Súdánem bez peněz  /  SÚDÁN

Marian Golis   ¦   publikováno: Koktejl, 2017   ¦   FOTOGALERIE

 
Súdán nevzbuzuje velké sympatie. Chudá země někde v poušti, navíc muslimská. Prezident Umar Bašír není zrovna lidumil. Nakonec je na něj vydán i mezinároní zatykač pro válečné zločiny. V zemi v posledních letech proběhlo a místy stále probíhá několik konfliktů. Ale je to země velká, skoro jako půlka Evropy a velké srdce mají i obyčejní lidé, kteří zde žijí.

S malým batohem a s velkou nervozitou sedím v letadle do Chartúmu. I když jsem si cestu dobře rozmyslel, nevím, co mne čeká. Znáte ten iracionální strach z neznáma? Zpráv ze Súdánu je na internetu málo. Vím, že po příletu budu muset sehnat povolení na cestování po zemi, a taky povolení na fotografování. Že jako osamělý cizinec budu asi sledován tajnou policií. Že v zemi není žádné české zastoupení. Že je na Súdán uvalené embargo a tudíž banky fungují jen lokálně a neexistuje žádná možnost vybrat si peníze, ani z bankomatu. Že se v každém městě, v nemž budu chtít přespat, musím registrovat na místní policii. Že jde o jednu z mála zemí, kde je oficiálně uplatňováno právo šária. A tak by se dalo pokračovat.

"Vybalte si z toho batohu všechny věci". Proč zrovna můj batoh? Ptám se sám sebe, když se nekompromisní celník dožaduje jeho prohlídky. "Za 10 dolarů můžeš jít bez kontroly", pokračuje muž v uniformě. Z principu odmítám. První minuty v zemi mne tedy moc neuklidnily.

Na černém trhu v centru Chartúmu měním 280 euro za súdánské libry, je to balík bankovek. Při troše skromnosti by to mělo na 13 dní stačit. Teď ještě sehnat všechna ta razítka. Pár hodin na to: "Do háje, ..." (můj slovní projev byl v reálu drsnější), mám najednou temno v hlavě a podlamují se mi kolena. Po výstupu z autobusu se snažím zvládnout paniku. Kapsa s penězi je prázdná. Mozek odmítá informaci zpracovat. Vždyť jsem ji v půlminutových intervalech neustále kontroloval. Po chvíli mi dojde, že jsem bez peněz. Chartúm, plný různých přistěhovalců a pochybných existencí z Konga, Čadu, Etiopie, má svá rizika. Teď už to vím. Skrytá stoeurová "železná rezerva" mi dává naději a já rozhoduji, že ze svých plánů neustoupím. 3000 km napříč Súdánem nevzdám a dobře dělám.

Druhý den, na zvířecím trhu na periferii Chartúmu, pozvolna získávám ztracený optimismus. "Odkud jsi? Co tady děláš? Já jsem Karim. Mám řeznictví v Chartúmu, nakupuji tady ovce. Za kolik? 80 až 120 dolarů, podle kvality. Ukážu ti to tady. Dáme si čaj? Máš hlad? Vím, kde tady dělají dobré grilování velbloudí maso." Se vším souhlasím. Karim mne zasvětil do fungování trhu a seznámil s dalšími obchodníky. "Velbloudi? Dnes jich tu je málo, přijď ve středu. Pěšky je sem ženou někdy i 2000 kilometrů z Darfúru. Jeden tak za 700 dolarů. Je to velký business. Většinou jdou na maso do Egypta nebo do Saudské Arábie.". Připadám si zde jako o 300 let zpátky, v prachu se zde motají stáda zvěře, práskají biče a tajuplné zahalené postavy ze mne nespouštějí oči. Podobný průběh má podvečerní návštěva mystického místa místa, kde se každý pátek schází tančící dervišové. Na prašném prostranství desítky sufistů extaticky tančí a zpívá. Čaj a sušenky od jednoho z nich mne nasytí a bilance prvního dne je 2 eura za dopravu po Chartúmu.

V autobuse cestou na sever do Karimy už na ztráty nemyslím. "10 dolarů za noc? Děkuji ale musím odmítnout. Je tu v okolí něco levnějšího?" Karima je malé město s velkými památkami na břehu Nilu, kvůli nim jsem tady. "Ubytovna za 4 dolary? Kde je?", neváhám. Špinavá díra připomíná spíše kriminál. No dobrá, to přežiju, i když horší už to snad být nemůže. Mýlím se. O den později v Atbaře už vím, že horší to být může. Špína, švábi, krysy. Malou místnost sdílím se sedmi dalšímí existencemi. Ale neberte to za 3 dolary. Nakonec, co na tom záleží, když spolubydlící jsou fajn lidi. Aniž bych zmínil nedostatek peněz, tak Adil se postaral, abych v Atbaře netrpěl žízní ani hladem. Ani nevím, kolik vodních dýmek jsme spolu dali. Ale Atbara je jen přestupní město do Meroe.

Meroe

Tady bude moje nejluxusnější bydlení. Autobus z Atbary zastavuje uprostřed pouště. K pyramidám už musím dojít sám. Je pozdní odpoledne. Zapadající slunce, poušť a mystické stavby. Celý prostor s desítkami pyramid, které zde stojí 2500 let, je pouze pro mne. Mám dojem, že jsem na jiné planetě. Po setmění uléhám na jednu z písečných dun a dlouho do noci koukám na hvězdy. Východ slunce je stejně tajuplný. Jenže jak se odsud dostat zpátky do civilizace? Dřív než otázku začnu vnímat jako problém a dříve než moje noha došlápne na asfalt vzdálené silnice, brzdí první nakláďák. Nevadí, že se ani slovem nedomluvíme. Za 15 minut už si s řidičem a jeho závozníkem macháme ruce v míse s fazolema. Fuul se tomu říká. Asi národní jídlo, jím ho už aspoň popáté. Dušené fazole, olej, sýr, cibule, někdy vajíčko. V Súdánu neexistují příbory. Jí se rukama a vždy ze společné mísy. Asi to líp chutná, což mohu potvrdit. Řidiče ani nenapadlo, že bych platil. Navrch dostávám vodu a pytlík chipsů na cestu.

Ruce v míse s fazolema si máčím i o den později v Sinkatu. Parta místních mladíků mne nakrmí. Sinkat je zapadákov na východě Súdánu. Pro mne jen přestupní stanice. Chci do hor, kam nikdo a nic nejezdí. Díky blízkosti rudého moře je tam na rozdíl od zbytku Súdánu fajn klima a hlavně spousty opuštěných budov v kopcích. Většinou utopených v mlze, jako v hororu. Zanechali je tam kdysi dávno Britové. Súdán byl jejich kolonií a hory sloužily Britům jako resort k odpočinku. Něco tam snad pojede, ale nikdo ve městě neví kdy ani odkud. Zato celé město už ví, že tam chci já. Takže se nemusím o nic starat. Čaj, kafe, čaj, kafe, korba pickupu si mne najde sama a po dvou hodinkách jsem zase v jiným světě. Tady mezi kopci a skalami bych vydržel dlouho.

Suakin

Suakin, koloniální perla na břehu Rudého moře. Těším se na staré město postavené z korálů. Palčivé slunce mne neodradí. Rychlými kroky mířím k historickému centru. Postupně mne přepadá silná nejistota. Jsem v Suakinu? Jsem vůbec v nějakým městě? "Suakin?" ptám se podivné postavy s dlouhou šavlí za pasem a hřebenem v hustých černých kadeřích. "Suakin", pokyvuje souhlasně hlavou a ukazuje na apokalyptický výjev přede mnou. Je z kmene Beja, který obývá tuhle část Súdánu. Celé město je v ruinách, hromady suti, sem tam nějaké fragmenty starých budov, jako po intenzivním bombardování. No dobrá, asi jsem něco v literatuře přehlédnul. Nakonec, i tohle má svou atmosféru. Já mám naštěstí tip na místní vyhlášenou rybí restauraci. Nejsem si jist, jestli v plechových barelech kuchař vaří můj oběd nebo taví asfalt. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že tenhle squat je skutečně to, co hledám. Houfy toulavých koček se v kuchyni obslouží sami. Nechápu, jak ten týpek co tvrdí, že je z Řecka, vyčaroval v té příšerné špíně tak dobrý jídlo. Navzdory ruinám město stále zůstává výnamným přístavem pro cesty do Jeddah v Saudké Arábii. "Pracuji na lodi, ve strojovně. Máme pořád plnou loď. To víš, všichni se chtějí podívat do Mekky. Dneska máme volno. Koupím ti oběd.", nabízí se Karim, který ke mne přisedá. Jsem po obědě, tak se nechám ukecat alespoň na čaj.

Nocleh za mne na periferii města řeší starý pán, stačí se po výstupu nejistě rozhlédnout a vždy se najde někdo, kdo ochotně pomůže. "Vím o skvělým místě, tady hned za benzínkou, za dva dolary na noc." Nenechám se přemlouvat. Přístřešek ze starých pytlů, igelitů a pár dřevěných tyčí se mi nejdřív moc nezdá. Ale když zjistím, že to má vlastní restauraci, je to jasná volba. Rozuměj hromádku žhavýho uhlí, na nějž se dá hodit kus masa nebo postavit konvice na čaj a plechovku od motorovýho oleje, ve který lze leccos uvařit či fritovat. Asi jsem první cizinec, který tady na prašném překladišti trucků u hlavní cesty, bude nocovat. Údiv všech kolem nezná mezí, připadám si jako mimozemšťan.

Kassala

Poslední moje zastávka je kousek od hranic s Eritreou, v Kassale. Lákadlem jsou tři místa. Vyhlášené tržiště, které pohlcuje celé centrum města a kypí životem. Netradiční sufijská mešita Khatmiyya a miniaturní, ale o to podivnější pohoří Taka. To mezi obrovskými balvany skrývá na svém úpatí ještě větší podivuhodnost. Park pro zamilované i svobodné. V Súdánu není radno randit na veřejnosti. Tento park je k tomu určen.

Proč jsem jel do Súdánu

Žijeme v bouřlivé době plné negativních zpráv. Moje zkušenost mi však vždy ukáže, že lidé všude na světě jsou spíše dobří než špatní. O pohostinnosti a vlídnosti Súdánců jsem toho četl dost, ale realita předčila má očekávání. Navzdory zážitku prvního dne jsem se nikde na světě necítil bezpečněji. V Súdánu mají jistě stále co dohánět, zejména v oblasti rovných práv. Ale každá společnost prochází vývojem a ten si žádá svůj čas. "Vyřiď v Evropě, že vás máme rádi, a moc nás mrzí, že nás máte všechny za teroristy. Jsme dobří lidé.", klade mi na srdce partička trhovců uprostřed Chartúmu a dolévají mi další skleničku mentolového čaje.