Mongolsko  /  MONGOLSKO

Marian Golis   ¦   reportáž pro web, 2003

Mongolsko se nachází v severovýchodní Asii. Je to země poměrně velká, ve srovnání s Českou republikou je 22x větší ( s rozlohou 1 566 500 km2). Přes svou velikost má velmi malý počet obyvatel, a to pouhé 2 382 500 (r.2000). Z toho vyplývá, že Mongolsko je s 1,4 obyvateli na km2 velmi řídce osídleno. I přes svou odlehlost a "liduprázdnost" má poměrně bohatou historii. Nejslavnějším Mongolem všech dob, kterého zná skutečně téměř každý, byl Čingischán (Chinggis Khaan), který si ve 12.století podrobil téměř celou Asii a část Evropy. Naopak tragickým obdobím byla pro Mongolsko éra socialistického komunismu, kdy zcela podléhalo vlivu Ruska, a to po celých 66 let. Mongolsko bylo od roku 1924 (26. listopadu 1924) druhou komunistickou zemí na světě. To se stalo osudným mnoha mongolským památkám (např. ze 700 budhistických klášterů se jich po komunistických stalinských čistkách zachovalo pouhých sedm). Od roku 1990 nastoupilo cestu demokracie.

Jak do země
Altanbulag - Ulanbatar

Vzhledem k odlehlosti země, nízké hustotě obyvatelstva a téměř neexistující infrastruktuře se do Mongolska můžete dostat jen několika málo hraničními přechody. Způsobu je však několik. V prvé řadě je nutno podotknout, že k návštěvě země potřebujete kromě platného pasu také vízum. Vízu lze poměrně snadno získat na Mongolském velvyslanectví v Praze. Stačí přinést fotografii, vyplnit formulář a zaplatit 25 USD, vízum obdržíte do týdne (r.2003). A pak už můžete rovnou vyrazit na daleký východ.
Nabízí se několik možností jak se do Mongolska dostat.

1. Letecky - zaručeně nejrychlejší, nejspolehlivější a nejpohodlnější způsob. Ušetříte mnoho dnů oproti cestě po zemi. V Ulanbataru jste za pár hodin. Velkou nevýhodou je cena. Cena letenek se nedostane pod 20.000 Kč (r. 2003), nejlevnější co jsem viděl byly za 22.000 Kč.
2. Vlakem - přes Mongolsko vede jedna z odnoží transsibiřské magistrály vedoucí z Moskvy do Pekingu. Z toho je zřejmé, že vlakem se lze do země dostat pouze z Ruska nebo z Číny (stejně tak po silnici). Můžete si zakoupit lístek z Moskvy přímo do Ulanbataru - cena však není nejnižší a cesta trvá 4 dny. Další možnosti je projet vlakem Rusko, zastavit se třeba na Bajkale a přechod Mongolským hranic po železnici zahájit v hraničním ruském městě Naušky. Odtud si zakupte lístek do protilehlého města Suchbatar, kde si lze již zakoupit jízdenku do Ulanbataru za velmi nízkou cenu (cca 180 Kč; r. 2003).
3. Po silnici - tento způsob lze považovat za nejzajímavější a slibuje nejvíce zážitků. Je nutno dostat se do ruského hraničního města Kjachta (Kyachta). Připravte se na to, že přechodem hranic strávíte spoustu času. Hranice nelze přejít pěšky. Budete si muset pronajmout auto. Mongolským hraničním městem je Altanbulag. Z Altanbulagu se budete chtít asi dostat do Suchbataru na vlak, můžete odsud ale pokračovat po silnici do Ulanbataru. Tento přechod hranic jsem volil i já, takže se o něm dozvíte dále.

Jak jsem se již zmínil, já zvolil cestu po silnici. Do ruského města Kjachta, kde se nachází hraniční přechod do Mongolska, se lze dostat autobusem z hlavního města burjatské republiky z Ulan Ude - východně od jezera Bajkal. Kjachta je od Ulan Ude vzdálena asi jen 350 km (6 hodin). V Ulan Ude vyhledejte autobusové nádraží, které je nejlepším místem, kde lze sehnat dopravu. Budou se vám nabízet různí taxikáři a soukromí řidiči. Jejich ceny se dají usmlouvat na relativní přijatelnou výši (200 rublů; r. 2003), avšak autobus je podstatně levnější (100 rublů; r. 2003). Vyjíždí po ránu. Autobus je sice v rozkladu a pamatuje ještě Stalina, ale je pojízdný a ani není přecpaný. Osazenstvo tvoří několik rusů, několik burjatů a několik mongolů. Stavíme v půli cesty v prašné vesnici, autobus potřebuje vychladnout a cestující na toalety - silnější povahy navštěvují smrdutou dřevěnou budku ve dvoře zdejšího magazinu (obchod). Můžete se zde občerstvit, nakoupit limonádu a slunečnicová semínka. Tak to alespoň dělají moji spolucestující. Do Kjachty přijíždíme po poledni. Ani nevím kde přesně nás autobus vyhodil, všechno bylo příliš rychlé. Celnice je odsud ještě asi 2-3 km vzdálena. Ulice je dost rušná, všichni se o něčem dohadují. Mongolští studenti a mongolský sympatický děda (který veze z Ruska součástky na ruská auta) mne berou k sobě s tím, že mne přes hranice dostanou. Souhlasím. Najímáme auto a totálně ho nacpeme svými těly a zavazadly. Dva mladí mongolové, jedna mongolka, děda a já. Mongolsko je tak "malé", až teď mi začíná docházet to co jsem nemohl pochopit na cestách Mongolskem - všichni se zde znají. V Mongolsku jsem pak skoro všechny ještě jednou zcela náhodou potkal.

Pokud budete mít více času, stihnete možná prohlídku města a pravoslavnou katedrálu v Kjachtě - dominantu města. My jsme prašnou silnicí uháněli k hranicím. Řidič přes hranici nemůže, takže nás vysypal před čárou. Aut zde není mnoho, kolem cesty postávají různí lidé. Jeden z mladých mongolů nám sehnal řidiče s autem, kterej nás za přiměřený poplatek převeze přes hranice do Altanbulagu, mongolského hraničního města. Teda auto, je příliš nadnesené označení pro vehikl, do které se opět soukáme. Byla to dříve ruská Lada, nyní už jen její těžko pojízdné trosky. Chybí boční okýnko, kufr nelze zavřít, dveře taky ne, startuje se pomocí drátků pod palubní deskou a hlavně to jede pouze z kopce a občas po rovince, takže se přes hranice chvilku vezeme a chvilku tlačíme. Ale především hodně dlouho čekáme před branami přechodu. Ano hraniční přechod je uzavřenou velkou bránou a auta jsou pouštěna po jednom až po třech. Tomu všemu zde velí jakýsi ruský voják, kterej skutečně využívá svého postavení a doslova buzeruje řidiče čekají před branou. Dle svého rozmaru auta, jeepy nebo autobusy přeskupuje do různých pozic a formací. Zvláště naše rachotina se mu nelíbila, ani není divu. Náš řidič byl neuvěřitelnej. Trvalo vždy notnou chvíli, než nastartoval, pak se napresoval k bráně a to se veliteli brány nelíbilo, pokaždé nás poslal o pár aut zpátky, občas nás odstavil, aby mohl projet nějakej minibus nebo jeep. Zkrátka dělal si s námi, co chtěl. Asi po třech hodinách nás nechal projet.

Postupně procházíme jednotlivými kontrolami. Bez vážnějších problémů, kontroly, formuláře, prohlídky zavazadel, údivné pohledy, otázky, prostě normálka. Po několika hodinkách jsme v Altanbulagu - konečně v Mongolsku! Hned za celnicí si můžete vyměnit peníze, stejně tak zde můžete usmlouvat dopravu. Já pokračuju dalším autem s celou mou dosavadní společností do Suchbataru, odkud chci pokračovat vlakem do Ulanbataru.

Suchbatar je malé prašné město (ale které v Mongolsku není?). Nádraží je poměrně rušné, veksláci nabízí výměnu peněz a kolem nádraží stoji mongolky a snaží se prodat cestujícím nějaké limonády a potraviny - především sušenky, sušenky Disko, Bon Pari, slunečnicová semínka,....
Překvapení jsou místní toalety - ano ten název sedí, žádný hajzly, ale skutečné toalety. Čisté a voňavé, kachlíky, mramor a zrcadla. Šílenej kontrast. Chvíli si to užívám a pak zpátky do prašných ulic mezi chudý lid. Nechápu to. S koupí lístku není problém a je dost levnej. Vlak pojede celou noc, v osm ráno bychom měli být v Ulanbataru. Zdejší vlaky na delší trasy jsou dost odlišné od těch našich. Místo sedadel jsou ve vagoně lehátka. Rusky se snažím domluvit s dědou, snaží se mi vštípit nějaká mongolská slova a věty, ale není to jednoduchý. Rusky se zde dá občas domluvit, a to díky desítky let trvajícímu vlivu Sovětského svazu. Spousta mongolů v Sovětském svazu studovalo. Dokonce se vám může snadno stát, že narazíte na mongoly mluvící česky. Spousta z nich totiž studovalo nebo pracovalo i v čechách. Českou republiku tady zná většina národa. Po Ulanbataru jezdí české autobusy, které již u nás dosloužili. Ani z nich nesundali reklamy. Člověka vždy pohled na takový autobus vrátí na chvíli domů - Rádio Faktor, "Zazní-li zvukový signál nevystupujte", .... A v každém obchodu i uprostřed stepy můžete koupit sušenky Disko a Bon Pari nebo polévky Vitana. Ano s Mongolskem máme pořád dobré vztahy. Nedělejte si iluze, že byste se něco před odjezdem do Mongolska nučili mongolsky. V reálu zní všechno jinak, než jak to je ve slovníku, navíc to ani nevyslovíte. Zkusit to ale můžete, není co ztrati, naopak.

Noc se dá přežít, i když mám asi nejhorší místo. Lehátko v uličce hned u dveří není dobrá volba. Ráno přijíždíme do Ulanbataru.
Tady buďte na pozoru, pohybuje se zde skutečně velké množství lidí a fungují zde gangy zlodějů, kteří využívají chaosu, tlačenic a mají v zásobě řadu nejrůznějších fint, jak obrat nepozorného cestujícího. kolem nádraží se vůbec pohybují množství podivných lidí a doporučuji nezdržovat se zde déle, než je nutno. Pokud ještě nemáte vyhlídnuté ubytování, můžete využít nabídky některého z agentů, kteří se snaží získat nocležníky pro svůj hotel nebo guesthouse. Obecně se dá říci, že ubytování v Ulanbataru je poměrně levné a už na nádraží se můžete setkat z nabídkami za 3 USD.
Já však mám ubytování vybráno a domluveno, takže vyrážím rovnou do ulic velkoměsta uprostřed stepí.

Ulanbatar (Ulaan Baatar, Ulan Bator)

Můj plán je jasný. Vyhledat kancelář (Asian travel) mongolského chlapíka jménem Serge, který vlastní guesthouse (dá-li se to tak nazvat) a který strávil mnoho let v Čechách a tudíž se s ním dá skvěle domluvit. Podle mapky mířím směrem k centru města.
Buďte obezřetní na Ulanbatarských ulicích a chodnících. To, že jsou v rozkladu plné sutin a hlubokých kaluží, louží, to člověka až tak nepřekvapí v tak chudé zemi. Za důmyslnou záludnost však lze považovat otevřené kanály uprostřed chodníku, kterých jsem zde pár potkal. Zvláště v noci je to past na nepozorné chodce, nehledě na to, že ve většině postraních ulic nefunguje v noci veřejné osvětlení.
Podle mapky není až tak velký problém najít tu správnou ulici, ale kancelář nikde. Obcházím blok a snažím se poptat místních, jestli Serge neznají. Neúspěšně. Budu to asi muset zkusit jinde, takže cígo a u silnice zastavuje taxík a z něj vyskakuje legrační mongolská postavička a rovnou ke mně. Čirou náhodou jsem se tak na ulici setkal s hledaným Sergem. Zjišťuji, že kancelář momentálně neexistuje, takže bych ji asi nikdy nenašel (r. 2003). Narve mne do taxíku ke dvou francouzům, které si veze k sobě domů. O ceně nemluvíme, 3 USD jen pro čechy. Budu bydlet v bytě v jednom z "paneláku" - na mapkách vyznačen modrou tečkou! (mapa ubytování - 87 kB, Ulanbatar a ubytování - 127 kB). Skromný příbytek, ale plně dostačující. Dva pokoje, v každým několik postelí, v nichž se postupně střídají cestovatelé z různých koutů planety.
Serge má radost hlavně ze slivovice, několik panáků a přemisťujeme se přes ulici do korejský restaurace, nějaký korejský piva v plechovce - děsnej hnus. Na rohu za křižovatkou musíme koupit lahváče. Serge mi dává první mongolský lekce. Pivo se jmenuje "Old Czech" ("Starý čech") - zřejmě na počest země s nejlepším pivem na světě. Jeho chuť je děsivě odporná. Ale co mongolové vědí o pivu.

Sám to člověk nemá v Mongolsku jednoduché, zvláště nemá-li mnoho času (rozuměj měsíc a více). Pokud se chcete někam podívat, máte několi možnosti:

1) Využít místních možností dopravy a spoléhat sám na sebe - nutno však upozornit, že vlakové spojení je omezeno na transmongolskou magistrálu přetínající Mongolsko středem na své cestě z Ruska do Číny. Využít ji k cestování tedy příliš nelze.
Užitečná pomůcka - jízdní řád mongolská železnice!!!
Dále nutno upozornit, že v Mongolsku neexistují silnice (kromě pár desítek až stovek kilometrů v okolí hlavního města). Dostat se z bodu A do bodů B může být tedy velmi nejistou záležitostí. K tomu přispívá i fakt, že dopravu mezi městy zajišťují minidodávky (furgony), o jejichž použití se dozvíte ještě dále.
Z toho je zřejmé, že cestování tímto způsob je dosti nejisté a časově nevyzpytatelné, ne však nemožné ! Naopak zaručuje mimořádný a neopakovatelný zážitek.
Více o tomto způsobu dopravy ZDE !!!
2) Najmout si auto (ruský UAZ, furgon) - nejčastější způsob cestování po Mongolsku. Znamená to dát dohromady skupinku minimálně šesti lidí. Nakoupit jídlo a pití na cestu, naplánovat si trasu, najmout auto a řidiče (cena cca 400 T za km; r. 2003). Není to nejlevnější, znamená to být ve skupince, na druhou stranu je to způsob jak maximálně využít čas strávený v této obrovské a nedostupné zemi.
3) Koně - Mongolsko je zemí koní. Koně tady má teměř každý. Na koni umí děti jezdit dříve, než se naučí chodit. Koně si lze také za patřičný poplatek pronajmout (cca 80-300 Kč na den v závislosti na místě, majiteli koně,...; r. 2003).
4) Letadlo - nejdražší, ale nejrychlejší možnost přepravy po Mongolsku. V cílovém místě však budete opět nuceni řešit způsob dopravy. Mapa letecké dopravy v Mongolsku (77 kB)

Při plánování cesty vám možná pomůže tato velmi podrobná "silniční" mapa Mongolska, na níž je vyznačena i jediná mongolská železniční trasa (silniční mapa Mongolska; PDF, 1100 kB).

Naopak s ubytováním to v mongolsku není vůbec těžké, zvláště vlastníte-li stan. Ten si můžete postavit naprosto kdekoliv se vám zlíbí, neboť dle mongolských tradic země patří všem. Stan si tak můžete postavit jak uprostřed stepi či hor na okraji jakéhokoliv města.
Ve větších městech naleznete dražší hotely (kvalita většinou pokulhává za cenou). Není důvod je navštěvovat. Většnou se dají sehnat i levnější hotýlky či hostely. Připravte se na velmi nízkou úroveň služeb. V Mongolsku je také množství ger kempů. To jest kempů, které tvoří gery (jurty). Jsou poměrně drahé (od 10 do 50 USD za noc) a pro čecha není důvod se v nich zdržovat, nicméně v případě nouze mohou posloužit.

Já se rozhoduji pro variantu "sám v Mongolsku se stanem". Nejdříve Ulanabatar, pak na západ do Charchorinu a pak na jih do Bogdkhan Uul.

Ulanabatar - asi jedno z nejzvláštnějších hlavních měst světa. Uprostřed stepí, na okraji hor. Typické mongolské jurty ve stínu typických paneláku socialistické zástavby. Hlavní asfaltové silnice křižují prašné cesty. Kdo má klakson, ten troubí. Mladé mongolky podle poslední módy, chudí otrhaní bezdomovci sbírají plastikové láhve. Na každým rohu mongol s telefonem s anténkou nabízí volání kamkoliv, stánky, restaurace, Suchbatarovo namesti s restaurací, kde čepují Budvar. Pravou krásu Mongolska však hledejte mimo hlavní město. V samotném městě toho k vidění až tolik není. Směnit peníze není problém, stejně tak najít internetovou kavárnu, stačí se rozhlédnout kolem sebe. Jídlo se nakoupit v některém ze supermarketů nebo na tržišti.

Za návštěvu stojí:

- Gandantegchinlen Khiid, nebo taky zkráceně Gandan Khiid nebo-li klášter Gandan. Přežil řádění komunistu, takže ho od roku 1838 naleznete stále na stejném místě, kousek od vlakového nádraží na kopci. Obýván zhruba 150 mnichi. Vstupné dobrovolné (r. 2003).

- Zimní palác Bogd Khan - postaven na přelomu minulého století a sloužil po 20 let jako sídlo osmého žijícího mongolského Budhy a posledního mongolského krále Jebtzun Damba Hutagt VIII. Bohužel dost postižen řáděním "rudých gard", v zachovalých zbytcích se teď nachází muzeum. Je to celkem příjemný místo na jihu města (pěšky se sem dá dojít za 15 minut). Vstupné 2000 T (r. 2003) a příplatek za foťák, takže ho dobře ukryjte.

- památník Zaisan - na vcholu kopce na jihu města. Dostanete se sem busem číslo 7, který projíždí i kolem zimního paláce Bogd Khan, výstup u zemědělské university. Skvělá vyhlídka na celé město a okolí.

Kromě návštěvy ještě několika dalších museí, galerií či klášterů, kterých tu ještě pár je, se dá trávit čas v hlavním městě jen tak potloukáním po ulicích, pozorováním zdejšího života a kamaráděním se s Mongolama, jejichž povaha je k tomu předurčena. Večer je otevřeno množství restaurací a barů s venkovními terasami, kde posedávají turisti a dobrodruzi z celého světa. Ti odvážnější se nebojí pojídat místní "speciality" a zapíjet pivem a vodkou. Ostatně strava v mongolsku je kapitolka sama pro sebe, ale o tom později.

Pokud se v Mongolsku ocitnete mezi 11. a 13. červencem jako já, můžete se zúčastnit největšího svátku země, a to slavnosti Naadam. Takové malé nomádské olympijské hry. Svátek ma kořeny v kočovných tradicích a způsobu života mongolů. Slaví se po celé zemi. Samozřejmě v Ulanbataru jsou oslavy nejvelkolepější. Na druhou stranu ale taky nejmasovější a postrádají tu pravou nomádskou atmosféru. Tribuny jsou přeplněny z velké části turisty. Proto jsem rozhodl vypadnout odsud, než to celé začne. Mým cílem má být město Charchorin, které se nachází 373 km západně od Ulanbataru a kde si chci slavností užít. To však znamená překonat několik překážek.

Za prvé najít "nádraží" odkud mi něco pojede. Za druhé pokud se podaří první krok, tak najít správnej vehikl, s kterým se tam dostanu. A za třetí - obrnit se maximální dávkou trpělivosti. "Nádraží" se nachází na západě města (už nevím jaký je přesný název toho místa, ale mělo to něco společného se slovem "dragon"). Protože ráno jaksi nestíhám, tak to beru taxíkem - ty jsou relativně dost levní, pokud se vás zrovna nepokusí okrást, takže dávejte dobrej pozor. Hlavně na frekventovaných místech jako jsou právě nádraží se pohybují dost podivný existence. S některými jsem přišel do kontaktu a jejich chování mne dost rozladilo. Taxík mne vyhazuje na tom správným místě. Nádražím je prašné prostranství zaplněné minivany - furgony. Auta s kapacitou 12 lidí včetně řidiče. Auta jsou označena, ovládáte-li azbuku není až takový problém orientovat se v nich. Minutu po příchodu mám místo v jednom z nich. Do Charchorinu jich jede hned několik. Potkávám tady jednoho z mongolských studentů, se kterým jsem cestoval už z Ruska, jede domů na jihozápad Mongolska. Taky tu potkávám dva francouze s kterým se už znám z mýho krátkýho pobytu tady v Ulanbataru. Našinci se může zdát, že zde vládne absolutní chaos. Dovolím si chvilku se zdržet o způsobu dopravy po Mongolsku, stojí to totiž za to.

!!! VIDEO - doprava po mongolsku (MPG; 4,2 MB) !!!

Jak jsem již psal Mongolsko má málo lidí, ti jsou většinou chudí. Mongolsko nemá žádné silnice, ale jen prašné cesty. Mongolsko je zkrátka chudá země. Mongolsko je také velmi velká země a vzdálenosti mezi jednotlivými městy se počítají na stovky kilometrů. Dostat se z bodu A do bodu B nemusí být tedy až tak jednoduché. Přepravu zde zajištují takzvané furgony (ruská auta pro více osob), případně nějaká podobná vozidla většinou korejské provenience. Jejich kapacita je je většinou 12 osob i s řidičem. V každém městě je místo, kde se vozidla shromažďují a odkud vyráží na cestu. To vše zatím zní zcela jednoduše a logicky. Ale to bychom nesměli být v Mongolsku.
Prvním zpestřením cestování je to, že se nevyjíždí v pevně stanovený čas. Čas je pouze orientační. Vyráží se, až je vozidlo naplněno dle mongolské normy. Naplnění vozidla může trvat třeba jen dvě hodiny (takto rychlé to bylo např. v Ulanbataru), může však také trvat třeba pět a půl hodiny (tak tomu bylo na mé cestě z Charchorinu), což mohu potvrdit, že je zcela zničující a deprimující.
Další "libůstkou" je počet cestujících ve vozidle. To, že je vozidlo dimenzováno pro 11 osob, není pro mongoly vůbec zavazující. Ve skutečnosti se totiž do takového vozidla vejde osob mnohem více, a to v závislosti na velikosti cestujících. Většinou je to 15-20 lidí naprosto dokonale slisovaných a zaklíněných do sebe. A to nemluvíme o zavazadlech. Poněvadž v Mongolsku se nevyráží na cestu s baťohem jako u nás. Každej má několik pytlů, brašen nebo obrovských beden. Někteří navíc ještě obrovské plechové konve s kumysem. Někteří mají taky děti (ty se vejdou na klín). Zavazadla se naloží na střechu - doporučuji být u toho a pohlídat si, aby vaše krosna dostala nějaké výhodné a nepromokavé místo. Co se nevejde na střechu, jde mezi cestující.
Dovedete si asi představit, že po třech hodinkách, aniž byste ještě někam vyrazili z výchozího místa, už toho máte dost, a to vás teprve čeká v lepším případě třeba jen 10 hodin cesty, většinou však více (15-50 hodin). A cesta nepovede po silnici, ale v rozhrkané herce po prašných cestách plných výmolů, kamení a říčních koryt. Ale to ještě není konec - než se vyrazí, je potřeba ještě zajet se rozloučit s babičkou řidiče, dojet si nechat skouknout motor, rozloučit se s kamarády v oblíneným baru, dojet k tetičce pro pytel mouky, kterej posílá příbuzným, kteří se zrovna pohybují někde v mongolských stepích, a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. A na posilněnou panáka vodky, přece jen cestovat po Mongolsku není žádnej med ani pro řidiče. Pak už je člověku úplně jedno, kam se vlastně jede, poněvadž nabyde dojmu, že se tam steně nikdy nedostane.
Samotní mongolové k tomuto způsobu přepravy přistupují s naprostou samozřejmostí, celou cestu se baví, usmívají, popíjejí a pokuřují a jsou naprosto spokojení, zkrátka jsou v pohodě. Já byl první dvě hodinky cesty taky v pohodě. Pak mne začla brnět noha vklíněná mezi sedačku a karosérii auta (která postrádala čalounění), taky mi silně začínalo vadit slunce, který mi celou cestu pražilo okýnkem do ksichtu, což ve vyšce 1500 m.n.m. a při absolutní čistotě zdejšího vzduchu, dokáže udělat svý. Po chvíli se ozvali i záda, poněvadž na polohu "skrčenec" nebyli nikdy trénovaný. Musím říci, že tohle je jeden z cesovatelských extreme-zážítků. Ale myslím, že po pár stech kilometrech a několika desítk8ch hodinách se dá na to zvyknout, navíc si člověk vypracuje určitý grif, jak celkem slušně přežít. Na druhou stranu zážitek z okolní naporosto fascinující přírody, ale i ze samotných mongolů, pro něž samozřejmě budete centrem pozornosti, strasti cestování plně vynahradí. Navíc se cestou dělají zastávky kvůli jídlu, zničeným pneumatikám, strhaným převodovkám, prasklým nápravám , vodě v karburátoru a tak podobně, takže se můžete protáhnout. Na opravu ruskýho auta naštěstí stačí jen kladivo, drát a přípandě nějakej šutr, takže se nakonec vždy zase rozjedete.

Já jsem tedy úspěšně uložen v jednom z vozidel. Věřím osádce vozu a ponechávám jim napospas svou krosnu. Musím ještě směnit nějaké peníze a koupit si nějaké jídlo a pití na cestu. Na štěstí povaha mongolů je taková, že je ani nenapadne, že by mohli něco ukrást. Takže se s krosnou zase šťastně shledávám a po dvou hodinkách v počtu 16 lidí a jedno dítě vyrážíme směr Charchorin.

Charchorin

Charchorin leží 373 km západně od Ulanbataru a na mongolské poměry sem vede poměrně přijatelná cesta, která je místy pokrytá asfaltem. A jak se zdá tak se kvalita tohoto tahu bude stále pomalu zlepšovat. Cesta z Ulanbataru může trvat 6-10 hodin a je proložena několika zastávkami. Pro našince je Mongolsko svým způsobem velmi exotickou zemí a pocítíte to jakmile překročíte území Ulanbataru kterýmkoliv směrem. Typicky zvlněná krajina pokrytá jen nízkou trávou dává ráz celé zemi. Lesních porostů v Mongolsku není mnoho, dřevo je zde tedy poměrně vzácná surovina.
!!! VIDEO mongolské krajiny ke stažení (WMV; 2 MB) !!!
Co je však na Mongolsku úžasné je fakt, že země patří všem. To znamená že vlastníte-li jurtu neboli správně ger (typicky mongolské obydlí) můžete si ji postavit kdekoliv na území Mongolska a až vás to tam přestane bavit, tak se můžete zvednout a odjet jinam. A tak také mongolové žijí, je to typicky kočovný národ a pokud budete projíždět kterýmkoliv koutem této země, narázíte vždy, kromě měst (mongolské město má zcela jnou podobu, než o naše) a vesniček, na jurty rozeseté ve stepích, kopcích a horách. Jurta je vlastně ruský název pro toto obydlí (stejně jako třeba kumys pro airag), správně mongolsky to je ger. A k jurtám vždy patří stáda koní, dobytka, ovcí nebo koz. A mongolové na koních. To je obrázek typického Mongolska a mongolského lidu.
Ostatně, co se mongolského národa týče, tak ten si zaslouží krátké zastavení.

Jednou z typických vlastností Mongolů je pohostinnost. Nikdy vás nezapomenou pozvat k sobě na návštěvu. Je to dáno drsnými životními podmínkami, které zde vždy panovali. Cestovat liduprázdnou krajinou je nebezpečné a vyčerpávající, zvláště pokud se vyskytnou problémy. Mongolové se proto naučili pomáhat si navzájem, navzájem se pohostit. Pokud uvidí mongol osamělou osobu či jezdce ve stepi, okamžitě k ní vyrazí. Ani ne tak ze zvědavosti, jako spíše proto, aby se zeptal, jestli nemá nějaký problém a jestli nepotřebuje jídlo a nocleh. Můžete tedy očekávat, že budete často zváni do mongolských příbytků. Více o mongolské etiketě.

Do Charchorinu přijíždíme v podvečer. Cestou jsem měl štěstí a seznámil jsem s mongolským mladíkem jménem Tuman. Je študovanej a umí německy - lépe než já (ale to umí asi každej). Nicméně mi moje "ja", "nein", "ich weiss (nicht)" a "guten tag" docela dobře stačí na plynulou konverzaci, kterou k pobavení spolucestjících Tuman překládá i do mongolštiny. Jede domů k rodičům a samozřejmě dostávám pozvání, abych spal u nich. Odmítám s tím, že si přece ten svůj stan nevzu zbytečně a že miluju spánek pod širým nebem. Moje odpověď je uspokojující, ale alespoň jídlo odmítnout nemohu. Slibuji, že druhej den mi bude ctí. Tuman taky trvá na tom, že mne doprovodí na místo kde si chci postavit stan a že mi pomůže, poněvadž by ho rád viděl. Souhlasím a dělám asi dobře. Mám vytipované místo za městem u řeky (na konci města směremna Tsetserleg je lávka přes řeku, ještě před ní je potřeba uhnout doleva a pak jít podél řeky dokud nenaleznete nějaký dobrý místečko pro stan), Tuman rychle chápe kde by to mohlo asi být, takže po příjezdu do Charchorinu navede řidiče, co nejblíže k mýmu "kempu", k řece je to pak již jen kousek. Stavíme stan a loučíme se s tím, že pro mne ráno přijede s otcem na motorce, posnídáme u nich doma a vezme mne za město na slavnost Naadam.
Je tady krásně, široká řeka hned za stanem, v kopcích za řekou se mezi juratami pasou koně a večerem se rozléhají mongolské stepní písně. Společnost mi dělá zatoulanej pes podobnej divokýmu vlku, kecáme spolu celej večer.

Ráno skutečně přijíždí Tuman s otcem na motorce. Jede se tedy na snídani. Ostatně motorky jsou po koních nejčastějším dopravním prostředkem mongolů. Na jednu motorku se vejde i čtyřčlená rodina. My jsem naštěstí jen tři a navíc máme ještě moji krosnu. Tumanovi rodiče bydlí na okraji města. Ulice jsou prašné, před některými domky stojí koně, u jiných motorka nebo jeep. Obydlí jsou skromná, stejně jako život mongolů. Tuman mne představuje rodině a uvádí mne do kuchyně. Tu tvoří pouze umyvadlo se studenou vodou (odkud se bere?), stůl, dvě židle a kamna, na nichž se vaří. K snídani jsou kousky sýra a placky, což se dá ještě pozřít. Co však nesmí chybět je kumys. Mongolský národní nápoj vyráběný kvašením kobylího mléka - velice výživný. Abychom byli přesní tak kumys je ruský název pro tento nápoj, mongolsky se mu správně říká airag. Takže Tuman nalévá plnou misku a s úsměvem na tváři mi ji podává. Odmítnout nelze. Vzhled a zápach je lépe nevnímat. V misce plavou ještě koňské chlupy a "vůně" je kombinací zkvašeného mléka a koně. Chuťově se to dá ustát, někomu může i chutnat. Při větším množství však raději počítejte s raními žaludečními a střevními obtížemi. Přeci jen žaludek Evropana je zvyklý jiným nápojům a chvilku mu může trvat, než se přizpůsobí.

Po snídani sedám s otcem na motorku a vyrážíme na slavnost. Přes město, a přes most a přes potok až do stepi za městem, kde jsou postaveny jurty, velké stany a vše je připraveno. Všude je spousta lidí, koňů a motorek. Nad hlavami majestátně krouží orly. Z jedné strany nekonečná step, z druhé strany vysoké kopce. Připadám si jako v jiném světě a jaksi mi stále nedochází, jak jsem se zde ocitl.

Každopádně do Charchorinu mne přivedli dve věci. Jednou z nich je slavnost Naadam a druhá samotná historie tohoto místa a jedna z nejvýznamnějších památek mongolska, která se zde nachází - zbytky kláštera Erdene Zuu. Vezměme to tedy postupně.

Naadam

Největší svátek mongolska, eriyn gurvan nadaam je správný mongolský název. Trvá tři dny a koná se 11.-13. července. Naadam znamená mongolsky "hra, soutěž nebo zápas". Podstatou celého svátku jsou vlastně závody ve třech typicky mongolských disciplínách. Zápas, jízda na koních a lukostřelba. Svátek se slaví po staletí jako každoroční pocta bohům hor, pocta válečným a loveckým dovednostem mongolů a vůbec tradicím kočovného národa. První známky této slavnosti jsou známy jž 3000 let před Kristem. V roce 1921 kdy k moci nastoupili komunisté byl Naadam centralizován do Ulanbataru, zatímco ve zbytku země byl zakázán. Navíc byl překřtěn na oslavu "Národního revolučního vítězství". Komunisté věděli, že jakékoliv větší shromáždění lidu může fungovat jako výbušná směs v zemi zbavené svobody. Důvod zákazu byl prostý - tak dlouhý svátek zdržuje od práce a lidi při něm příliš chlastají. Nicméně po pádu komunismu v mongolsku si Naadam ve společnosti velice rychle našel své místo a opět se s ním můžete setkat v kterémkoliv koutě Mongolska.
V Ulanabataru se slavnost koná na centrálním stadioně a má masový charakter. Mnohem zajímavější je na slavnost vyrazit na "venkov" - odměnou vám bude autentický zážitek přímo z pod kopyt koňů, z prachu zvířeném zápasníky. Vodka a kumys potečou proudem.
Samotná slavnost jako by se odehrávala před stovkami let. Mongolové v tradičním ošacení se proplétají mezi stovkami koňů. Vzduch je prosycen zvýřeným prachem a hudbou mongolských budhistických mnichů a pastevců. Nad ohni se rožní skopové, zásoby kumysu a čaje jsou bezedné.
Tradiční oděv mongola je barvný a bohatý a kompenzuje velice skromný život mongolů. Musí splňovat několik požadavků - použitelnost i při 20 stupňových změnách v počasí a vše, co je potřeba k přežití musí být po ruce.

Deel - tvoří univerzální základ mongolského oblečení. Dlouhý, pevný "plášť" může posloužit nejen jako oděv, ale také jako deka, stan, ukrýt před větrem, pískem či nechtěnými pohledy. Dlouhé rukávy v zimě nahradí rukavice, v létě se dají srolovat až k ramenům. Široký pruh látky dlouhý až několik metrů usnadňuje jízdu v sedle a současně ho lze použít pro uchycení nože, misky, křesadla, apod. Nad tímto opaskem se z deelu vytvoří veliká kapsa, která slouží jako úložní prostor pro větší předměty.

Gutul - vysoké kožené boty jsou ideální pro jízdu na koni. Jejich tvar a provedení nedovolí aby při pádu z koně zůstal jezdec zachycen ve třmenech. V zimě chrání před sněhem, v létě ve vysoké trávě. Zvednutá špička zajišťuje v zimě teplo v botě (teplý vzduch ve špičce).

Pokrývka hlavy - exituje přes 100 různých pokrývek hlavy, které mongolové používají. Čepice může mít mnoho významů. Nejen že chrání hlavu v různých ročních dobách, ale může signalizovat také sociální či regionální příslušnost. Některé jsou slavnostní jiné pro běžné nošení. Mongolská etiketa zakazuje vstupovat bez čepice na hlavě do jurty - pozdravit někoho bez čepice je neslušnost.

Více o mongolském oděvu naleznete na Mongoliatoday.

Ale abych se vrátil k samotnému svátku a třem disciplínám, které ho provázejí. Ke vzájemným soubojům se sjíždějí závodníci z celé země, přihlásit se může kdokoliv, pouze zápasu se nesmí účastnit ženy. Festival je zahajován slavnostní jízdou na koních s velkými "transparenty" hrdiny země Čingischána.

Zápas - je nejpopulárnější disciplínou, jeho popularita se dá v připrovnat k popularitě fotbalu v Evropě nebo basketbalu v USA. Všichni účastníci jsou rozděleni do dvou skupiny a postupně proti sobě nastupují. Kdo prohraje skončil, kdo vyhraje pokračuje dál. Před zápasem zápasnici "tančí". Není to však tanec v pravém slova smyslu, pomalými pohyby a máváním paží napodobují let orla - tanec se jmenuje devekh. Pak začíná zápas. Vyhráva ten, kdo srazí soupeře k zemi. Časově není zápas omezen. Může tak trvat několik sekund, ale klidně i půl hodiny. Vítěz pak ještě jednou "zatančí" a z velké mísy nabere hrst sušeného sýra, kterou rozhazuje kolem sebe. Absolutní vítěz získává titul Titan. Zápasníci mají také své typické oblečení - malé vesrtičky zodog, přiléhavé šortky shuudag, speciální čepku a vysoké mongolské kožené boty gutuls.

Jízda na koni - kůň je jedním ze symolů Mongolska. Život Mongolů je s ním spojen od narození až do smrti. Žádná sláva se tak neobejde bez závodů na koních. Vítězem se nestává jezdec, ale kůň, kterému je pak vzdávána pocta. Závodníky jsou zde většinou děti mezi 4 a 10 lety. Lehká váha tak umožňuje koni dostat ze sebe to nejlepší. Závodníci jsou rozděleny do šesti kategorií podle staří koně. Od toho se pak odvíjí vzdálenost na kterou poběží. Např. dvouletí koně běží 16 km a sedmiletí koně beží 30 km. Před startem závodu jsou koně se svými jezdci sroceni ve startovacím prostoru, kde neklidně přešlapují a poklusávají. V okamžiku startu za burácení diváků se pouze zvedne hustý oblak prachu a jako blesk všechny koně zmizí kdesi ve stepi. Diváci je zase uvidí až se budu vracet do cíle, který je ve stejným prostoru jako start. Ve stepi mají jezdci určené místo na kterém se otočí a jedou nazpět. Kdo přijede první do cíle je vítězem. Po několika minutách se na horizontu stepi objeví opět mračno prachu, které se stále přibližuje. A opět za burcejícího pokřiku přihlížejících se do cíle řítí jednotlivý jezdci. Rycholst koní je přímo ohromující. Občas se někteří vrátí bez jezdců. Málokdy se však některému z malých žokejů něco stane. Vítěz se honosí titulem tumny ekh nebo-li "vůdce desetitísíců". Vítězni koně jsou opěvovány v písních a básních. Žokejové zpívají před závodem speciální píseň "gingo".

Lukostřelba - luk je další součástí mongolského života. Už od malička jsou pěstovány vlastnosti jako postřeh, dobré oko, síla a trpělivost, které jsou pro dobré lučištníka nezbytné. Lukostřelba se stala součásti slavnosti v 11. století. Soutěží několik týmů proti sobě. Úkolem je na vzdálenost 75 metrů sestřeli co nejvíce kožených "terčů". Sudí stojí ve dvou řadách podél "střelnice" a před zahájením střelby začnou pomalu zpívat velmi starou píseň Uukhai, jakmile šíp dopadne změní se melodie zpěvu a lučištník tak hned ví jak byl úspěšný. Megen je vítěz turnaje.

A tak to probíhalo i ve stepi za Charchorinem. Slunce pražilo do hlavy a já sledoval zápasníky a pak zase jezdce a čekal jsem, kdy mi některej z orlů, kterých nad námi kroužili spousty, vyklovne přehřátej mozek. Nestalo se tak, takže jsme raději s Tumanem zašli na oběd do jedné z jurt nebo-li geru. Je taky potřeba dávat pozor na koně až se tady budete nezkušeně motat. Jsou jich stovky, osedlaní i neosedlaní. Dávejte pozor ať vás nenakopnou, a taky je docela "příjemný" když si tak sedíte na zemi sledujete zápas, za vás se postaví v řadě parta mongolských mladíků a postupě si každý z koňů odfrkne. Taky na to pozor.

NAHORU

V jurtě je příjemný chládek, čeká nás oběd. A tady se budu muset opět na chvilu zastavit, poněvadž mongolská strava si zaslouží zvláštní pozornost. Předem upozorňuji vegetariány, aby raději nejezdili do Mongolska. Zeleninu tu nenajdou žádnou, maximálně by mohli přežívat na mléčných výrobcích a plackách. Takže jak je to s tou stravou? Mongolsko je chudá a neúrodná země, plodinám se nedaří, základem života je tedy především pastevectví. Koně, dobytek, ovce, kozy. Od toho se vše odvíjí. Začněme ale od začátku.

Mongolská strava

Nápoje - čeho se lze v tomto směru v Mongolsku dočkat? Žízní neumřete, zapomeňte však na čajíčky a kafíčka z domova. Samozřejmě ve městech lze v obchodě koupit balenou vodu nebo nějaké limonády koupíte. Stejně tak pivo je poměrně dostupné. Ale kvůli tomu, co můžeme mít doma, přece nejedem do Mongolska, že ano?
Takže co pít mimo "civilizaci"?

Voda - sami mongolové vodu příliš nepijí. Voda v řekách je relativně čistá, k pití však málokdy vhodná. Důvodem je především množství dobytka, který spásá mongolské stepi a velice často se shromážďuje kolem vodních toků - voda je tak pochopitelně biologicky znečištěna. V horských oblastech by však s pitím vody z potoků neměl být problém, vždy je však jistější vodu převařit.

Čaj - jeden z typicky mongolských nápojů. Má svou specifickou přípravu a chuť. Je velmi posilňující a proto ho mongolové pijí vždy a všude. Na mongolský čaj potřebujete především lisovaný zelený čaj, dále pak mléko, máslo, mouku a sůl. Mléko podle chuti: kravské, kozí, ovčí, kobylí nebo velbloudí. Máslo někde nahrazují vyškvařeným hovězím nebo skopovým lojem. Mouka se hodí jakákoli, občas se do ní přidávají jáhly či rýže.
Pokud byste si ho chtěli doma vyzkoušet, tak příprava je následující: Čaj rozetřete na prášek. Jednu až tři lžíce prášku zalijte litrem studené vody a postavte na oheň. Když se voda začne vařit, přilijte 0,25-0,5 l mléka, jednu lžíci rozpuštěného másla, 50-100 g mouky předem opražené na tuku a půl nebo čtvrt sklenice jáhel nebo rýže. Povařte do měkka, osolte. Dobrou chuť. Mne více chutnal horký, slušně řečeno mi však nechutnal.

Airag (kumys) - další typicky mongolský nápoj, který si vás v mongolsku zaručeně najde. Nápoj zdraví. Airag je vyráběn v létě z kobylího kvašeného mléka. Každý den jsou během léta a podzimu po dvou až třech hodinách dojeny kobyly. Těm jsou vybýrány nejšťavnatější pastviny a chladná místa podél vodních toků. Jedna kobyla vyprodukuje 1,5 až 2 litry mléka denně. Mléko je každý den přiléváno do koženého vaku v němž kvasí. Druhý den je již připraveno k pití. Je však nutné s ním často míchat dřevěnou měchačkou (nejméně 1000x denně!). Každý host jurty tedy může klidně přistoupit k měchu a míchat a míchat a nikdo mu nic neřekne, naopak. Z airagu se lze i opít, zvláště je-li staršího data. Po "medicínské" stránce je však airag v životě mongolů nepostradatelný. Obsahuje množství vitamínů, organických látek i anorganických minerálů. Zbavuje tělo všech jedů, což zvláště po zimě, kdy je základem stravy tučné maso a nic jiného, je pro tělo přínosné. Používá se k léčení mnoha nemocí.

Tarag - nápoj podobný našemu kefíru.

Arkhi - tradiční slabá mongolská pálenka z mléka. Charakteristická je pro ni odporná chuť.

Vodka - novodobý fenomén. Mongolové ji přijali za svou a je nezbytnou součástí každé oslavy či setkání, bohužel však často i běžného života. V Mongolsku se místo příbytku smočí prst v lihovině a několi kapek nápoje se rozstříkne na všechny světové strany. Je to zvyk.

Strava - mongolská strava není vůbec pestrá. Taky není vůbec chutná. Skoro by se dalo říci, že je nechutná, nicméně dá se na ní zvyknout. Základem je skopové maso. Doplňkem pak mléčné výrobky a případně nějaké placky. Ve větších městech si můžete samozřejmě nakoupit ve větších obchodech i "normální" jídlo v podobě čínských polévek, nějakých konzerv, chleba, salámu, atd. Zvláště oblíbené jsou zde sušenky DISKO, ty naleznete snad i v té nejzapadlejší vesnici. Horší už to může být s návštěvou jídelen (guanz) a restaurací. Samozřejmě ty lepší vám nabídnou za přiměřený peníz, chutnější pokrmy. V těch levnějších však buďte raději připraveni na skopové a jeho nezaměnitelný pach a chuť. Můžete zde i dostat takzvaný "goulash", ale nečekejte voňavej gulášek se šesti knedlíčky, ale smrdící skopové v podobě placky (asi usmažené) s rýží. V mongolsku však nenatrefíte na restauraci na každém rohu, takže s typicky mongolskou stravou se zcela jistě setkáte. Velmi cenným artiklem na venkově je cukr a mouka - velice vhodný dárek za mongolskou pohostinnost.

Skopové - jak jsem se již zmínil, je nejoblíbenějším pokremem v zemi. A čím je tučnější, tím je "lepší". Oblíben způsob přípravy - zabije se ovce, stáhne se a vykuchá, hodí do hrnce (případně s horkými kameny) s vodou a uvaří. Výsledný pokrm je smradlavý, tuhý a odporné chuti. Jste-li hostem takové hostiny, připravte se, že dostanete ty nejlepší kousky - to znamená ty nejtučnější! Obliba tučného masa je dána zejména klimatickými podmínkami v zimě. Teploty dosahují velmi nízkých hodnot a jídla je málo. Tučné maso dodá tělu potřebnou energii a to i do zásoby, je-li třeba. Když není ovce,může ji stejným způsobem nahradit divoký svišť. Jinak skopové můžete ochutnat také na rožni - to je stravitelnější. Mongolové maso také často suší (kromě skopového také hovězí, velbloudí či jačí) - zvláště po delší dobu mimo "domov" je to ideální potrava.

Khushuur (chušur) - popsat by se to dalo jako masový koláč či placka s masem. Je to zkrátka placka vyrobná z jednoduchého těsta (voda nebo mléko a mouka) naplněná skopovým masem (tučným). Dá se to pozřít, zvláště je-li tam co nejméně masa, i když to smrdí skopovým jako cokoliv jinýho - pečená mouka není až tak zlá.

Shöl - polévka. Většinou něco jako skopový vývar s širokými nudlemi. Mimořádně mastná s kousky tučného až lojovitého masa. Bez chleba nebo nějaké placky by se asi nedala pozřít.

Tsuivan - široké nudlé podávané s vařeným skopovým masem. Zvláště na venkově oblíbené jídlo. Ochutnal jsem. Pokud se vyhnete masu, dá se to jíst. Přpadně je potřeba vybírat ty libovější kousky. Ty ostatní jsem nenápadně strkal do kapsy a pak s nima s těžkým srdcem nakrmil psi. Je to však jedno z lepších z jídel, docela syté.

Buuz - něco jako masové taštičky. Těsto naplněné masem a uvařené v horké vodě. Jedl jsem je již v Rusku a byli fantastický, tak jsem si myslel, že si konečně pochutnám, ale byl to omyl. Ty zdejší taštičky jsou naplněny jak jinak - tuhým, nepoživatelným a smrdícím skopovým. Sousta jsem raději polykal vcelku a zpíjel doušky vodky.

Boortsog - něco jako chleba, prostě mouka s vodou. V porovnání s ostatními pokrmy se dá považovat za naprostou labužnickou pochoutku.

Tarag - jogurt, vcelku poživatelnej.

Aaruul - tvaroh sušený a nevýrazné chuti. Většinou je součástí každého pohoštění v jurtě.

Jídlo

Mongolové jsou mimořádně pohostinní lidé. Vždy vás k sobě pozvou a vždy vás rádi pohostí všemi výše uvedenými pochoutkami. Je krajně nezdvořilé odmítnout, takže DOBROU CHUŤ!!!
My s Tumanem zasedáme do dřevěné lavice a Tuman objednává každému "čaj", polévku a několik chušurů. Pomalu srkám čaj a snažím se pozřít polévku, kterou notně zakusuju chlebem. Ten smrad mne snad zničí. A to mně čekají ještě ty odporný chušury. Jeden se pokusím v puse sežmoulat zatímco Tuman se jimi přímo cpe, mne jakoby nechtíc upadávají kousky masa pod stůl a s radostí přenechávám Tumanovi i svou porci. "Výborně" nasyceni se vrhám opět do víru dění slavnosti. Já si jdu ještě nenápadně koupit nějaký sušenky a cigarety. Potřebuju se zbavit te skopové pachuti.

Slunce je zničující a já se odpoledne rozhoduji přerušit Naadam a přemísti se do nedalekého kláštera Erdene Zuu.

Charchorin

Město Charchorin nebo také Karakorum má v dějinách své významné místo. Vzniklo v 11. století, kdy se nejznámější mongolský panovník Čingischán rozhodl přemístit hlavní město tehdejší mongolské říše právě sem. Slávy si však toto místo dlouho neužilo. Hlavním městem bylo pouze po 40 let. Poté bylo přemístěno jedním z následovníků Čingischána, a to Kublajchánem do dnešního Pekingu (tehdy Khanbalik). Charchorin byl pak obléhán a v roce 1388 dobyt mandžuskými vojsky. Teprve až v 16. století byl z trosek města postaven klášter Erdene Zuu - první mongolský budhistický klášter! Teny byl zničen až během Stalinských čistek. Stejný konec postihl všechny mongolské kláštery a chrámy. Z celkové počtu 700 se jich po řádění komunistů zachovalo pouze sedm. Momentálně v Charchorinu nenaleznete vůbec nic, co by připomínalo staré hlavní město. Pouze typická silueta kláštera Erdene Zuu na okraji města připomíná bohatou mongolskou historii.

S Tumanem tedy opouštíme slavnosti a pěšky se vydáváme ke klášteru. Ten se nachází asi 2 km od města východním směrem. Nelze ho přehlédnout. Klášter je jednou z nejvýznamnějších památek Mongolska. Turistů zde přesto mnoho nepotkáte. Občas přijede jeep s japonskými, čínskými či korejskými turisty ověšenými miniaturními kamerami a fotoaparáty. Stejně rychle jako se objeví zase zmizí. S Tumanem prolezeme klášter. Já se sem ale ještě druhý den vracím, abych si ho trochu užil sám. Lépe řečeno přihasil jsem si to sem na koni, poněvadž, když jsem opustil slavnost Naadam potkal jsem v půli cesty dva malý mongoly na koních. Slovo dalo slovo, vyhoupl jsem se do sedla, dostal uzdu do rukou a vyrazili jsme společně směr klášter. Cestou jsme probrali pár společensko-sociálních témat. Nikomu z nás nevadilo, že já mluvím česky a oni mongolsky.

Budhistický klášter Erdene Zuu byl postaven v 16. století Abtaichánem. Tvořilo ho původně 60-100 chrámů a přes 300 jurt. Byl domovem více než tisíce mnichů. Klášter byl několikrát napaden a poničen mandžuskými vojsky. Konečnou ránu mu však zasadili komunisté, kteří ho kompletně až na tři chrámy, zlikvidovali. Zdejší mniši byli pobyti nebo odvlečeni na Sibiř odkud se již nikdy nevrátili. Památky kláštera byly naštěstí díky několika duchapřítomným vojenským velitelům zachovány a uloženy v okolních horách nebo u místních lidí. Klášter byl znovu otevřen až po pádu komunismu v roce 1990.
Klášter je obehnán vysokou zdí - každých 15 metrů ze zdí ční celkem 108 stup (stupa=čorten). Číslo 108 je svaté číslo budhismu. Tato zeď tak tvoří typickou siluetu kláštera (viz foto). Tři chrámy, které nebyli zničeny jsou zasvěceny třem obdobím života Budhy - dětství, dospívání a dospělosti. První z nich je Dalai Lama Sum, druhý a hlavní je Budha Zuu a třetí a poslední je chrám v tibetském stylu Lavrin Sum, kde se každé ráno odehrávají budhistické obřady. Uprostřed komplexu je velká stupa Zlaté motlidby.
Projdete-li hlavní branou kláštera přímo proti vám uvidíte na protilehlé straně další bránu - tudy se lze dostat za klášter, kde mají své zboží rozloženo prodavači suvenýrů, s nimiž se dá usmlouvat slušná cena, máte-li zájem. Půjdee-li dále dojde až k místu, kde se nachází kamenná želva. Je to jedna ze čtyř želv, které jsou jedním ze symbolů města a které v minulých dobách vytyčovali hranice města, současně chránili město (želvy jsou považovány za symbol věčnosti).

Může se zdát zvláštní, že mongolové co se náboženství týče vyznávají tibetskou formou budhismu (s drobnými odlišnostmi). Má to však své důvody.

Mongolské náboženství

Původním náboženstvím Mongolska je šamanismus, správným názvem Bön (více o mongolském šamanismu si lze stánout ZDE). Do jisté míry podobný šamanismu sibiřskému. Šamanismus je ve svém pojetí velice rozmanitý a v jednotlivých regionech se může lišit. Klíčová je vždy postava hlavního šamana, dále pak množsrtví bohů a duchů a víra v Modré, Mocné a Věčné Nebe. Hlavním postavou je Köke Möngke Tngri (Věčné Modré Nebe) - je stvořitelem viditelného i neviditelného. Další významnou postavou je Qurmusata Tngri - ten má zvláští postavení ve vztahu k ohni (říká se, že Budha zažehl světlo a Qurmusata Tngri zapálil oheň). Oheň je pro mongoly posvátným. Jednou ze zásad slušného chování je nikdy v jurtě neuhasit oheň a nikdy do ohně neházet odpadky nebo vodu.
K prvnímu kontaktu s Budhismem došlo pravděpodobně ve 4. století n.l., kdy Mongolsku dominovala čínská dynastie Juan-juan. Další vlivy lze vysledovat v 10. století, načež s pádem čínským dynastií v Mongolsku nastalo období náboženského chaosu, kdy se mísily šamanismus, manichejismus a nestoriánství.
Tibetský budhismus se do Mongolska dostal až v období velkých chanátů. Ve 13. století Čingischán (Chinggis Khan) dobyl Tibet. Sám Čingischán byl nábožensky velmi tolerantní, s tibetskou formou budhismu se blíže seznámil až jeho vnuk, který se blízce spřátelil s tibetským lámou Sakya Pandita. V přátelství s lámovým synovcem Phags-Pa pak pokračoval také Kublajchán. Ten Phags Pa pozval na svůj dvůr. Láma svým učením přivedl k budhismu velkou část Kublajchánova dvora. Poprvé se tak v Mongolsku začal šířit tibetský budhismus, prozatím jen ve vyšších vrstvách. V 16. století se další mongolský vůdce Altanchán setkává s lámou Sonan Gyatso, kterému dává titul Dalai Lama. Dochází tak v Mongolsku k obrození budhismu. Později je dokonce pravnuk Altanchána prohlášen za inkarnaci Dalai Lamy, což upevňuje pouto mezi mongolským a tibetským budhismem. Budhismus zažívá velký rozmach a koncem 19. století je v Mongolsku téměř 600 budhistických chrámů a klášterů. V roce 1920 ovládá budhistická církev 20% bohatství Mongolska a mnišské roucho na sebe bere téměř 1/3 mužské populace, což činí na 120.000 mnichů!
S nástupem komunismu a Stalinismu v Rusku (potažmo v Mongolsku) je se vším konec. Mniši a lámové jsou pobiti nebo odvlečeni na Sibiř. Chrámy a klátery jsou srovnány se zemí.
Podrobněji o mongolském budhismu na MONGOLULS

V Charchorinu jsem se zdržel tři dny. Naadam, klášter a okolní kopce mne plně zaměstnali. Noci ve stanu u řeky byli příjemné, Tumanova pohostinost taky. Je na čase se přemístit zase jinam. Nejdříve však musím zpátky do Ulanbataru, kde musím zakoupit jízdenku na vlak do ruského Ulan-Ude. Jízdenku je lepší zakoupit s dostatečným předstihem. Auta do hlavního města mají vyrážet z hlavního tržiště v Charchorinu v devět ráno. Sbalím tedy stan a na snídani jsem už zase u Tumana. V devět hodin už stojím na stanovišti připraven vyrazit do Ulanbataru. Nevím, co mne čeká. Naložený věci do auta už mám, tak pozoruju život tržnice. Mongolky tady z velkých konví prodávají mléko a kumys. Občas přijede někdo na koni, někdo jeepem, někdo na motorce. Něco přiveze, něco odveze. Čas se pomalu vleče. Řidič startuje motor, tak nasedám. Už jsme tady asi dvě hodiny, tak je asi čas vyrazit. Zapomněl jsem asi, že jsme v Mongolsku. Místo cesty do Ulanbataru nás čeká šílená jízda snad po všech Charchorinských zaprášených ulicích. Postupně nasedají a vysedají různí lidé. Nakládá se a zase vykládá náklad. Zajedem na návštěvu k příbuzným, cestou potkáme pár kamárádů. Celé to trvá tři a půl hodiny a já se vzdávám myšlenky, že vůbec někam pojedeme. Už jsem pět a půl hodiny na cestě a ještě jsem neopustil výchozí místo! A to je před námi ještě 7 hodin cesty do Ulanbataru. V půl třetí odpoledne konečně vyrážíme. Je nás 18. Když se převrátíme, což se klidně může stát při množství nákladu na střeše, tak se nikomu nic nestane.
Do Ulanbataru přijíždíme v půl desáté večer. Naštěstí je to tradičně s rozvozem každého cestujícího. Za chvíli jsem tedy u Sergeho doma.
Druhý den vybavím lístky na vlak a vyrážím na jih do města Zuunmod a následně do hor Bogdkhan Uul ke klášteru Manzshir.

Bogdkhan Uul a Madzshir Khiid

Na jih od Ulanbataru se rozkládá pohoří s názvem Bogdkhan Uul (Uul = hora, hory) s nejvyšší horou Tseetseegun Uul (2256 m.n.m.). Pohoří není nijak zvlášť rozsáhlé, nicméně je to velmi příjemné místo, kde lze vstřebávat absolutně čistou mongolskou přírodu. Kopce, lesy, louky, údolí, skály, vlci a medvědi, potoky, bystřiny. Zkrátka ráj na zemi. Celkem "pohodlný" místo i pro osamělýho cestovatele, který si nemůže dovolit náročné treky do vysokých a odlehlých hor jihozápadního Mongolska, poněvadž by tam sám zcela určitě brzy zemřel.
Na úpatí hor se navíc nechází zbytky kláštera - Madzshir Khiid (khiid = klášter).
Výchozím bodem pro návštěvu hor je městečko Zuunmod, které se nachází asi 50 km jižně od Ulanbataru. Hlavní město aimagu Tov nebo taky Tuv (aimag = něco jako kraj). Ospalé městečko v předhůří. Do Zuunmodu se lze dostat jednoduše z Ulanbataru.
Já tedy balím nejnutnější věci. Už jsem se smířil s tím, že tady bombu k plynovýmu vařiči neseženu ani kdybych se rozkrájel (i když pár obchodů s trekovým vybavením v UB naleznete, nespoléhejte však na to, že v nich koupíte vždy to, co hledáte), takže nakoupím nějaký základní jídlo, vodu, cigára a vyrážím na "nádraží" s tím, že nějak tam ty tři dny přežiju.
Na nádraží panuje čilý ruch. Prodávají se bonbony a vajíčka na tvrdo. Azbuku ovládám, takže rychle nacházím moje auto a zaujímám místo. Naštěstí se plní rychle a brzy vyrážíme. Za hodinku a půl jsme v městečku Zuunmod. Řidič nás vyhodí hned zkraje města, takže to směřuju už pešky do parku v centru. Kráva a kůň mi dělají společnost při svačině v "central parku" - je to tu docela legrační.
Pokud budete mít namířeno do hor, tak jako já, je nutno jít stále na jih městem přes centrum až dojdete k malému potůčku. Ten překročíte, před sebou uvidíte okrajovou čtvrť v níž se nachází malinký budhistický klášter. Po levé ruce uvidíte zvedající se kopce, takže si to k nim rovnou namiřte. K úpatí hor a vstupu do přírodního parku to je asi hodinka chůze. Odtud pak ještě asi půlhodinka až ke klášteru Manzshir.
Cestou k horám míjím stáda jaků, na kopcích se pasou hejna havranů a pod kopci si mongolská rodinka postavila jurtu nebo-li správně mongolsky ger.

Mongolský ger (jurta) a etiketa

!!! VIDEO - ger (jurta) (MPG; 5,5 MB) !!!

Ger je typickým mongolským obydlím. Dá se přirovnat k velkému stanu. Lze ho kdykoliv složit a rozložit, což zcela splňuje nároky mongolského kočovného života. Kostru geru tvoří dřevěná konstrukce a po obvodu dřevěná "rohož". Na to vše jsou připevněny plstěné tepelné vložky a na ně pak neprodyšná látka tvořící vrchní plášť. Dveře jsou dřevěné, barevné a bohatě zdobené a vždy vedou na jih, podlaha často prkenná. Tvar a konstrukce geru jsou velmi praktické a nelze si představi ideálnější příbytek pro mongolskou step. Díky kruhovému tvaru snadno odolává silným větrům, v zimě je uvnitř teplo, v létě lze po obvodu vyhrnout plášť, takže je příjemný průvan. Uprostřed geru jsou kamna (a plotna současně). Vnitřní uspořádání je jednotné v celém Mongolsku. Mužům patří prostor vlevo (směr západ pod ochranou boha velkého nebe - Tenggera) a ženám prostor vpravo (směr východ, pod ochranou slunce). Směrem vpřed je prostor pro hosty a na opačném konci geru (od vchodu) je místo pro staré členy rodiny a pro nejuctívanější návštěvy. U zadní stěny geru je vždy oltář ozdobený budhistickými obrázky a případně rodinnými fotografiemi. Blízko dveří po levé straně ( mužské části) jsou uložena sedla, provazy a kožené vaky s mongolským čajem, ale především s airagem (kumys). V ženské části (napravo) jsou potřeby na vaření a zásoby vody. Po obvodu jsou rozmístěny nízké postele.
Maximum informací týkajících se jurt (geru) a života v nich naleznete zde - Yourtent.com (česky)
Život mongolů se řídí zvláštní etiketou. Samozřejmě nikdo nepředpokládá, že ji budete znát. Pokud ji však znát budete, vzbudíte nejen obdiv, ale i úctu. A jak to s tou etiketou tedy je?

• Je neslušné klepat na dveře, které jsou chloubou každého příbytku. Často jsou ze dřeva, barevné s bohatě vyřezávanými ornamenty. Místo klepání je nutno před gerem hlasitě zvolat "Nokhoi khor"(čti "nochoi chor"), což ve volném překladu zamená "mohu vstoupit?", doslovný překlad je "podržte psa". Mongolští psi mohou být nebezpeční, proto se ustálil tento výraz.
• Při vstupu do geru dávejte vždy pozor abyste nešlápli na práh dveří a abyste hlavou neudeřili o rám dveří (dveře jsou velmi nízké)! To by mohlo být první "faux-pas". Ve dveřích ani nestůjte ani se o ně neopírejte.
• Po vstupu do geru se pohybujte směrem doleva a dozadu, kde se můžete posadit ke stolečku. Jedním ze základních pravidel, je chovat se sebevědomě a bez rozpaků, jako byste byli doma. Posaďte se, relaxujte, zdřímněte si, i když budete vidět přicházet a odcházet nějaké mongoly nebo, že se obyvatelé geru věnují běžným činnostem. Není to nezdořilost!
• Téměř vždy se setkáte s občerstvením, které je většinou připraveno na stole v hliníkové misce pro případné návštěvníky. Jsou to převážně mléčné produkty (zvláště v létě), zejména sušený sýr nebo tvaroh. Můžou to být také sušenky, chléb. Případně můžete být pohoštěni některým z "velice chutných" mongolských pokrmů či nápojů. Neodmítejte. To je krajně neslušné. Přinejmenším ochutnejte alespoň několik soust. Pokud nechcete přidat, nesnažte se rychle se zbavit obsahu misky. Prázdný talíř či miska je symbolem, že host je stále hladový a okamžitě vám bude přidáno, což určitě nechcete.
• Jídlo ze společné mísy na stole nikdy neberte levou rukou! Stejně tak jídlo ani nápoje neberte a nepojídejte v rukavicích (ani venku, když je mráz).
• Konvezace většinou začíná na téma cesty, stavu dobytka, pasteveckých podmínek, počasí, atd. Oblíbené je také téma rodiny.
• Mějte vždy po ruce nějaký vhodný dárek, kterým opětujete mongolskou pohostinnost. Nedávete peníze ani vodku. Vhodné dárky jsou cukr, tabák, mouka. Pokud nemůžete vláčet takové věci postačí drobnosti v podobě pohlednice Prahy (či jiného českého města), konzerva, polívka, zapalovač, drobnost pro děti, apod.
• Mongolové neradi hovoří o smrti, rozvodech, či o nepříjemných osobních událostech. Takový hovor může signalizovat špatný osud, který se na ně může přenést. Proto raději ani z legrace nezačínejte tato témata.
• Jídlo a pití přijímejte vždy pravou rukou (nebo oběma pokud je nádoba příliš těžká)
• Přebírejte vše s otevřenou dlaní otočenou vzhůru.
• Hrnek (šálek) vždy držte za dno, nikde ne za horní okraj.
• Zbraně neberte nikdy do geru (jurty).
• Spěte vždy s chodidly směrem k východu.
• NIKDY se neopírejte o slouy konstrukce geru (jurty)!
• Nepískejte uvnitř geru (jurty)
• NIKDY nezhasínejte oheň! NIKDY do něj nevhazujte odpadky ani nenalévejte vodu (oheň je pro mongoly posvátný)!
• Nedotýkejte se čepic ostatních a ani s nimi nijak nemanipulujte.
• Vyhněte se delším konverzacím v jazyce kterému váš hostitel vůbec nerozumí a nikdo mu ji nepřeloží.
• Nepište nic červenou tužku či propiskou.
• Nerozlévejte mléko
• Vodka se pije následovně - smočíte prsteníček pravé ruky v pohárku a malinké množství vodky stříknete směrem k nebi, trošku do vzduchu před sebe a trochu k zemi. Pokud pít nechcete, vykonejte celý rituál, poděkujte a pohárek odložte.
• Snažte se, aby mezi vámi a mongolem nebyl žádný plot.

Já se pomalu přibližuji k horám a kolem mne se začínají objevovat první stromy a malé lesíky. Údolím protéká křišťálově čistý potok. Po prašné cestě občas projede jeep s turisty. Míří na otočku ke klášteru Manzshir.

Konečně i já přicházím na malé parkoviště na úpatí skalnatých hor. Je tady dokonce stánek, kde se lze občerstvit. Já pokračuju dále přes louku posetou velkými balvany, dále malým lesíkem na jehož okraji je budova minimuzea zdejší oblasti a po lávce přes potůček až k malému altánku těsně pod kopcem s klášterem. Cesta do příkrého kopce přes obrovské balvany je vyčerpávající. Klášter je zavřený z čehož nemám radost ani já ani malá skupinka čínských turistů, pro něž jsem, jakožto osamělý cestovatel s velkou krosnou, zajímavou atrakcí. Točí si mne na kameru. Jediné, co je otevřené, je mrazák se zmrzlinou před klášterem. Skvělá příležitost občesrstvit se v tom vedru, takže se všichni do jednoho vrháme na chutnou zmrzlinu a máváme k nedalekým jurtám, aby o nás věděli. Za chvilku se objeví mladá mongolka. Číňani jí zaplatí zmrzlinu i za mne a ona nám otevírá dveře dřevěné, krásně malované budovy bývalého klášter, která slouží již jen jako přípomínka toho, že tady vůbec kdysi nějaký klášter byl. Uvnitř se nachází malé muzeum.

Manzshir Khiid (khiid = klášter) byl založen v roce 1733 a tvořilo ho 2O chrámu. Byl domovem zhruba 350 mnichů. Jeho osud byl však stejný jako osud ostatních klášterů v Mongolsku. Během Stalinských čistek byl srovnán se zemí, mniši zlikvidováni. Důkazem toho jsou ruiny, které obklopují dřevěnou budovu klášterního muzea. Uvnitř naleznete několik černobílých fotografií původního kláštera a stejně tak i jeho model. Dále pak několik budhistických artefaktů a soch. Mezi ruinami v okolí se nachází několik skalních budhistickým maleb. Až totlik toho tady tedy k vidění není. Přitažlivost tomuto místu však dává poloha kláštera a okolní nádherná příroda. Borovico-cedrové lesy pokrývající okolní kopce, horské potůčky, skály, bohatá fauna i flóra tvoří s klášterem jedinečný celek. Přímo za klášterem se tyčí vysoké skalní útesy.

Já se hodlám chvilku zdržet, nasát atmosféru místa a pak pokračovat dále do hor. Hory Bogdkhan Uul nejsou extrémně náročné, dokonce by se daly za dva dny přejít na druhou stranu. Nejvyšším vrcholem je Tseetseegun Uul (2256 m.n.m.), druhou největší horou je právě Bogdkhan Uul (2122 m.n.m.). Nemá smysl popisovat nádhernou přírodu a scénerie, které vás budou cestou provázet. Dva dny jsem se tady potuloval a bylo mi nádherně. Pravda, občas člověk sám uprostřed lesů v opuštěných horách znejistí, když uslyší praskání větviček v černé tmě nebo zvláštní zvuky, kteréými se projevuje zdejší zvířena. Ale to jen umocňuje dojmy a dodává tu správnou atmosféru těmto opuštěným končinám. Jednou jsem si postavil stan na skalním výběžku s nádherným výhledem do zalezněných údolí a na protější skalnatá horská pásma. Další noc jsem strávil cestou zpátky na skalní plošině nad údolím s klášterem. Cestou možná narázíte na nějaké Ovoo, nezapomeńte vykonat patřičný rituál. Co to je Ovoo a co si u něj počít?

Ovoo

Ovoo (mohyla, hromada) je lamaistickým ekvivalentem šamanského sheree. Původně to je hromada kostí zvířat obětovaných při šamanském obřadu Tailgan (rodinný či rodový obřad obětování na důkaz skromnosti a pokory) a navršená na kamenném oltáři. Takovéto místo je pak obýváno dušemi dané lokality.

Tento původní význam je však nyní již podstatně zjednodušen. Na významných místech (křižovatky cest, kopce, apod.) tak můžete často narazit na tato Ovoo. Mají přinášet štěstí nejen místu, kde stojí, ale i kolemjdoucím či projíždějícím, kteří se zde zastaví a provedou patřičný rituál.
Ten spočívá v tom, že se Ovoo třikrát obejde ve směru hodinových ručiček a při každém okruhu se na hormadu něco přihodí. Přitom je možné se ještě modlit a něco si přát. Nejčastěji se přihazují kameny. Není to ale podmínka, můžete přihodit cokoliv. Na hromadách tak naleznet často kosti zvířat, flašky od vodky, nepotřebné součástky z ruských aut, kousky motoru či jiné "odpadky". Ozdobeny jsou často modrými pruhy látky (modrá je posvátnou barvou budhismu). Řidiči aut se snaží Ovoo objíždět na křižovatkách zleva.
Ovoo je posvátné. Je krajně zakázáno cokoliv z Ovoo brát nebo kopat do něj. Stejně tak je zakázáno v okolí Ovoo kopat, lovit či přenocovávat. Takové chování může způsobiz brzkou nemoc nebo dokoce i smrt.

Já se třetím dnem loučím s horami a pomalu scházím do údolí a do městečka Zuunmod. Odtud pak do Ulanbataru, kde mne čeká poslední noc. Druhý den se vracím do Ruska.

V Ulanabataru potkávám nějakýho Ira, kterej přijel z Koreji. Vyrážíme večer ještě společně se Sergem na pivo do okolních podniků.
Druhý den ráno se balím, nakoupím jídlo na cestu a vyrážím na nádraží odkud mi jede vlak až do Ulan Ude v Rusku (16 hodin). Vlak jede s Pekigu až do Moskvy. Buďte tedy ostražití, vždy se zde pohybují různé živly, které cití příležitost. Vyhýbejte se tlačnicím a nejcenější věci mějte dobře ukryté. Dokud vlak nebude aspoň kilometr za městem nespouštějte oči ze svých zavazadel. Já mám místenku do lůžkového kupé se zjímavým osazenstvem. Cestu budu trávit s jedním číňanem, kterej pašuje nějaký cédečka do Moskvy, dále s jedním ukrajincem, kterej v Ulanbátaru pracuje jako řidič autobusu a s jedním mongolem, kterej celou první polovinu cesty nehorázně chlastá. My ostatní se k němu střídavě připojujem a zase odpojujem, takže jsme v pohodě. S Mongolem je to ale horší zvláště na hranicích. Nikdo není ho schopen vzbudit, celník začíná být nasranej. Tak ho s pomocí číňana a ukrajince přesuneme alespoň do sedící polohy, strčíme mu pas do ruky, jakože ho má připravenej a při vyplňování formulářů mu vedeme ruku. Toho, že jsou v kolonkách jen nesmyslné klikiháky, si celníci naštěstí nevšímají. Číňan mezitím vysvětluje, proč veze tolik cédeček a našěstí se mu to daří. Ukrajinec, kterej už má taky docela dost, přemluvil mladého vojáčka vojenské patroly, aby do sebe rychle a tajně vyklopil dva lahváče zatímco jeho velitel řeší problémy ve vedlejších kupé. Mladý ruský zakláďák má evidentní radost a pohoštění v podobě piva a cigaret mu dělá dobře. Velitel ani nic nepoznal.
Dvě hodinky na hranicích tak utekli jako voda a jsem zase v Rusku. V zemi, kterou je nutno vyzkoušet na vlastní kůži a stejně ji člověk nkdy nepochopí.