z Rashtu tam nejede žádný přímý spoj. Minibusy jezdí do nedalekého města Fuman odkud lze pak pokračovat dále do Masulehu, celé to zabere tak maximálně dvě hodinky. Takže i já ráno balím a pěšky se hodám přemístit na "nádraží". Nádražím je vlastně jen křižovatka na jihu města a mlý prašný plácek. A je to pěkně daleko. Příště už jedu taxíkem. Hned první minibus, kterej na prašným plácku potkávám jede tam, kam potřebuji. Minimus musí mít už pár desítek let za sebou. Projíždíme vesničky, spolucestující nastupují a vystupují. Ve Fumanu musíme vystoupit všichni. Dále jedině autem. Takže se do jedno společně s dalšími íránci soukám. Silnice vede podél řeky a pomalu stoupá. Kolem je bujná vegetace, v Íránu jev dost neobvyklý. Masuleh se rozkládá na svahu jedné z hor. Řidič ale zastavuje v údolí na nejspodnějším konci vesnice. Je tady docela živo. Ihned mne zastavuje místní podnikavec a nabízí ubytování. Domek má uprostřed vesnice hned nad bazarem. Nevyhnu se tedy dlouhému a prudkému stoupání. Domy vesnice jsou postaveny terasovitě nad sebou ve svahu. Jednotlivé ulice tak vlastně tvoří střechy domů o patro níže. Pro našince velice zvláštní a nezvyklé. Stojíte na střeše domu, z jehož komínu stoupá kouř a koukáte dolů pod sebe na střechy domů po nichž se promenádují íránci nebo tam sojí třeba čajovna. V zimě se tak ve vesnici a v domech lépe udržuje teplo. A navíc sem díky této architektuře nemohou automobily.

Protože je Masuleh vyhledáváným výletním místem, je často plný lidí, zejména íránských výletníků. Zdejší klima je pro ně balzámem na tělo i duši. Vesnice leží v nadmořské výšce 1050 m.n.m. a teploty vzduchu jsou zde velmi příjemné, vlhkost vysoká. Pravý opak toho, jak to vypadá ve zbytku země. Důsledkem oblíbenosti místa jsou bohužel vyšší ceny za ubytování. Pokud je vás více, tak to nebude až taková tragédia. Já jsem bohužel sám tohle je jedna z nevýhod individuálního cestování. Občas musíte snést vyšší náklady. Zvykem zde je pronajímat celé domky nebo patra domků. Ceny závisí na poloze, vybavení a komfortu. Pohybují se mezi 9 USD (při dobrém smlouvání) až po nějakých 30 USD (r. 2005). Ovykle lze usmlouvat na nějakých 10-15 USD. Při třech až pěti lidech je to cena přijatelná.
Můj domeček má velice dobrou polohu a je skvěle vybaven. Mým potřebám bude sloužit celé spodní patro. Jedná místnost s kuchyňkou, sporákem, lednicí, TV a čistá koupelna se záchodem. Krásný výhled do údolí jako bonus. Bohužel pod 11 USD se nedostanu, ale i tak jsem spokojen. Fotografie mého dočasného domova ( foto1, foto2, foto3, foto4, foto5, foto6).

Masuleh je přes tisíc let stará vesnice, dříve známá také pod jmény Maasalar nebo Khortab. Obyvatelé si zde stále žijí svým tradičním způsobem života. Někteří ho pouze přizpůsobili vzkvétajícímu turistickému ruchu. Někteří si otevřeli čajovny a restaurace, jiní nabízí ubytování a staré babičky pletou z barevné vlny rozličné výrobky (nejčastěji baevné ponožky, nebo vlněné panenky), které se pak v ulicích snaží prodat. Další informace o Masulehu je možné hledat třeba zde - Masuleh.

Posezení v restauraci s výhledem do údolí je docela požitek. V některých mají i jídelní lístek v angličtině. Já si na úvod dávám kebab s rýží, smaženými rajčaty a nakládanými olivami (foto z restaurace foto1, foto2) . Další den to pak obměňuju za grilované maso, jakjinak než s rýží, zeleninou a nakládaným česnekem - ten je mimochodem výtečnej, vřele doporučuju (foto1). V ulicích můžete také narazit na prodejce výtečné sladké dobroty. Z velkého "bochíku" vám prodavač odřeže požadované množství sladké hmoty jejíž hlavní složkou jsou sezamová semínka a vlašské ořechy - viz foto. O čajovny a restaurace zde skutečně není nouze.

Počasí mi zrovna nevyšlo. I když jak se to vezme. Je zataženo, nízká oblačnost zasahuje občas až do vesnice a občas mrholí. Pošmourná a tajemná atmosféra má ale také svoje kouzlo. I když mám neustále boty od bahna, tak se mi tady líbí. Mlžný opar v kopcích a v ulicích, zelené stromy, okrové domky a kouř stoupající z komínů. Zbývájící půlden trávím potulováním po vesnici a fotografováním. A samozřejmě občasnými rozhovory s íránci. Večer troška relaxace neuškodí. Pouštím televizi. Televizních kanálů je několik. Ale je téměř jisté, že vás nezaujmou. Na jednom běží prakticky nepřetržitě nějaký motlitby z Maschadu, další programy jsou často dětského zaměření, na tom nejodvážnějším dávají dokonce německý krimiseriál "Komisař Rex" - tak to jsem koukal jako blázen. Zřejmě jakožto zcela neškodý brak prošel zdejší protizápadní cenzurou. Takže jedině snad ty dětské pořady stojí za shlédnutí. Hezký písničky a animovaný grotesky dokážou na pár minut zabavit (fotografie z íránské televize - foto1, foto2, foto3).

Do oklních kopců by se dalo zcela určitě podniknout množství zajímavých vícedenních treků. Já si netroufám. Za prvé jsem sám, za druhé nemám času nazbyt a za třetí mi nepřeje ani počasí. Proto následující den hodlám vyrazit pouze na malý výlet do protilehlých kopců. Takže sbalit báglík, fotovýbavičku, nakoupit svačinu a vyrážím za dobrodružstvím. Počasí je dost nestálý, chvílí pod mrakem, chvíli svítí sluníčko. Ale je příjemné teplo. Śiroká cesta se zvolna zařezává do kopce a já pomalu stoupám. Vegetace je bujná, motýi poletují kolem. První zastávka - "odpočívadlo" s bagrem (foto). Výled do údolí je krásný, stejně tak na protilehlou vesničku odkud se ozývají vzdálené zvuky života místních obyvatel. Já pokračuji dále a výše. Občas vyfotm nějaké to panoráma, občas nějakého motýla. Jsem spokojenej. Nikde nikdo. Nikdo se mne neptá odku jsem a kam jdu. Na nikoho se nemusím usmívat. Přesto se usmívám...štěstím. U horského potůčku, který mezi velkými balvany vytváří množství malých vodopádů a peřejí zákládám tábor. Vybaluje svoji kompletní fotovýbavu a odvážně se vrhám řekou proti proudu. Stativ mi pomáhá balancovat na kluzkých kamenech a současně s ním vymetám množství pavučin, které signalizují rušný hmyzí život. Asi hodinu trávím vyhledáváním vhodných pozic, přenastavováním expozice a utíráním spoceného čela. Je to dřina. Po svačině pokračuju opět dále a výše. Prodírám se hustým porostem. Kapradí, motýli, kapradí, motýli, kráva, kapradí, strom, motýli,...Cesta je dost bahnitá. Vstupuju do lesa. Je jinej než jak ho známe u nás. Jiné stromy, tráva, kameny. Trochu si připadám jako na jiné planetě. Odhaduji, že bych mohl být ve výšce 2000 m.n.m. Odpoledne zahajuji sestup. Pomalu kloužu dolů. Zpátky do vesnice.
Večer se ke mne do domu stěhuje skupina několika íránek. Budou bydlet v prvním patře. Takže v domě je trošku rušněji.

Zpátky v Rashtu

Další den mám namířeno zpátky do Rashtu. Najímám si auto, který mne hodí do Fumanu. Řidič mne trochu natáhl, ale s tím jsem počítal. Ve Fumanu si už bez problémů stopuju mladíka jedoucího do Rashtu za standartní cenu. Cestou přibíráme dlašího spolucestujícího. Vyhazují mne až na náměstí kousek od hotelu. Do něj hned také mířím. Zítra bych rád odjel dále na západ do Tabrízu. Úkoly pro dnešní den jsou tedy jané. Sehnat nějaké další riály, které se mi nějak rozkutálely a v některé z cestovek zakoupit jízdenku na autobus. Podle Lonely Planet se snažím najít nějakou směnárnu, která by měla být na hlavní třídě. Po půl hodině hledání, mám v kapse stále dvacetidolarovku, ale riály žádné. A jak už to v Íránu bývá, ujímá se mne Saíd. Pracuje zde jako pojišťovací agent, hovoří dobře anglicky a je ochoten mi s čímkoliv pomoci. Vede mne tedy k nejbližší směnárně, která je ihned přímo asi 3 metry naproti od vchodu do mého hotelu! Pak spolu ještě skočíme naproti do jídelny na sendvič, načež mu musím slíbit, že se večer sejdeme, abychom pokecali. Neprozřetelně slibuji. Vlastně prozřetelně, protože mne tím pádem čeká nevšední zážítek . Ale to mám ještě celý den před sebou.

V jedné z cestovek v ulici Sa´di (Sa´di slavný perský básník) kupuji jízdenku na zítřejší autobus, kterej jede bohužel až odpoledne. Jsem rozhodnutej že dnes vypadnu k moři. Přístavní město Bandar-e Anzali je vzdáleno pouhých 35 km a auto lze velice snadno za lušnou cestu odchytit právě na ulici Sa´id.

Bandar-e Anzali

Skutečně za malou chvilku jsme v Anzali (Bandar=přístav). Sotisícové městečko nabylo na svém významu v 19. století, kdy se o jeho rozkvět postarali rusové, kteří z něj udělali hlavní přístav společnosti Caspian & Mercury Mail-Steamship. Jedním z hlavních produktů Anzali je kaviár. Samotné město toho příliš nenabízí. Nachází se zde několik ulic, jejichž fasády napovídají o jejich ruském původu. Přístav je rozlehlý a podél pobřeží se nachází rozsáhlý přímořský park (foto). Samozřejmě plný piknujících íránců.
Anzali je známe také především díky údajně nejrozlehleší laguně na světě - 18.000 akrů. To nedokážu posoudit, poněvadž jsem v životě žádnou lagunu neviděl.

Z auta vyskakuju na hlavním náměstí a je mi jasný, jaký místo musím vyhledat jako první, abych si to tady pak mohl trošku užít. Jsou to toalety. Netuším však vůbec kde hledat. Chvíli se motám ulicemi a přemýšlím "kam v nouzi". Mířím do přímořského parku. snažím se odhadnout, které křoví bude "nenápadnější". Jenže to bych nesměl být v Íránu! Náhoda (či osud) tomu chtěla a oslovuje mne mladík, s kterým jsem se již setkal předevčírem v horách v Masulehu. Je zde s rodinou, pocházeji z dalekého Mashhadu. Mají prázdniny a Anzali je jedním s míst, kde se chtějí zdržet. I pro ně moře a vlhké podnebí vzácností. Muhammad mne zve na piknik s rodinou. já mám ale jediné přání. Tím jsou toalety nebo aspoň nějaký špinavý smradlavý hajzly, pak s ním půjdu klidně na kraj na světa. Veřejné záchody jsou naštěstí součástí parku, takže jsem k nim oveden. Mé přání se splnilo, je to špinavý smradlavý hajzl, ale já jsem konečně šťastnej.

Příjímám tedy pozvání na piknik, ostatně je čas oběda. Rodinka je to velice sympatická a početná. Jsem představen velice symptickému postaršímu ale vitálnímu pánovi, který je otcem některých dět. Může se však pochlubit také krásnou dcerou. Mluví obstojně anglicky. Dostávám čaj a cigarety. Rodinka si výlet užívá. Kluci si hrajou s míem, zpívají a tančí. Holky klábosí. Teplého čaje je dostatek. Oběd se vaří. K obědu máme rýži a pečenou rybu. A pak taky nějakou tu zeleninu a ovoce. Vyměníme adresy, telefony a asi po hodince se loučím. Bylo mi tady s nimi dobře, ale musím dále.

Namířeno mám ke zdejším plážím. Ty jsou špinavé, špatně přístupné, nicméně plné lidí. Koupou se ale pouze mládící a dětí. Ženy a dívky postávají nebo posedávají zahalené na břehu. Já mířím dále skrze naháněče do loděk, kteří nabízí projížďku po nedaleké laguně, až na dlouhou kamenou výspu vedoucí do moře. v oklidu tady posedávají rybáři a chytají ryby. posedím i já. Jeden s rybářu jde za mnou. Zvědavost je silná. Dává mi kousek své ovocné svačiny a vrací se k ostatním, aby jim povyprávěl, kdo že je ten vzácný cizinec.

Rád bych se podíval i do laguny. Bohužel na to nemám. Projížďka loďkou je poměrně drahá záležitost. K laguně se tedy vydávám alespoň pěšky. Avšak v jedný zátoce mne atakují místní podnikavci a daří se jim ukecat mne (foto - podnikavci s lodičkama). Mne se naopak daří usmlouvat cenu ze 180.000 riálů na 90.000. Domluveno, ruku na to. Dostávám plovací vestu a nasedám. Lodička je jenom moje. S kormidelníkem si zapalujem cigárko a vyrážíme.
Okrajové části laguny jsou dost znečištěný, v chýších zde bydlí chudší obyvatelé a rybáři (foto - okrajová část laguny; chýše v laguně 1, chýše v laguně 2). Dále od města už se před námi otevírá rozlehlá vodní plocha. Laguna je plná rákosového porostu, v němž se lze velice snadno ztratit (foto - laguna 1, laguna 2). Místo je to hezké, zážizek zajisté zajímavý, ale popravdě řečeno mne až tak nenadchlo. čekal jsem mnohem více než "pouhé" rákosové džungle na vodě.

Na náměstí se vracím skrze místní tržiště. Prodává se zejména zelenina, ryby a ovoce (tržiště - foto 1, foto 2, foto 3, foto 4, foto 5, foto 6, foto 7). Na náměstí kupuju v krámku něco k pití a jdu si stopnout něco zpátky do Rashtu. Je nejjvyšší čas. Během několika minut přibržďuje auto. Já skrze otevřené okýnko vykřikuju "Rasht! Rasht!" a řidič mi naznačuje, ať si nastoupím. Za chvíli jsme před mým hotelem.

Zpátky v Rashtu

Ještě se stihnu projít bazarem, koupit nějaký červený kořeněný bobule. Trpký a kyselý, ale jednou jsem v íránu, takže sníst to musím. Netuším co to je, ale poctivě spořádám těměř celý pytlík.
V sedm hodin poctivě stojím před hotelem a doufám, že Saíd, se kterým jsem se ráno domlouval, nepřijde. Už nemám sílu vést stále stejné rozhovory a neustále odmítat íránskou pohostinnost. Saíd svů slib také plní. Co se dá dělat, čeká mne společenský večer. Původně jsme domluvení, že jen chvíli pokecáme, maximálně v nějaké okolní čajovně dáme čaj a hotovo. Avšak změna plánu. Saíd mne vede přes ulici a dříve než se vzpamatuji mne souká do auta, s tím, že nemohu odmítnout a musím jet s nimi. Příliš se mi to nepozdává. V autě sedí za volantem jakýsi jeho kamarád. Zdravíme se. Nevm kam jedu ani s kým jedu. Zásadní chyba, která by se naivnímu cestovateli nemusela vyplatit. Raději jsem stále ve střehu. Saíd je až odezřele v dobré náladě. Ukazuje mi svů mobil a nějaká mírně perverzní vtipná videa, náramně se tím baví. Vjíždíme do odlehlejší čtvrti. Měla by zde být dobrá čajovna. Ulice jsou zatím plné lidí, takže nepodléhám panice a jsem v klidu. Čajovna je skutečně bezvadná. Je to místní oblíbená "putika". Mládící posedávájí u stolů a většinou pokuřují vodní dýmku, nazývanou zde také narguila, kalajan nebo hubble-bubble. Objednáváme konvičku čaje a posléze i druhou. Samozřejmě jsem hostem. Fotografie z čajovny - foto 1, foto 2, foto 3.

Od Saída se dozvídám spoustu zajímavých věcí. Například to, že před čtrnáci dny, bylo novým záonem zakázáno kouřit vodní dýmku. To je asi stejné, jako kdyby čechům zakázali pít pivo nebo italům kafe. Nařízení muselo být hodně rychle změněno. Další novinkou je por mne skutečnost, že ženy zde mají zakkázáno veřejně zpívat. Źenský zpěv nesmí být ani nahráván, a to se týká jak audio tak i video nahrávek. Z rádia tak nikdy neuslyšíte ženský zpěv. Jediné íránské zpěvačky jsou tedy ty, které žijí v zahraničí.

Opouštíme čajovna a já bych už nejraději zpátky do hotelu. Stále mám nepříjemný pocit. Jenže Saíd trvá na tom, že musím k němu domů. Bydlí v jedné z okrajových čtvrtí. taková ta čtvrť, kterou tvoří změt úzkých uliček bez osvětlení. Moje nervozita opět vzrůstá. V hlavě pomalu výmýšlím plán na útěk. Fakt je, že za pasem mám pár set dolarů (teré zde mají mnohem vyšší hodnotu než u nás) a v baťohu fotovýbavu za nějakých 35.000 Kč. Přijíždíme k Saídovu domu. V prvním patře se svítí, což mne zneklidňuje. Saíd mne zve dále. Zuju si boty a po schodech stoupám do rozvíceného prvního patra. Vstupuji do velké místnosti. Tady již na mne čekají další čtyři urostlí íránci. Zírají na mne asi stejně vytřeštěně jako já na ně. "Tak to je můj konec" blesken mi hlavou. Ve skrytu mysli doufám, že když jim odevzdám všechny moje peníze, tak mne nechají jít.
Jenže Saíd se ujímá iniciativy a představuje mne všem přítomným. Dostávám čestné místo v křesle, džus a cigaretu. zatím se všichni chovají mírumilovně, ale baťoh s věcma si radě hlídám, připraven vzít nohy na ramena.
Nakonec se z týhle podivný bandičky klube legrační společnost místních přátel. Až na jednoho jsou všichni ženatí. Pravidelně se každý čtvrtek (pátek je v Íránu volný den) opouští své manželky a schází se u jednoho z nich, aby "zapařili". Tentokrát je to u Saída, kterej poslal svoji ženu k rodičům. Takzvaná pařba spočívá v pouštění zakázáných západních videoklipů (Madonna, Bruce Springsteen, Sting, atd. ...) a především v tajném kouření opia. Samozřejmě jsem pozván, abych se přidal a já samozřejmě odmítám, poněvadž bych byl rád za šest dnů v Istanbulu a ne v íránským špitále nebo kriminále. Ale se zájmem sleduji jejich počínání. Opiovou dýmku mají sestrojenou ze zavařovací sklenice, víka a několika hadiček. Opium žhaví nad sporákem, aby ho pak skrze svoji "dýmku" inhalovali. A evidentně je to náramně baví. Živě debatujeme celý večer. Všichni jsou nespokojení se životem v zemi a se současnou (a nejen současnou) politikou. Jsou doslova otrávení a tohle je jejich únik. Saíd mi ukazuje svůj poklad. Je to anglický psaná encyklopedická kniha o alkoholu a jeho výrobě - dost riskantní záležitost. Odpovídám na množství dotazů. Ukazuji pohlednice. Farhad, který jako jediný není ženatý a který jako jediný nebydlí v Rashtu, si na mou výzvu bere jednu z pohlednic. Pracuje v nedalekém íránském městě jako reportér místních novin. Slibuji, že o našem "undegroundovým" setkání napíše a nechá to otisknout společně s pohlednicí, kterou jsem mu věnoval. Zřejmě se nikdy nedovím, zda se tak stalo, ale jeho upřímné nadšení a zápal pro věc mne dojímá. Je to takovej místní anarchista. Děláme několik společných fotek: foto 1 - já a moji noví přátelé) - jména osob v tomto cestopisů jsou pochpitelně smyšlená.

Př půlnocí párty končí a všichni jedou domů za manželkami. Vřele se se mnou loučí, líbají mne na tváře. Mám dojem, že některým ukápne i slza. Mne téměř také. Jenže já ještě nekončím. Musíme mne totiž ukázat Saídově manželce a celé její rodině.Jjedeme tedy o pár ulic dál. Následuje další představování. Manželka je těhotná. Tchán i tchýně mají radost. Ženy nejsou zahaleny, poprvé vidím íránky bez šátku, ba co více, dokonce v tričku s krátkým rukávem! Jsem u vytržení! Švagr je veselá kopa. Okamžitě se v obývacím pokoji na podlahu rozprostírá koberec. Přijel vzácný host takže se bude jíst. Servírují se špagety, dále pak pečené kuře, brambory!, nějaká ta zeleninka. Na otázku zda vím, co to je víno, odpovídám "Ano". Saídův švagr triumfuje! Údajně má doma schované víno a budu-li souhlasit, můžeme trošku poít. Výroba ale i pití alkoholu je v Íránu přísně zakázáno (s výjimkou křesťanských menšin). Já jako správnej podvratnej živel souhlasím, i když pochybují o kvalitách íránského vína. Připíjíme si na zdraví. Źádné víno. Pod tímhle názvem se skrývá nefalšovaná pálenka. Více než dva pohárky neriskuju. Dětem rozdám bonbony a pobízím Saída k odchodu. Autem mne o města veze celá rodina. Se Saídem pak jdeme ještě pár kilometrů nočním Rashtem k mému hotelu. Povídá o těžkostech, které zde mají zamilované mladé páry a taky o tom, jak za mlada prochodil celé noci nočním městem, nerušen od denního shonu a úmorného vedra. Jak už to bývá, vyměníme emaily a telefony.
Nakonec jsem rád, že jsem večer nezalehnul do postele. Jsem plnej zážitků a těším se na další den.

Autobus mi jede až odpoledne takže mám spoustu času. Hodlám objevovat zakoutí města mimo hlavní ulice. Batoh nechávám na recepci. A přeplněnými ulicemi mířím někam směrem do čtvrti, kde jsem v čajovně trávil včerejší večer. Na náměstí mne osloví majitel krámku s čerstvými ledovými džusy a různými dobrotami. Společně se svými kamarády je (ostatně jako každý) zvědavý odkud jsem a co tady dělám. Oodměnou za svou odpověď dostávám zdarma porci džusu na cestou a spoustu přátelských úsměvů (foto - prodavač džusů a jeho přátelé).
Procházím ulice a tržiště a fotografuji (ulice okrajových čtvrtí - foto 1, foto 2, foto 3, foto 4, foto 5).

U mostu přes řeku Safid usedám do stínu. Potřebuju si odpočinout. ˇJjenže to bych nesměl být v Íiránu, abych si mohl jen tak sedět ve stínu. Pro nedaleké prodavače melounů jsem já a můj fotoaparát něco jako osmej div světa. Takže se jsem podroben dalším úsměvům a výslechům v perštině. Ke vzájemné spokojenosti odpovídám pochopitelně česky. Radost je veliká a tak dostávám jeden meloun. Vítané občerstvení. Na oplátku je fotografuji a oni mne. Docela jim to jde. Fotografie s prodavači melounů - foto 1, foto 2, foto 3, foto 4, foto 5, foto 6) Byla s nimi legrace, ale já musím dále. Přes řeku, přes tržiště, do periferních uliček a směrem k čajovně, v níž jsem seděl včera večer. Sedám zase a dávám čaj. A pro jistotu dva čaje. Čaj tady koupíte za pakatel (v přepočtu asi 50 halířů), po mne se ale opět nic nechce. Mmajiteli čajovny je ctí, že jsem poseděl.
Ještě prolezu bazar, tržiště. Nkaoupím jídlo na cestu a můžu zmizet. Taxíkem na nádraží.

V budově nádraží sídlí několik autobusových společností. Je zde také čekárna, trošku zaplivaná. Snesitelný chládek je ale příjemnější než úmorné slunce. Nevím kterej autobus a odkud bude ten můj. A pojede vůbec včas? Přisedá ke mne kultivovaný íránec. Je to učitel angličtiny. Jeho angličtina není exceletní, nicméně je až učebnicovně vzorná. Koneckonců je mi jedno, jak zní jeho angličtina, pro mne je důežitej fakt, že mi nabízí pomoc a zjišťuje vše potřebné. A průběžně mne informuje o mém autobusu dokud nepřijede a nejsem před něj postaven. A ještě mi přihraje dva slováky jednoucí stejným směrem ( tedy slováka se slovenkou). Stejně jako já mají namířeno do Tabrízu.
Zdá se, že nic nebrání odjezdu. Čeká mne 10 hodin v autobusu na cestě dlouhé nějakých 600 km. Za pouhých 28.000 riálů (cca 3 USD; r. 2005).

Tabriz

Do Tabrizu příjíždíme v ranních hodinách. Za pomoci místních nasedám do autobusu, který by měl mít namířeno do centra města. Tabriz je se svým milionem obyvatel největším a nejvýznamnějším městem na severozápadě Íránu. Většinou je to první významnjší íránské město všech cestovatelů směřujících do země z Turecka. Přestože má Tabriz velmi bohatou historii, není zde toho až příliš k vidění. Ve stručnosti bych to shrnul asi takto - Tabriz byl v dávné historii několikrát hlavním městem několika říší a poměrně často byl postižen silnými zemětřeseními.

Mne se daří vystoupit v centru města poměrně rychle najít hotýlek, který jsem si vybral v mým průvodci. Tentokrát to bude Mamoodi Hotel. Docela příjemny a čistý místo za doboru cenu. Společné toalety a sprchy jsou v dobrém stavu. Jsem spokojenej. Foto z hotelu Mamoodi. Tabriz je mou konečnou stanicí v Íránu. Odtud bych rád pokračoval do Turecka. Nejlevnější způsob jak zemi opustit je samozřejmě autobus. Autobusy směřující do tureckých měst vyjíždí většinou z Teheránu, po deseti hodinách jízdy íránem zastavují v Tabrízu, aby nabrali další cestující a pokračují dále. Je tedy zcela zbytečné hnát se do Teheránu na autobus, když lze pohodlně přistoupit až zde a non-stop jízdu do Istanbulu, kam směřuji, si tak o deset hodin zkrátit. V některé z cestovních kanceláří na ulici Immáma Chomejního lze zakoupit jízdenku za nějakých 20-25 USD. Velmi levná záležitost, vezme-li člověk úvahu fakt, že cesta luxusním pohodlným autobusem trvá 35-45 hodin. Jízdenku tedy mám a mohu se v klidu oddávat průzkumu města. Moje první kroky vedou na zdjší bazar.

Abych pravdu řekl, tak bazar v Tabrizu na mne udělal největší dojem ze všech bazarů, které jsem v íránu prolezl. Skutečně jsem zde měl pocit, jako bych se vrátil o několik století zpátky. Zdejší bazar je totiž skutečně unikátní. Labyrint 35 km krytých ulic a chodeb bazaru je tvořen převážně cihlovým zdivem. Nachází se zde na 7000 obchodů. Postaven byl jiz před ticíci lety, ale převážná část toho, co lze vidět nyní pochází z 15. století. Díky tomu, že do těchto končin zavítá jen minimum turistů, se zde ani jakoturista necítíte. Spíše jako cestovatel v čase. Na rozdíl od bazarů tureckých či egyptských na vás nikdo nepokřikuje, nikdo se vám nesnaží nic vnutit, nikdo se vás nesnaží vehnat do svého krámku. Maximálně budete pozváni na čaj nebo podrobeni zvědavým dotazům. Já korzuji chodbami mezi prodavači šátků, látek, nádobí, oříšků, zlata, parfému nebo exotického koření. Celkem 24 karavanserií a prostorných dómů, kde se většinou prodávají koberce a které jsou součástí bazaru jenom umocňují dojem. (Fotografie z bazaru naleznete v galerii po kliknutí na obrázek vlevo). V jedné z jídelniček dostávám horký čaj. Majitel mne překvapuje, když se mu po vyslovení země mého původu, vybavuje výroba jízdních kol Favorit. Já pokračuju dál. Bazar je také místem, kde se velká část zboží vyrábí, zejména se to týká řemeslných výrobků. Dílničky jsou buď součástí krámku, nebo se nachází v patře bazaru, případně na otevřených nádvořích. Při průchodu uličkou, kde se prodávají obrazy vyráběné z vlny, jsem pozván do jednoho z krámků. Majitel mne zve do dílničky, kde se obrazy vyrábějí. Neváhám a následuji ho. Stoupáme po schodech do patra z jednoho z domů. Dílnička je malá a čistá. U plátna sedí zručný mládík, který pomocí nástrojů, které bych čekal spíše v truhlářské dílně, zpracovává obraz s motivem osedlaných oslíků.

Labyrintem chodeb se dostávám až před mešitu Jameh, která je se svými dvěma vysokými minarety vlastně součástí bazaru. Tabriz mám kromě jiného spojen také s výtečnými šejky (mám na mysli ovocné šejky). Prodávají se snad v každé ulici a na výběr je spousta variací. A jsou naprosto vynikající a osvěžující. Stačí ukázat na hromádku ovoce a prodavač vám z něj před vašimi zraky v mixéru lahodný nápoj okamžitě vyrobí. Banánový, melounový, kokosový, mrkvový, jablečný, morušový, jahodový, atd. Vřele doporučuji.
Na ulici Immáma Chomejního se mi daří vyhledat v obchodním megacentru s výpočetní technikou internetovou kavárnu.

Jednou z mnoha zajímavostí Tabrízu je park Ergoli (Shahgoli). Nachází se 8 km jihovýchodně od centra. Dominantou rozsáhlého parku je umělé jezírko uprostřed nějž stojí replika paláce z období Qajar (zřejmě z období vlády perského Kadžar Šáha). Ergoli je velice oblíbeným místem, kám íránské rodinky pořádají výlety a pikniky. I já bych se tam rád podíval, ale vůbec netuším, jak se tam dostat. Ale nezapomínejme, že jsem v Íránu. V jednom z parků v centru města mne oslovuje trojice mládíků. Já neotálím a ihned je informuji o mém problému. Kluci neváhají a ulice mne vedou k autobusové zastávce a strkají mne do autobusu jedoucího k parku Ergoli. Autobus sice asi hodinu křižuje okrajové čtvrti, ale nakonec skutečně zastavuje před parkem. Park je skutečně pný íránců, kteří se zde baví. Kolotoče, stánky s dobrotami, lodičky na jezírku, rodinky piknikující na perských kobercích, korzující mládež a skotáčící děti. Příjemné místo odpočinku i k fotografování. Samozřejmě neujdete pozornosti místních. Takže vás čeká množství rozhovorů, pozvání na čaj a tak dále. Já kromě příjemné relaxace dostávám těsně před odchodem z parku, když už se pomalu stmívá, krutou ránu.

Omylem(?) si smazávám všechny fotografie na mé zcela zaplněné paměťové kartě o velikosti 1 GB. Množství fotografií za poslední tři dny. Pro mne tolik cenné. Přiznávám, že tahle fatální chyba mi dost podlomila kolena a navíc určila mů program následujících dnů. Notnou chvíli mi trvá než se vzpamatuji. Do toho mne atakují dva íránští pohlední mladíci s tím, že jsem krásnej a vůbec mají asi milión otázek, který mi teď připadají naprosto malicherný. Vůbec nechápou jakou tragédii prožívám. Alespoň mi pomáhají chytit taxíka do centra a radí, ať zkusím nějaký počítačový obchod, kdy by mi snad mohli pomoci. Já se vracím na hotel a určuji si plán. Varianta číslo jedna: pokusit se najít někoho, kdo by dokázala smazané fotografie na mé SD kartě obnovit. Poměrně složitý úkol uprostřed Íránu. Varianta číslo dva: zakoupit zcela novou SD kartu a narušit si tak rozpočet a obnovu dat provést až po návratu domů.

Druhý den ráno hned vyrážím do obchodního centra, kde jsem už trávil nějaký čas na internetu. Na internetu zjišťuji jaké jsou možnosti. Smazané fotografie z karty lze pomocí speciálního software s trochou dávkou štěstí obnovit. Mířím tedy hned do vedlejšího krámku s PC komponenty a snažím se vysvětli svů problém. Společnými silami se mne a několika prodejcům ze zdejších krámků daří dobrat k podstatě problému. Usedám do jednoho z krámků k mládikovi, který se pouští do práce. Nejdříve musíme sehnat ten správný program pro obnovu dat. Po několika hodinách se nám daří najít ten pravý. Několik dalších hodin pak trvá samotná obnova dat. Cela operace nakonec trvá asi devět hodin. Mezitím konverzuji, předvátím svůj Pentax, který všichni obdivují, je mi zakoupen oběd a modlím se, aby vše vyšlo. A skutečně se daří. Fotografie se podařilo obnovit a já jsem zachráněn. Mám radost, a tak nelituji 20 USD, keré dávám mladíkům jako odměnu za jejich úsílí. Nicméně jem tak zabil celý den.

V podvečer již tedy pouze mířím k nejvýznamnější památce Tabrízu. Tou je Modrá mešita (nebo také mešita Kabud). Parčík před mešitou je oblíbeným místem, kde íránci posedávají na lavičkách a diskutují spolu. Společnost jim dělá socha velkého azaro-perského básníka z 12. století jménem Shirvani Khaqani (Širvání Čakání). I já chvíli posedávám, samozřejmě nezústávám nepovšimnut. Do řeči se se mnou dává nejmohutnější íranec, jakého jsem dosud potkal. Tvrdí, že je jakýmsi světovým velmistrem v zápasu nebo ve vzpírání.
Samotná mešita zvenčí působí velice skromně, ale monumentálně. To nejcennější se nachází uvnitř. Za malý poplatek to lze prozkoumat. 25 let trvalo než umělci pokryli každičké místečko modrou majolikou (druh keramiky s průsvitnou glazurou) a komplikovanou kaligrafií. Vzhledem k četným zemětřesením se zachovalo pouze malý fragment této výzdoby u vstupního portálu a vnitřní výzdoba.
Ještě stihnu foto s krásnou íránkou, pár ovocných šejků, debatu s dalšími íránskými zájemci o rohovor na dvoře hotelu a mířím do postele. Čeká mne poslední noc, kterou strávím v íránské posteli.

Do nedalekého Kandovanu (50 km od Tabrizu) se lze dostat autobusem. Autobus do Istanbulu mi jede sz v deset v noci, takze mam spoustu casu.

Kandovan (Chandovan)

Najít autobus jedoucí do Oksu, přestupního města na cestě do Kkandovanu, není v Tabrízu až tak jednoduchý. Prímo do Kandovanu žadné autobusy nejezdí. Nádraží (Osku nádraží) se skrývá ukryto v ůzké uličce východně od Golestánské zahrady v centru města. Chvíli mi to trvá, ale nakonec ho úspěšně nacházím. A hned první minibus, u nějž se zastavuji jede do Oksu! Docela se těším. Zase na chvíli vypadnu na venkov, kde bude klid.

Kandovan je velice zvláštní vesnice ležící v horách 50 km jihovýchodním směrem od Tabrízu. Vesnici z velké části tvoří skalní město. Dala by se přirovnat k turecké Kappadokii. Ve skalách mají lidé vytesané jeskyňky, v nichž žijí anebo tyto sluje slouží jako hospodařské prostory.
O týhle vesničce jsem se dozveděl v jednom cestopisným dokumentu, kde byla vylíčena jako zapadlá opuštěná a téměř mystická víska, obývaná lidmi, kteří nepřišli do kontaktu s civilizací. Takže jsem byl vážně natěšenej.

Za chvilku jsme v Oksu. Odsud je to ještě kus cesty. Autobusy žádné nejezdí (nebo jen velice zžídka). Je potřeba si najmout auto, což není až takový problém. Chvíli sice hledám, musím se dokonce zeptat místního učitele, ale nakonec nacházím. Auta do Kandovanu se dají sehnat v ulici vedoucí východním směrem z hlavního náměstí. Za slušný peníz nasedám do starého Paykanu. Asi za půl hodinky jsme v Kandovanu.
Avšak hned první vjemy mírně nabourávají moje dosavadní očekávání. Tajmná, opuštěná víska v horách se nekoná. Údolím pod vesnicí protéká říčka. Podél ní se z jedné strany nachází samotná vesnice a především parkoviště. Plné aut a autobusů. Z druhé strany se ve sahu nachází háj, plný lidí, dětí a odpadků. Piknikuje se, děti dovádí. Několik čajovniček nabízí občerstvení a podél řeky se táhne malé tržiště určené především turistům. Nabízí se zejména koření, oříšky, med, vodní dýmky. Přiznávám, že tohle jsem (na základě dokumentárního filmu, který jsem shlédnul) nečekal. Ale co se dá dělat, když už jsem tady, tak to tady důkladně prozkoumám.

Vydávám se tedy do svahu ležícímu proti vesnici. Chci se rozhlédnout po okolí a taky udělat pár fotek vecnice z dálky. Íránští turisti se koncetrují pouze dole u řeky, poblíž čjoven a obchůdků. Po pár metrech už na žádného z nich nenarazíte. Okolí vesnice je krásné. Vysoké kopce, louky plné květin a motýlů, cestičky a potůčky vytváří dokonalou idylku. Škoda, že není vce času. Asi by se odsud dali dělat úžasné výlety do okolních kopců a hor. Příroda je čistá.
Já nemám času nazbyt, takže sestupuji zase do údolí a vydávám se na průzkum vesnice. Proházím uličkami mezi skalami, občas nakouknu do některé sluje. Místní si zde žijí svm poklidným životem. Valná většina piknikujících íránců v údolí do vesničky ve skalách ani nenakoukne. Slepic a oslíků je v uličkách možná více než místních obyvatel, kteří se v denním vedru raději ukrývají ve svých příbytcích. Já naopak šplhám do kopců za vesničkou a kochám se nádhernými výhledy do údolí a do okolních kopců.

Odpoledne pomalu sestupuji zpátky do vesnice a do údolí. V čajovně u řeky obsazuji jednu "postel". Ano v Íránu se obědvá, popíjí a pokuřuje v posteli. Vlastně to není postel, ale spíše kus nábytku, který připomíná velké letiště. Většinou je pokryt perským kobercem (foto posezení v čajovně). Host si zuje boty a může se při jídle hezky rozvalovat a zevlovat. To já taky dělám. Kousek ode mne malý kluci chytají u potoka malý žabky, kterých jsou zde miliony. Občas na druhém břehu zaparkuje auto nebo autobus s novým návštěvníky, kteří se nahrnou do lesíka za mnou, jiní zase odpočatí odjíždějí. Mezitím obča projde nějaká místní stařenka s oslíkem plně naloženým roštím nebo dědeček přes lávku přežene stádo ovcí. Skoro by se dalo řící - idylka.

S pozdním odpolednem je nejvyšší čas začít se ohlížet po nějakým dopravním prostředku jedoucím do Oksu. Bude do vojenskej jeep. V Oksu už stojí autobus připravenej k odjezdu, takže za chvílí jsem v Tabrízu.

Odjezd

Veškeré svoje věci mám uloženy v hotelu. Než si je vyzvednu, jdu si dát před dlouhou cestou Istanbulu ještě pořádnou sprchu. A taky je potřeba nakoupit si zásobu jídla. V krámku přes ulici už mne po třech dnech pobytu zdraví prodavač a pečlivě mi pomáhá a radí při výběru, aby mi pak dal malou slevu.
S přibývající tmou se přemisťuji před "mou" cestovní kancelář na hlavní třídě Immáma Chomejního, kam by měl kolem dsáté dorazit autobus jedoucí už Teheránu. Posupně přibývají další spolucestující. Postáváme naulici nebo posedáváme na obrubnících před kanceláří. Půl jedenácté a autobus nikde. Hnedle vedle je cukrárna, takže si dávám ještě poslední výbornou íránskou zmrzlinu. Jedenáct, půl dvanáctý. Netrpělivě vzhlížíme ke každému blížícíme se autobus. Ten náš nakonec příjíždí až po půlnoci. Takže kontrola jízdenek, nakládka zavazadel. A hlavně je potřeba přeuspořádat rozsazení v autobuse. Převážnou část cestujících tvoří turci či íránci. Evropu zastupuji já a tři maďaři. Konečně startujeme a vyrážíme do íránské temnoty.

Přechod hranic v brzkých ranních hodinách proběhl poměrně bezproblémově a rychleji než jsem očekával (cca 2 hodinky). Čeká nás dlouhá cesta krásnou tureckou krajinou, horami, údolími. Zhruba každé čtyři hodinky zastavujeme na odpočívadlech. Obsluha odpočívadel automaticky naběhne k autobusu a začne s jeho důkladnou očistou, než se cestující občerství, autobus se blýská jako by právě vyjel z výrobní linky (foto z odpočívadla).
Já s bohužel neobčerstvuji. Naopak hladovím. Nemám turecký peníze a nelze si je nikde směnit. Že já hlupák si je nevyměnil na hranicích! Ke všemu máme ještě v průběhu druhé noci poruchu, která nás zastaví asi na 5 hodin na okraji malýho tureckýho městečka.

Asi po čtyřiceti hodinách cesty jsem šťastnej, že přijíždíme do Istanbulu. Nemluvě o tom, že autobus nás vyhazuje přímo v centru, v ulici, kterou už důvěrně znám z mého loňského pobytu.

Zbývá již tedy pouze vybrat si některý z levných hotýlků v okolí Modré mešity a pomalu se začít aklimatizovat na Evropu. V Istanbulu se člověk rozhodně nenudí, stále je co objevovat. Ale to vlastně platí téměř o každém místě naší planety.