Kyrgyzstán, reportáž  /  Kyrgyzstán

Marian Golis   ¦   reportáž pro web, 2005

Jak do země

Česká republika má s Kyrgyzstánem bezvízový styk. To znamená, že ke vstupu do země vám stačí platný cestovní pas a nic více nic méně. Podle mých zkušeností (viz dále) musím říci, že divoké časy, kdy si celníci s cizinci na hranicích dělali, co chtěli, pominuly. Na hranicích, byť celnice vypadá jako ze začátku minulého století, se vše řídí předpisy a vojáci i celníci se chovají slušně. Pravdou však zůstává, že "rychlost" odbavení je mimořádně pomalá. Cestujete-li autobusem z Číny, počítejte i s několika hodinami. Stejně tak nepotřebujete ani žádný zvací dopis a nemusíte se trápit ani žádnou registrací na OVIRU, policejní stanici či jiných úřadech. Vzhledem k faktu, že si Kyrgyzstán uvědomuje svůj "turistický" potenciál, snaží se stále aktivněji co nejméně znepříjemňovat cestování všem turistům. Přesto však stále platí, že při setkáni s policisty buďte pevní, neústupní a v žádném případě nedávejte z ruky svůj pas a už vůbec ne peníze. Zavazadla vám mohou prohledat kdykoliv, mají-li podezření, že převážíte drogy a podezření mohou mít také bohužel kdykoliv. Taková situace může nastat především v hlavním městě Bishkeku, na trase Bishkek - jezero Ysyk-Kul a v okolí jezera Ysyk-Kul - zde je policejních hlídek podél silnic opravdu mnoho. Když jsem je viděl, raději jsem se všech drog zbavil a s potícíma se rukama a bušícím srdcem je všechny vyhodil do příkopu. Buďte vždy při takové prohlídce mimořádně obezřetní. V minulosti se již mnohokrát stalo, že při takové prohlídce policisté samozřejmě nic nenalezli, ale naopak si ještě něco z výbavy turisty odnesli, aniž by o tom věděl.

Do Kyrgyzstánu se lze dostat několika cestami. Ta nejjednodušší je letadlem přímo na letiště Manas v hlavním městě Bishkeku. Je to cesta nejjednodušší, nejpohodlnější, na druhou stranu však nejméně zajímavá a nejdražší (nejlevnější zpáteční letenka stojí přes 20.000 Kč) .
Druhý způsob jak se dostat do Kyrgyzstánu, je po zemi a tady už se otevírá několik možností:

1) vlakem z Kazachstánu a potažmo z Ruska. To však předpokládá přinejmenším transitní vizum přes Kazachstán. Nehledě na to, že mnohem výhodnější a zřejmě i rychlejší je dopravit se vlakem do Alma-Aty (hl.m. Kazachstánu) a odtud už je to jen kousíček do Bishkeku autobusem.
2) po silnici z některé z okolních zemí, problémem však může být dostat se právě do některé z okolních zemí (Kazachstán, Uzbekistán, Tadjikistán, Čína). Se všemi postsovětskými republikami (Kazachstán, Uzbekistán, Tadjikistán) máme vízový styk, přičemž do posledních dvou zmiňovaných zemí není jednoduché získat ani vízum. Stejně tak má ČR vízovou povinnost i vůči Číně. Protože jsem cestoval právě z Číny, budu se zabývat pouze touto možností.

Mezi Čínou a Kyrgyzstánem existují pouze dva hraniční přechody - oba dva se nacházejí vysoko v horách. Jedním z nich je hraniční přechod (průsmyk) TORRUGART a nachází se na trase z čínského města Kashgar směrem na sever a severozápad do Bishkeku. Druhý hraniční přechod se jmenuje IRKESHTAM a spojuje čínský Kashgar s kyrgyzským městem Osh. Cesta přes oba přechody vede vysokými horami po silnicích různých kvalit. Pokud nevíte pro který z přechodů se rozhodnout, vězte, že zatímco hraniční přechod Torrugart je bez speciálního povolení (které lze získat pouze v Čínském městě Urumqi vzdáleném zhruba 2000 km od Kashgaru) a organizované cesty s nějakou CK téměř neprůchozí, tak hraniční přechod Irkeshtam je naopak téměř bezproblémový. Samozřejmě situace se může kdykoliv změnit.

Kashgar - hraniční přechod Irkeshtam

Čínské město Kashgar (Kashi) leží na jihu čínské provincie Xinjiang, respektive na území Ujghurské autonomní republiky Východní Turkestán, jejíž území si Čína vzala za své, stejně jako třeba území Tibetu. Kashgar je poslední větší město na cestě z Číny do Kyrgyzstánu. Kdokoliv tedy cestuje z Číny do Kyrgyzstánu nemůže toto napůl středověké a napůl moderní město minout. Zde najdete více informací o městě Kashgar.

Způsobů jak se z Kashgaru dostat do Kyrgyzstánu je hned několik. Záleží jen na množství vašeho času, financí a trpělivosti. Vzdálenost mezi čínským Kashgarem a hraničním přechodem je cca 280 km.

1) můžete se do Kyrgyzstánu (město Osh) dostat stopem - může to být možnost nejlevnější (ale také nemusí), ale nejpomalejší. Raději počítejte až se dvěma dny. Stejně tak počítejte s možnými komplikacemi s dopravou na hranicích.
2) kombinace taxi a stopu - z Kashgaru na hranici se lze nechat dovézt taxíkem. Pokud vás pojede více může se dostat až na 15 USD, běžnější je částka 20-25 USD za každého, záleží na vašich schopnostech smlouvat. Cesta na hranice by neměla trvat déle než 4 hodinky. Na hranicích pak lze zkusit za úplatu poprosit nějakého řidiče kamionu o svezení. Je však věcí náhody, jak budete úspěšní. Za adekvátní poplatek by s tím však neměl být problém (řidič většinou počítá s částkou mezi 15-25 USD do Oshe), pokud nemáte peněz nazbyt, vybavte se alespoň pár krabičkami cigaret nebo jiným drobným "dárkem"
3) autobusem - tento způsob je nejpohodlnější a doporučuji ho zvláště pokud již nemáte dostatek času a především nervy po cestách Čínou na další komplikace a potíže. Počítejte ale s tím, že autobus nejezdí každý den (v roce 2004 jezdil jen 2xtýdně), proto si raději s dostatečným předstihem zjistěte "jízdní řád" - poradit by vám měli prakticky v kterémkoliv hotelu v Kashgaru, často jsou schopni vám za úplatek jízdenky sehnat. Jízdenka na trase Kashgar (Čína) - Osh (Kyrgyzstán) stojí 50 USD (rok 2004) a cesta trvá zhruba 24 hodin. Nutno říci, že autobus je vcelku pohodlný, poněvadž to není autobus ale "sleeperbus". Znamená to tedy, že si celou cestu ležíte v posteli a okénkem sledujete úchvatné horské scenérie :) Spolucestující tvoří většinou Kyrgyzové, Ujghurové všech věkových kategorií a občas nějakej ten nezávislej cestovatel. Lidí je většinou více než lůžek, takže ti co nemají místenku, polehávají, kde se dá. Pro nedostatek času jsem byl nucen tuto variantu volit i já a byl jsem rád, že jsem tak učinil. Dále se tedy budu věnovat již jen popisu cesty autobusem.

Jízdenky na autobus je lépe zakoupit s dostatečným předstihem. Ne každému se může podařit zakoupit jízdenku jeden den před odjezdem. Jízdenky se prodávají v hale mezinárodního autobusového nádraží, které se v Kashgaru nachází severním směrem (ulicí Jiefang Nanlu) hned za mostem přes řeku nalevo. Je možné, že ke koupi jízdenky budete potřebovat pas. Nezapomeňte se řídit správným časem ! V této čínské provincii fungují dva časy, a to čas pekingský a čas ujghurský ! Jak už to v Asii bývá, připravte se na to, že neodjedete v čas oficiálního odjezdu, ale třeba i o nějakou tu hodinu později. Nakládání zavazadel, kontrola cestujících, nástup do autobusu a loučení s příbuznými jsou mimořádně komplikované a náročné činnosti. V našem případě trvali asi dvě hodiny. Buďte průbojní! Nechcete-li platit jakékoliv další smyšlené poplatky, chcete-li mít zavazadlo bezpečně uloženo a chcete-li sami zaujmout dobré místo v autobuse, nenechte sebou nijak manipulovat. Ne že by tak někdo činil úmyslně, ale každý chce dlouhou cestu strávit v relativním pohodlí a bezpečí stejně jako vy. Dělejte ze sebe nechápavé blbce, mluvte česky, anglicky, maďarsky, kruťte zamítavě hlavou, vždy vyhrává ten, kdo je trpělivější a vytrvalejší :) Autobus má sice jednu zastávku na jídlo kousek před hranicemi, cesta však trvá 24 hodin. Určitě si tedy s sebou vezměte dostatek jídla a pití na cestu. Stejně tak jako v jakémkoliv jiném čínském nebo kyrgyzském autobuse je kouření povoleno.
Cesta na hranice je klidná, vede víceméně po asfaltové silnice a zdrží vás pouze jedna policejní kontrola zhruba v půlce cesty. Zato se obrňte velkou dávkou trpělivosti a pevnými nervy na přechod samotných hranic.

Hraniční přechod Irkeshtam

Hraniční přechod Irkeshtam leží vysoko v horách obehnán hradbami hor se zasněženými vrcholky. Na první pohled vypadá jako poklidný a bezproblémový hraniční přechod. Dopravní ruch je zde velmi řídký. Využívají ho především kamiony, možná pár osobních aut denně a pár autobusů za týden. Zdání však klame. I přes tak řídký provoz, jsme na čínsko-kyrgyzských hranicích strávili celkem 9 hodin čistého času, z čehož zhruba 70% procent bylo právě na čínské straně. Vezměte si sebou teplejší oblečení, v noci je tady v horách zima.

Čeká vás zdlouhavá celní a pasová kontrola, a to především na čínské straně. Ačkoliv budete na hranicích téměř sami netěšte se, že by vše mohlo proběhnout rychle. Důkladnost s jakou probíhá odbavení je až komická. Z autobusu se musí absolutně všechno přemístit do budovy celního odbavení. Následuje několik pasových kontrol, vyplnění několika formulářů, dlouhé a bezvýznamné postávání u okýnek s úředníky. Zpestřením může být návštěva toalet. Za celou cestu Činu jsem jich viděl hodně - a byli velmi špatné. Očekával jsem zde přeci jen, alespoň čistotu. Byl jsem předem varován, což akorát podnítilo mou zvědavost. Byl to skutečnej hnus - krásně vymramorovaná místnost (ostatně jako celá celnice) byla polovytopená splaškama, špinavá, smradlavá a zasraná (pardon).

Prohlídka zavazadel je mimořádně důkladná, zaměřená především proti špionáži. Toho jsem se trochu obával neboť jsem "pašoval" pět ujghurských nožů z Kashgaru a skutečně nevím, jak bych čínským úředníkům vysvětloval, co takovýhle starožitný předměty dělají v mé krosně. Důkladně jsem tedy sledoval průběh prohlídek přede mnou a snažil se přijít na způsob jak se vyhnout vyskládání celého batohu na stůl před přísného úředníka, který právě dusil jakousi Japonku, která jasně dávala najevo, že se jí prohlídka nelíbí, za což byla ale naopak potrestána prohlídkou ještě důkladnější a podrobena množství otázek. Jak jsem vysledoval, je nutno vycházet, že je zajímají především mapy, knihy, tiskoviny a jakýkoliv další obrazový materiál a písemnosti. S bušícím srdcem leč s úsměvem na tváři jsem tedy předstoupil a rozhodl se pro taktiku přátelského, ochotného a bezproblémového turisty. Ano, úsměv na tváři dokáže, zvláště tady v Číně, velké divy. Nikdy na něj proto nezapomínejte ať se děje, co se děje. Aniž bych byl vyzván, začal jsem tahat z batohu mapy a mávat jima celníkovi před nosem a pak mne napadla spásná myšlenka - foťák! Vytáhl jsem svýho nepostradatelnýho digitálního přítele, zapnul elcédéčko a měl jsem vyhráno. Celník byl absolutně spokojen, vydržel si obrázky prohlížet dlouhé minuty. Načež během prohlížení jenom pokynul, ať si sbalím ten batoh a jdu mu říct odkud je kterej obrázek. Během prohlídky zbývajících cestujících jsme pak v přestávkách zašli

párkrát na cigárko, prohodili pár lámaných vět a nakonec se s úsměvem rozloučili.
Konec celní prohlídky však neznamená konec přechodu čínských hranic. Na kyrgyzskou stranu je to ještě asi 5 km, taky je potřeba všechny co bylo z autobusu vyskládáno, zase naložit nazpět, podrobit se ještě několika pasovým kontrolám a pak za doprovodu čínské eskorty se přemístit na kyrgyzskou stranu.
Příjezd na kyrgyzskou celnici mne přenesl na začátek minulého století. Krom celnice se zde nachází také malá vojenská základna, která skutečně připomíná staré rakousko-uherské časy. Skromné srubové příbytky, vojáci na koních ve starých uniformách a se samopalem na zádech, žádná technika, přátelská nálada. Potůček protékající základnou slouží současně jako umývárna. A jako malá pozornost, s kterou se počítá, postačí jeden polštářek z výbavy autobusu.
Odbavení na kyrgyzské straně je přátelské nicméně také pořádně zdlouhavé, prohlídka, pasy, formulář. Velitel stanice je však veselá kopa, takže čekání uběhlo relativně rychle a před půlnocí se loučíme. Jsme v Kyrgyzstánu.

Irkeshtam - město Osh

Cesta autobusem skýtá jednu velkou nevýhodou. Ten nejzajímavější úsek hor projíždíte v noci, takže z výhledu na zasněžené šestitisícovky nic není. Cesta do Oshe již uběhne velmi rychle, hory jsou skutečně nádherné. Raní zastávka u horské bystřiny a jede se dál. V poledne chtějí být všichni v Oshi. Zhruba 50 km před městem Osh (Oš) se hory začnou snižovat až přejdou do naprosté roviny Ferganské kotliny. Autobusové nádraží je opuštěné, toalety děsivé. Jsme v Oši (Osh), druhém největším kyrgyzském městě.

Město Osh (Oš)

Město Osh (Oš) je druhé největší město Kyrgyzstánu (273.000 obyvatel). Leží ve Ferganské kotlině jen malý kousek od Uzbeckých hranic. To je jedním z důvodů, proč nemalou část zdejších obyvatel tvoří Uzbekové typičtí svou pokrývkou hlavy zvanou "tyubeteyka" (viz FOTO), ale třeba taky Tadjikové. Město je obklopeno nížinami Ferganské kotliny (viz obrázek), nicméně do nejbližších hor je to jen hodinku autem. Samotné město je poměrně rozlehlé a plné zeleně. Vliv budovatelské architektury zde není až tak silný jako třeba v Bishkeku, nicméně je také znát. V samotném Oshi těch zajímavostí než až tolik a není důvodu setrvávat zde delší čas. Šalamounova hora s muzeem, parky, několik zajímavých staveb a především místní trh, který je jedním z největších v této oblasti a to je vše. Abych pravdu řekl na vše mi stačilo jedno odpoledne, i když dovedu si představit, že by zde člověk mohl strávit odpočinkem i nějaký ten den navíc posedáváním v místních čajovnách a restauracích.

Jak jsem se již zmínil, autobus z Kashgaru přijíždí na nádraží v Oshi kolem poledne. První co zde člověk řeší je otázka, jak se dostat z nádraží do centra. Samozřejmě lze pěšky, ale centrum je poměrně daleko a je to i zbytečné. Stačí vyjít na silnici před nádraží a buďto se vám nabídne nějaký taxík, nebo stačí když se zeptáte na svezení jakéhokoliv majitele automobilu. Avšak pozor, ceny jsou vysoké (cca 200 Kč). Takže tuhle možnost, není-li nutností taky s klidem vypusťte. Nejlevnější možností jak se přepravovat po městě je "marshrutka" - každý, kdo byl v Rusku nebo v některé z postsovětských republik ví, oč se jedná. Malé minibusy křižující město na svých trasách a zastavující na mávnutí či na požádání. Cena je většinou velmi nízká. Pokud tedy vyjdete k hlavní silnici před nádraží a podíváte se doprava uvidíte velkou křižovatku. Dojděte k ní a zahněte doprava - tímto směrem jezdí marshrutka číslo 7. Stačí si stoupnout ke kraji silnice a čekat, až bude kolem projíždět. Pak stačí mávnout a nasednout.

Pokud jde o ubytování v Oshi, nabízí se zde mnoho možností. Pomineme-li dražší hotely, tak je zde množství "pensionů", hostelů a guesthousů především domácího typu. Kvalita i ceny se mohou různit. Já jsem zvolil doporučovaný Osh Guesthouse (podrobné info) za cenu 4 USD na noc. Není jednoduché ho nalézt. Vydejte se zmiňovanou marshrutkou číslo 7 směrem do centra a požádejte řidiče, zda by vás vyhodil až budete před obchodem s názvem Aeropag ("magazin Aeropak"). Cesta marshrutkou z nádraží trvá cca 15 minut. Až vystoupíte před obchodem Aeropag, vydejte se jednou z bočních uliček za něj - uvidíte tři panelové domy, dva červené po stranách a jeden bílej uprostřed. Právě v tom prostředním se nachází Osh Guesthouse, a to ve třetím vchodě. Bohužel guesthouse není nijak označen, takže bez tohoto popisu nemáte šanci ho najít. Je to obyčejný byt v panelovém bytě. Vystoupejte do čtvrtého patra a napravo od schodů je byt číslo 48. To je Osh Guesthouse. Řídí ho mladí kluci, ovládají angličtinu a pomůžou vám naprosto s čímkoliv. Pokud máte v plánu v nejbližších dnech vyrazit o jiné části Kyrgyzstánu, určitě se s nima poraďte, pomohou vám zajistit dopravu - zde se můžete podívat na ceny do nejrůznějších koutů Krgyzstánu včetně hraničních přechodů.

Pokud jde o jídlo, není problém se v okolních restauracích najíst za poměrně přijatelnou cenu. Nedaleko se taky nachází zdejší tržiště, kde koupíte skutečně téměř všechno. Zde je také množství směnáren, kde bez problému můžete vyměnit peníze. Vše se dá bez problému projít pěšky. Výstup na Šalamounovu horu (přesněji Šalamounův trůn - dle legendy město založil právě král Šalamoun. Bezdětné ženy sem přicházejí s vírou, že možná otěhotní - hora je totiž kromě jiného přirovnávána k těhotné ženě ležící na zádech), odkud je skvělý výhled. Vstupné je minimální. Na hoře se nachází také muzeum s archeologickými, historickými a geologickými exponáty a ukázkou fauny a flory. Cena 10 somm (r.2004). Z centrální hory to vezměte přes místní "lunapark" na místní tržiště. "Lunapark" rozhodně stojí za pozornost. Je zábavné sledovat jak se místní baví v totálních ruinách a neudržované polodžungli místního parku. Zbytky kolotočů se místy snaží ještě někteří podnikavci zprovoznit a úspěch mají také atrakce typu házení obruče s možností drobné výhry, apod. Každých deset metrů znuděně sedí prodejce vody nebo chipsů a všude kolem se prohánějí bezstarostné děti.
Tržiště nebo taky bazar skutečně stojí za návštěvu. Je to fotogenické místo. Mějte se však na pozoru před kapsáři. S největší pravděpodobností se budete chtít z Oshe dopravit do jiné části Kyrgyzstánu. Vzhledem k faktu, že veřejná hromadná doprava na území Kyrgyzstánu nefunguje tak úplně jak by měla, je zde systém přepravy osoby založen na zcela jiném principu. V každém městě je neoficiální místo (většinou tržiště, bazar, nádraží, výpadovka, apod.), kde se shromažďují lidé, kteří se chtějí dostat odněkud někam. Na stejné místo pak přijíždí auta, která odněkud někam jedou. Pokud se zájemce a řidič shodnou, naplní se auto do posledního místečka a dohodne se cena, může se vyrazit. V Oshi je takovým místem konec ulice Kyrgyzskaya. Místo se nazývá HBK, jezdí tam marshrutka číslo 18, 34, 50. Řidiči řekněte "textilzavod" a už by měl vědět. Protože já jsem se snažil dostat do Bishkeku, budu se dále již věnovat pouze cestě do hlavního města.

Z Oshe do Bishkeku

Z Oshe do Bishkeku se lze prakticky dostat dvěma způsoby:
1) vzduchem - letecká společnost AltynAir kromě jiného provozuje linku mezi Bishkekem a Oshem. Cena za jednosměrnou letenku je 45 USD (r.2004), což je velmi dobré. Létá 2x denně. Létá se stroji An-24. Stejně přijatelné ceny letenek jsou také do okolních států, do Moskvy, Urumči (Urumuqi, Čína), Jekatěrinburku, Hannoveru a Dubaie. Výhodou je rychlost, nevýhodou je to, že se připravíte o průjezd nádhernými kyrgyzskými horami.
2) po zemi - to znamená sehnat auto, které vás do Bishkeku odveze. Do Bishkeku to je 690 km nebo-li 12-15 hodin cesty. Buďto to zkusíte sami, což by neměl být až takový problém. Respektive problémem by mohlo být poprat se s místními o místo v autě. Neboť tato trasa je asi jedna z nejfrekventovanějších. Anebo se domluvíte v guesthousu a nemusíte se o nic starat.

Tak jsem učinil já, odvoz do Bishkeku byl domluven na raní hodinu za přijatelnou cenu (cca 750 Kč). Mělo se jet Volhou. Příjemným překvapením ráno bylo, že Volhou se nejede a namísto ní byla přistavena luxusní limuzína Mercedes (viz obrázek). Cena dohodnuta, půlku platím předem a druhou půlku až budeme na místě. Osádku tvoří řidič, já, dva kyrgyzové a jeden francouz, s kterým to táhnem už od čínských hranic. Přece jen při neznalosti azbuky si tady připadá ztracen úplně stejně jako já v Číně, takže oceňuje mou pomoc.
Celkem brzy zastavujem na oběd v jedné z uzbeckých restaurací. Oběd se neobejde bez láhve vodky a příjemné konverzace. Jídlo samo o sobě není špatné. Tradičním pokrmem je pilaf (rýže s masem), ale na jídelníčku uvidíte také šašlik, goulash či biftek. Nic z toho se však nepodobá našim představám o bifteku nebo guláši.

Průjezd horami centrálního kyrgyzstánu skutečně stojí za to. Cestou do Bishkeku se projíždí dokonce dvěma sedli ve výšce přes 3000 m.n.m. míjíme tradiční pastevecké jurty, pastevce, koně, dobytek. Azurové řeky, horské louky, zasněžené štíty hor. V pozdním odpolední kyrgyzští spolucestující neodolají a musí se v jedné z jurt vysoko v horách zastavit na kumys - tradiční kyrgyzský nápoj, vyráběný kvašením kobylího mléko v měchu z kozího žaludku. Přiznávám, že mi nechutnal, zápach i chuť si pohrávali s mým žaludkem a měl jsem co dělat, abych vypil celého půllitru a přitom nevyvrhl obsah žaludku. A ještě se přitom tvářit spokojeně, abych neurazil. Byla to muka.
Do Bishkeku přijíždíme pozdě v noci za tmy. Řidič nás veze na určenou adresu, kde by měl být doporučovaný a levný guesthouse.

Bishkek

Bishkek je hlavním městem Kyrgyzstánu a bylo založeno v roce 1878. Známé je také pod jménem Frunze (1926-1991). Typicky socialistická výstavba dává charakter celému městu. Široké ulice, mohutné betonové budovy, rozlehlá náměstí a sídlištní výstavba. Čas lze trávit návštěvou muzeí, parků, kaváren, atd. Nevidím však jediný důvod proč se zde zdržovat více dní. Já jsem zůstal pouze jedno dopoledne.

Ubytoval jsem se v penzionku naproti německé ambasádě, ulice "Razzakova". 3 USD, velice příjemné místo, velice příjemní lidé. Přijeli jsem kolem půlnoci a všechna místa již byla obsazena, to však nebyl problém, já a Pierre jsme dostali místo v pracovně pána domu. Pracovna vypadala přesně tak, jak si představuju pracovnu ruského vzdělance. Haldy knih. Starý nábytek. Sem tam busta nějakého spisovatel, na zdech staré obrazy a obrovský masivní psací stůl, kanape, velká okna do zahrady. Měl jsem v plánu ráno zajít na poštu a zaslat domů balíček, abych se zbavil zátěže a hlavně případných problémů s noži na některých hranicích, které mne čekali. Bohužel mi na poště zamítli zaslat jak nože tak nějaké potraviny - údajně zakázáno, takže jsem nic nevyřešil a za 500 Kč poslal domů alespoň malou část svého nákladu. Výměna peněz je v Bishkeku velmi jednoduché, směnárny jsou všudypřítomné hlavně v centru města a kurzy poměrně příznivé. Pokud se budete chtít rychle, dobře a levně najíst zajděte do venkovního bistra na rohu ulic "kijevskaja" a "sovietskaja", je to hned naproti pošty. Vřele doporučuji, jídlo zde je levné a chutné. Stejně tak pivo a zmrzlina :)
Chtěl jsem ještě potvrdit platnost letenky z Bishkeku do Istanbulu, kterou jsem zakoupil již v Praze, ale také neúspěšně. V kanceláři letecké společnosti toho nikdo nebyl schopen. Neúspěšný den jsem se tedy rozhodl zakončit, co nejrychlejším odjezdem směrem na východ k jezeru Ysyk-Kul. Což ale taky nebylo až tak jednoduché. Stanoviště řidičů je u hlavního autobusového nádraží, a to je poměrně daleko od centra. Za taxík neutrácím. Dostat se tam lze pouze marshrutkou. Množství linek marshrutek v Bishkeku je však mimořádné a nikde neexistuje žádný jízdní řád, která kam kdy jede. Asi hodinu mi trvalo, než se mi podařilo najít to správné místo a marshrutku odchytit. Ihned po výstupu z marshrutky jsem byl odchycen jedním z řidičů a po rychlé domluvě na ceně jsem měl odvoz k jezeru Ysyk-Kul zajištěn (cca 160 Kč, r. 2004).

Bishkek - jezero Ysyk-Kul (Yssyk-Kol)

Hlavní autobusové nádraží je skutečně nejlepší místo, kde lez sehnat dopravu prakticky kamkoliv. K jezeru se dá dopravit nejen po silnici, ale do města Balykchy (Balikči) na břehu jezera vede také železnice. Cesta vlakem však trvá podstatně déle, proto doporučuji dát přednost autu. Řidiči s auty všech typů postávají kolem nádraží a ihned se vrhají na potencionální cestující, kteří vystupují z přijíždějících marshrutek. Já pojedu starou dobrou Ladou. Jeden ze spolucestujících již čeká. Je to mladý voják, který se vrací z dovolené na základnu nacházející se na pobřeží jezera. Dokud nás nebude minimálně pět respektive se řidičem šest, nejede se. Zatímco tedy řidič shání další spolucestující, tak pokuřujeme a já především naslouchám radám mladého vojáka. Varujeme mne hlavně před kyrgyzskou policií. Čekání netrvá až tak dlouho. Řidič přivádí dvě mladé trochu praštěné kyrgyzské dívky, které jedou na jezero na prázdniny. Přidává se ještě jeden mladý kyrgyz, takže můžeme vyrazit.

Silnice vede nížinami podél řeky Chuy (Čuj) a do Balykchy (Balikči) je to 175 km (cca 3 hodinky). Po celou cestu se však můžete kochat pohledem jižním směrem na vzdálené vrcholky hor pohoří Ala-Too se čtyčtisícovými zasněženými štíty. Na severu hned za řekou Chuy (Čuj) se již nachází Kazachstán. Zhruba po 40 km máme první zastávku, nějakej problém s motorem. Netrvá však dlouho a pokračujeme dále. Cestou projíždíme také policejní kontrolou. Někdo nás nabonzoval, že prý nás je v autě více než pět, což není povoleno. Odstavují si nás tedy stranou a po delším jednání řidiče s policisty, jedeme dál. Policejních hlídek je na této trase více než dost. Je to zřejmě nejfrekventovanější silnice v Kyrgyzstánu. A pak taky oblast kolem jezera Ysyk-Kul hlavně východním směrem jsou známy pěstováním a produkcí hašiše. Po zhruba 100 km nížinu vystřídají hory pohoří Kunggoy Ala-Too (Kungaj Ala-Too)s nejvyšším vrcholem 4770 m.n.m. (Mt. Chok-Tal), respektive nejvyšší vrchol leží na území nedalekého Kazachstánu (4973 m.n.m. - Talghar). Brzy přijíždíme k jezeru do města Balykchy. Původně jsem zde chtěl vystoupit, ale domluvil jsem se se spolucestujícími, že pojedu s nimi až do jedné vesničky u města Cholpon-Ata (hlavní rekreační středisko u jezera), kde mi pomohou sehnat nějaké bydlení, což také činí. Podél silnice stojí množství prodejců ovoce a ryb. Holky vystoupili u svého hotýlku. A mne si převzal mladý Kyrgyz se svým kamarádem, který tady na něj čekal.

Přesedlali jsme tedy z Lady to velmi luxusní limuzíny Mercedes v hodnotě cca 2.500.000 Kč. Luxusní výbava je samozřejmostí. A takových je tady spousta. Moc se sice do zdejších prašných cest a rozmlácených silnic nehodí. Není mi jasné, kde na to takový člověk může vzít peníze. Ale po mém dotazu dostávám očekávanou odpověď. Takovýhle auto se tady dá pořídit za zhruba 200.000 Kč a je pochopitelně ukradené někde v Evropě. Objíždíme chvíli různý rekreační střediska, ale všude je buď obsazeno nebo je to příliš drahé. Nakonec tedy končím tam, kam jsem se chtěl ubytovat od začátku, a to ve vesničce u místních domorodců. Chaloupka, dvoreček, na něm kůň, kráva, drůbež. Skromná místnůstka v přístavku, žádná koupelna, žádný záchod. Vše za cenu 3 USD za osobu. Nevýhodou je jen to, že z vesnice na jezero to je asi 20 minut chůze.

jezero Ysyk-Kul (Yssyk-Kol)

Právem se jezeru Ysyk-Kul (Ysyk-Kol) říká perla centrální Asie. Nachází se ve výšce 1600 m.n.m. (tj. jako vrchol Sněžky) a je obklopeno vysokými horami pohoří Kunggoy Ala-Too (Kungaj Ala-Too) ze severu a Terskey-Ala-Too z jihu. Zasněžené vrcholky hor dosahují více než čtyřtisícových výšek a od jezera je na ně nádherný výhled. Voda v jezeře je samozřejmě průzračně čistá a není až tak ledová (jako třeba voda Bajkalu). Pláže jsou příjemně písčité. V létě je i příjemné klima, teploty se v červenci a srpnu mohou pohybovat mezi 25-30 °C. Je však potřeba dávat pozor na sluneční paprsky. Jejich působení je v této nadmořské výšce a v těchto klimatických podmínkách nadmíru účinné, takže bez kvalitního krému můžete po dvou hodinkách na dopoledním slunci dopadnou jako já. To znamená, že pro vás veškeré další slunění skončí díky spálené pokožce.
Především podél severního pobřeží jezera je postaveno množství rekreačních středisek, kempů a sanatorií. V minulosti byla tato místa předurčena pouze pro komunistickou elitu Sovětského svazu. Nyní sem jezdí především vyšší vrstvy z Kazachstánu, z Bishkeku, ale i z Ruska.
Pláže se začínají plnit kolem desáté ráno, kolem poledne jsou již plné, ne však přeplněné jako třeba pláže kolem Středozemního moře. Pláž neustále křižují prodejci nasolených a uzených ryb, piva, zmrzliny, kukuřice, pirožků, ovoce atd. Všichni vypadají spokojeně a je téměř jisté, že dříve či později vás někdo osloví, zvláště jste-li sami jako jsem byl já. O společnost jsem prakticky neměl nouzi. Skvěle jsem si zde po dlouhé cestě Čínou, Turkestánem a Kyrgyzstánem odpočinul. Já ochutnával vodku, oni mou slivovici. Kyrgyzskej hašiš jsem taky nemohl nevyzkoušet. Malou zásobu, kterou jsem obdržel na cestu, jsem s vědomím množství policejních hlídek na trase Ysyk-Kul - Bishkek hodil do příkopu. Riskovat Kyrgyzský kriminál a problémy je zbytečné.
Hned kousek za plážemi se nacházejí příjemné parčíky a v nich kyrgyzské restaurace, často jen v podobě stanů nebo tradičních jurt. Prakticky všude nabízí k jídlu to samé - Plov (rýže s masem a zeleninou), Lagman (nudle se zeleninou, případně i s masem), Pelmeni (tortelliny na ruský způsob).
Večer je možné navštívit některou z diskoték, což může být také zajímavý zážitek. Já jsem si ho samozřejmě nenechal ujít. Uprostřed parčíku, uprostřed temné tmy je betonový kruhový oplocený plac. Pár barevných světélek, ale místním to stačí. Není sice nic vidět, ale baví se. Bohužel můj pobyt byl časově velmi omezen odletem letadla z Bishkeku, které odlétalo z neděle na pondělí v půl páté v noci. V neděli ráno jsem byl tedy nucen opustit Ysyk-Kul.

zpět do Bishkeku

Prakticky na celém pobřeží jezera funguje doprava na principu tak, že se postavíte kdekoliv k silnici a stopujete projíždějící auta, minibusy a autobusy, které pokud jedou vaším směrem a mají volné místo vás za patřičný poplatek svezou. Jel jsem společně s jedním mladým kyrgyzem, stopli jsme si autobus. Volné už bylo pouze jedno místo, tak mi řidič rozložil skládací židličku a posadil vedle sebe. A opět jsme míjeli množství policejních kontrol, které zastavovali jednoho řidiče za druhým. V podvečer jsme v Bishkeku. Považuji za zbytečné ubytovat se jen na půl noci. Proto volím variantu setrvat co nejdéle ve městě a pak se přemístit na letiště Manas, odkud mi odlétá letadlo do Istanbulu. Mimochodem pokud jde o letecké spojení s Istanbulem, tak to je poměrně časté a letenky jsou mimořádně levné. Letěl jsem se společností ITEK Air, sice starším letadlem, ale za pouhých 7400 Kč.

Chvíli jsem strávil v internetové kavárně - těch je v Bishkeku dostatek, takže se spojením by neměl být problém. Již za tmy jsem se pak vydal hledat způsob jak se dostat na letiště. Není to vůbec jednoduché a zvláště v noci ne, kdy jsou osvětleny pouze hlavní ulice v centru, kdežto zbytek města je neosvětlen. To velice znepříjemňuje orientaci neboť člověk vůbec netuší, kde vlastně je. Nechal jsem se tedy na radu místních odvést marshrutkou na jakési místo, odkud by údajně mělo něco jezdit na letiště. Na místě však byla jen horda taxikářů, absolutně netuše, kde se nacházím, jsem se k nim vydal. Samozřejmě se na mne vrhli a já je samozřejmě odbyl s tím, že nemám žádné peníze, ale že potřebuji na letiště. Naštěstí byli docela přátelští a jali se mi vysvětlovat, že odtud nic nejede a že musím jinam a ukazovali někam do černé tmy. Naštěstí se jeden z nich nabídl, že mě odvede na nějakou stanici autobusu, z které se může dostat autobusem na jinou stanici autobusu, odkud by měli jezdit autobusy na letiště. Bez jejich pomoci bych byl v té tmě zcela ztracen. Takže jsem přesně plnil jejich pokyn. Dostal jsem se tedy nočním Bishkekem za pomoci místních až na zmiňovanou zastávku, kde staví údajné busy na letiště a která byla uprostřed tmy zcela prázdná. Měl jsem vážné pochybnosti, zda se právě odtud na letiště dostanu. Zastavilo auto a řidič nabízí svezení, samozřejmě za cenu jen o málo nižší, než je cena taxíku. Je sám, nevím co si o něm myslet, ale v tuto chvílí s to zdá jako jediný způsob jak se dostat na letiště. Už jsem se chystal naložit, když se ze tmy vynořil autobus s nápisem "Manas". Nešťastný řidič se ještě snažil mě přemluvit, ale já už běžel k autobusu. Vítězně jsem nastoupil, spokojenej a šťastnej.

Cesta na letiště trvá zhruba 40 minut. Letiště je poměrně malé a ve chvíli mého příjezdu téměř opuštěné. Chvílemi jsem i pochyboval, že by odtud něco mohlo přes noc letět. Ustlal jsem si dole ve vestibulu na lavičkách a usnul. Stále s obavami, co asi řeknou na to množství nožů, které chci převézt do Istanbulu. Nicméně jsem byl připraven držet rady mého kytgyzského přítele od jezera, která zněla, raději vše přiznej předem, ať to pak nevypadá, žes to chtěl propašovat. Během spánku mne vyrušil pouze přátelský policista, který chtěl vidět pas a letenku a chvilku si poklábosit. Lidé v Kyrgyzstánu jsou velice družní. Překvapilo mne kolik z nich jich zná Českou republiku, respektive Československo. Někteří z nich u nás byli během sovětské okupace, jiní nás znají díky fotbalu nebo hokeji, další díky některým českým výrobkům a dokonce i díky českým "lunaparkům" a žvýkačkám Pedro!
Málem jsem zaspal svůj let, a to je potřeba ještě vyplnit formuláře a zabalit baťoh. Jdu si vyzvednout formulář a hned se chci "přiznat" kvůli těm nožům. Úřednici to nezajímá a mám to napsat do formuláře, naopak chce se po mne, abych zaplatil letištní poplatek, který jsem zaplatil již v Praze (10 USD). Protestuji, ale je mi to na nic, neboť pokud nezaplatím, nedostanu jakýsi lísteček a nevpustí mne dále ke kontrole zavazadel a odbavovacího prostoru. Platím a jdu. Ještě před skenerem se opět přiznávám, řka, že vezu nože Číny, ale nezajímá to obsluhu, prý to mám říci až u kontroly, která zavazadla prohrabuje ručně. OK, pokračuji dál ke zmiňované kontrole. Kontrolor nahlédne do otevřené batohu s dotazem, co vezu a já povídám, že tak normálně věci na cestování a pak, že mám ty nože - suvenýry z Číny. Mávne rukou, vše je OK. Jdu dál a už mne nic nezastaví.
Potřebuji se ještě zbavit posledních peněz, takže mířím k baru. Rozhoduju se koupit si něco k pití na cestu. Jediné co mají je poslední velká láhev Coca-Coly v lednici. Je tedy celá moje, odteď už si tady nikdo nic kromě kávy a alkoholu nedá.
Let probíhá bez problémů a dle letového řádu jsme v ranních hodinách v Istanbulu. Odtud povede má cesta do neméně krásného Rumunska ( jízdenku na autobus Istanbul- Bukurest lze získat za 30-45 USD, r. 2004).