Malé pákistánské dobrodružství  /  PÁKISTÁN

Marian Golis   ¦   publikováno: Lidé a Země, 2008  ¦   FOTOGALERIE

 
Do Gilgitu přijíždím po dvoudenním přesunu z Chitralu. Dopravil mne sem autobus společnosti NATCO (North Area Transport Company). Je to vlastně jediná oficiální autobusová linka, která protíná mohutný masiv Hindúkuše a spojuje západní Chitral, který se nachází nedaleko afghánských hranic, s Gilgitem ležícím na východě při karakoramské dálnici, která směřuje na sever až do Číny.

Ostatně právě po ní se lze do Gilgitu dostat mnohem snadněji z hlavního města Pákistánu - z Islamabádu. Zatímco na trase mezi Chitralem a Gilgitem pendluje autobus pouze obden, tak z Islamádu vyráži na šestnáctihodinovou cestu směrem na sever hned několik autobusů mnoha společností. Gilgit je hlavním městem stejnojmenného regionu a především je východiskem do okolních hor.

Nakonec ať přijedete z kteréhokoliv směru, čeká vás adrenalinová jízda mezi velikány mohutných horských hřebenů. Právě v severním Pákistánu se stýkají masivy Karakoramu, Pamíru, Himaláje a Hindúkuše. Hluboká údolí do nichž se zařezávají divoké řeky jsou obehnána hradbami zasněžených vrcholků. Mnoho z nich přesahuje výšku 7000 m.n.m.. Dokonce se zde nachází pět osmitisícových vrcholů. Severní Pákistán je proto rájem horolezců a alpinistů. Vysoké hory, divoká a čistá příroda, pohostinní lidé, ale také nízké ceny. To jsou hlavní lákadla. Přesto jich sem zavítá mnohem méně, než k vrcholům, nacházejícím se v jiných částech světa. Poněkud "horká" půda zdejšího regionu některé sportovce přece jen odrazuje. Další výhodou zdejších hor je tedy i liduprázdnost.

Vzhledem k tomu, že já nepatřím mezi horolezce ani alpinisty a navíc jsem úplně sám, tak mohu na zasněžené vrcholky zapomenout. Zdejší hory ale naštěstí nabízejí nepřeberné množství treků všech možných délek a náročností. Najde se zde něco pro každého. O krásu zdejších hor nemůže být nikdo ochuzen. Navštívit Pákistán a neabsolvovat žádný trek do hor, to je stejné, jako navštívit Egypt a nevidět pyramidy.

A tak i já po příjezdu do padesátitisícového Gilgitu přemýšlím, do kterého údolí se vypravit. Jsem sám, nemám žádné vybavení, mapy ani GPS, nemohu sebou táhout žádné jídlo, průvodce si najmout nemohu a ani nechci. Možnosti jsou tedy omezené a plán na dvoudenní trek je rychle připraven.

"Bohužel do údolí Naltar se nelze dostat, před několika dny se po deštích zřítila část silnice do řeky a už několik dnů do Naltaru neodjel žádný džíp. Zkuste se ale zeptat u hotelu Top Moon. Odtamtud džípy odjíždějí", sděluje mi recepční hostelu, v němž jsem ubytován. Dávám tedy na jeho radu a rozpálenou hlavní ulicí se vydávám západním směrem ke zmiňovanému hotelu. "Žádný džíp už do Naltaru dva dny nejel" dozvídám se u hotelu Top Moon. "Zkuste počkat do dvou hodin odpoledne, jestli se přece jen něco nenajde" sděluje mi ozbrojený voják a odvádí mne dále od bungru, který je vytvořen z pytlů s pískem a osazen dvěma vojáky u kulometu. Hlídají příjezdovou silnici do centra města. Takových míst je zde ve městě více a hlídají strategické body. Je znát, že se nacházím na horké půdě vládou těžko kontrolovatelného území. V historii v okolních horách došlo k mnoha střetům mezi jednotlivými horskými kmeny nebo povstáním proti těm, kteří si chtěli území osvojit. Vážným problémem je také náboženské napětí mezi muslimskými sektami šíitů a sunitů. Nekonečné spory mezi těmito dvěmi skupinami mají za následek již množství obětí na životech.

A tak tedy čekám a pozoruji, jak si ulice žije svým poklidým tempem. Na rohu ulice pekař tahá z pece horké chlebové placky, které balí do novin. Zelinář ve svém krámku na protější straně ulice přerovnává přepravky a hned vedle u prodavače, jehož krámek má podobu pojízdného vozíku, vybírají dvě dívky v pestrobarevných šátcích sponky do vlasů. Po hlavní silnici se přede mnou míhají barevně zdobené nakláďáky, džípy a motorikšy. Jejich tempo občas přeruší koňský anebo častěji oslí povoz. Zvířený prach v horkém odpoledni společné s ostrými slunečními paprsky pálí do očí a já vzhlížím k nedalekým horským masivům, v jejichž útrobách se nachází právě údolí Naltar.

Údolí se nachází asi 35 km severně od Gilgitu. Dostat se tam lze pouze džípem, a to jen pokud je sjízdná horská silnice, která tvoří druhou polovinu cesty a vede údolím stejnojmenné řeky. První půlka cesty je mnohem pohodlnější a bezpečnější. Vede údolím mohutné řeky Hunzy a je pokrytá asfaltem.

Přestože je cesta do Naltaru díky prudkým dešťům neprůjezdná, objevuje se džíp, který se pokusí do hor dostat. A protože je to první džíp, který se po několika dnech tímto směrem vydává, zájemců o svezení je hodně. Stará Toyota už má hodně za sebou. Poté, co je naložen náklad na korbu, která jinak slouží pro přepravu maximálně 6 lidí, propadám beznaději. Obzvlášť, když se rozhlédnu kolem sebe. Na korbě jsou naloženy zavazadla 18 lidí, zásoby pro venkovský krámek a velká plynová bomba. Auto je přecpané a zbývá už jen naložit oněch 18 cestujících. Kromě mne to nikomu nepřipadá divné a moje beznaděj se mění v bezdůvodný smích šílence. Smích mi vydrží celou první půlhodinku cesty. Vklíněn mezi několik těl a boční konstrukci auta se snažím jednou rukou udržet na korbě a zatímco jedna noha přidržujet bombu, tak noha druhá se může kochat výhledem do hlubokého kaňonu pod námi. Nevěřím, že do cíle dorazíme všichni a s celým nákladem. Chvilkovým vyzvobozením je až policejní checkpoint v půli cesty, na němž se musí zapsat každý cizinec jedoucí do hor.

Moje tušení bylo správné. Do cíle jsme skutečně nedorazili. Důvodem je absence krátkého úseku horské cesty, který se při deštích zřítil do údolí řeky. Naštěstí již zbývají jen dva kilometry. Nezbývá než zaplatit řidiči za dobrodružný zážitek, překonat s krosnou na zádech zničený kus cesty a vydat se po svých do nedaleké vesnice Bala Naltar (Horní Naltar), ležící v nadmořské výšce 2820 m.n.m.. Vesnici obývají jak muslimští sunité tak šíité. Mezi oběma komunitami panuje stále určité napětí. V minulosti zde měli svoji horskou stanici britové, v současnosti využívá zdejších možností pákistánské vzdušné síly, jejichž jednotky zde mají údajně zimní výcvikové středisko. Já ve vesnici nacházím hotýlek, jehož jsem jediným hostem.

Brzy ráno se vydávám na můj malý nenáročný dvoudenní trek k naltarským ledovcovým jezírkům. 12 km údolím řeky Naltar se dá urazit za půl dne. To znamená, že cestu tam a zpět lze zvládnout za jeden den. Já mam však v plánu zdržet se u jezer přes noc a vrátit se až druhý den. Vesnice se teprve probouzí k životu a obchodníčci v malých kamenných krámcích nenabízí k jídlu nic jiného než sušenky a bonbony. Nezbývá než spokojit se se s tímto sortimentem a spolehnout se na pohostinnost hor.

Zdejší hory jsou totiž nejenom krásné, ale poskytují také obživu místnímu obyvatelstvu. Zejména zdejší klima, které je příznačné množstvím srážek, umožňuje v nížších polohách pěstovat pšenici a zeleninu a ve vyšších partiích brambory, které jsou základem zdejší stravy. Cestou podél řeky mijím tedy políčka obehnaná kamenými zídkami a střídavě procházím borovicovými lesy a zelenými loukami. S přibývající nadmořskou výškou ubývá obdělávané půdy a naopak přibývá luk a pastvin, na nichž se popásá dobytek, ovce a kozy. Prakticky po celé své délce od výchozí vesnice Bala Naltar až po ledovcová jezírka v nadmořské výšce 3500 m.n.m. je údolí plné života. Osadnící obdělávají svá políčka. Pastevci hlídají svá stáda. Místní "chasníci" po kolena ve vodě těží říční písek, který pak používají pro stavbu zdejších domků, najatí dělnící zpevňují některé úseky cesty po níž kráčím, aby tudy mohly čas od času projet traktorem nebo džípem, zásobujícím horní partie údolí a všudypřítomní oslíci se líně popásají kolem cesty.

Údolí Naltar zaujímá rozlohu zhruba 188 km2. Obývá přitom jen něco přes 3000 obyvatel - jak místních usedlíků tak kočovných pastevců. Obyvatelstvo je tvořeno třemi skupinami. Většina usedlíků přísluší ke kmenu Aga Khan, další jejich část je tvořena přistěhovalci z nedalekého Gilgitu či jiných měst a poslední významnou skupinu tvoří kočovní pastevci, kteří sem přišli ze severně ležícího Kohistánu - tyto kočovné kmeny jsou charakterističtí svoji živou a divokou povahou a jsou navyklé životu ve velice drsných podmínkách vyokých hor. Přes léto jsou jim obyvateli Gilgitu svěřovány tisíce ovcí a koz, aby mohly být vyhnány na pastviny vysoko do hor. Společným dorozumívacím prostředkem jsou zde jazyky burošaski, šina a gudžarátí - veskrze z indoevropské jazykové rodiny. Ze žádného z místních kmenů však netřeba mít obavy. Jedno mají totiž společné - zdvořilost a pohostinnost.

I já se bez obav, s krosnou na zádech, oddávám zdejším krásám a cesta mi díky mírnému převýšení rychle ubýhá. V půli cesty, uprostřed borovicového lesa jsem doslova "přepaden" skupinou polodivokých dětí, kteří zde se svými rodiči tráví podstatnou část roku. Divokost jim z očí doslova vyzařuje a jejich vzhled k tomu jenom přispívá. Rozcuchané vlasy, ušmudlané tváře, notně opotřebované oblečení a na nohou každá bota jiná. Celé dny tráví v lesích a na pastvinách uprostřed hor, kde si hrají, ale především pomáhají svým rodičům. Vlastně sem patří a ani si nedovedu představit, že by vypadali a působili jinak. Setkání s nimi je plné smíchu, ale také oboustranného údivu.

O dostatek tekutin zde v horách není nouze - křišťalově čisté a příjemně ledové bystřiny stékající z ledovců okolních pětitisícovek jsou zdrojem doslova lahodného moku, který piji přímo z dlaní. Přesně v půli dne, po dvanácti kilometrech, se ocitám v nadmořské výšce 3100 m.n.m. u prvního ze čtyř ledovcových jezer. Jezírko obklopené borovicemi a břízami na první pohled zaujme svojí barvou. Kromě toho že je křišťálově čisté, tak je především pronikavě zelené. Barva způsobená bohatým porostem řas, však tomuto místu neubírá na kráse.

Než se stihnu rozkoukat je u mne Muhammed. Muhammed je nejčastějším jménem v Pákistánu, téměř každý třetí pákistánec je pojmenován po nejznámnějším islámském prorokovi. V tomto případě toto jméno patří 15 letému chlapci, který zde tráví léto se svojí rodinou na pastvinách. Přes zimu i se svým bráškou Mahmúdem navštěvují školu dole v údolí ve vesnici. Slovo dalo slovo a kluci se ujímají mé krosny a vedou mne k jednomu z nedalekých kamenných přístřešků, které slouží jako úkryt pro ovce nebo pro oslíky. Pro nadcházející noc se stane mým domovem. Dokonce si mohu na večer objednat i večeři. Protože sám žádné jídlo nemám, nemohu si příliš vybírat. Za chlebovou placku, kus ovčího sýra a konvici čaje s mlékem budu vděčný. Ostatně taková večeře je pro tyto končiny typická.

Do večeře však zbývá ještě spousta času a nedaleko odsud lze objevovat další horská jezírka. Stačí překonat morénový val, který dal vzniknout jednomu z nich. Další se nachází ještě o kousek výše, z jedné strany sevřeno skalisky a z druhé ohraničeno březovým hájem. Barva křišťálově čisté vody v jezerech se mění podle úhlu pohledu a dopadajícího světla od temně modré, přes smaragdovou, tyrkysovou až po zářivě světle modrou barvu. Lituji, že se nemohu zdržet déle.

Druhý den se s vycházejícím sluncem vydávám údolím na dvanáctikilometrovou cestu zpět do vesnice Bala Naltar. Navzdory faktu, že silnice je za vesnicí zcela neprůjezdná, naivně předpokládám, že se mi za kritickým úsekem silnice podaří stopnout nějaké auto jedoucí do Gilgitu. Nic takového se mi samozřejmě nedaří, a tak s krosnou na zádech, s palčivým sluncem nad hlavou a v tuto chvíli již zcela bez vody mi nezbývá než se pokusit rozpáleným skalnatým údolím dojít co nejdále po svých. Po deseti kilometrech, aniž bych potkal jediné auto rezignuju a usedám do vzácného stínu na kraji silnice. Mám štěstí. Po několika minutách se v dáli objevuje oblak prachu. Během okamžiku je naložena moje bagáž do zánovního jeepu a já unaven usedám vedle řidiče, který míří se svými dvěma syny do Gilgitu.

Můj trek byl i navzdory své nenáročnosti typicky pákistánský. Viděl jsem vysoké hory pokryté ledovci, horská jezera, krásnou přírodu, bezprostřední a pohostinné domorodce a prožil jsem další pákistánské dobrodružství. Jak již bylo řečeno v úvodu článku, ať se vydáte kterýmkoliv směrem z Gilgitu do hor, čeká vás to samé a možná i mnohem víc.