Mitumbwi, lodě s příběhem  /  TANZANIE

Marian Golis   ¦   publikováno: Koktejl, 2017   ¦   FOTOGALERIE   ¦   více na kumbukumbu.cz

 
Tanzanie v sobě skrývá nespočetně lidských příběhů, pro Evropana exotických a vzrušujících. Příběhy těch nejprostších rybářů jsou spojeny s jejich loděmi – mitumbwi. Dřevěná piroga je většinou to nejcennější, co mají. Jejich příběhy se odehrávají na bahnitých březích řek a na písečných plážích Indického oceánu.

Nezaměnitelný tvar každé z nich je dán tvarem kmene, z něhož je vydlabána. Práce s jednoduchými nástroji trvá týden až měsíc. Záleží, jak bude velká. Často vzniká na místě, kde byl strom poražen. Tady si zručný tesař postaví dočasný příbytek. Tady příběh každé lodi začíná. Strom však nelze porazit bez správných razítek a formulářů. Nutné je povolení a poplatek Ministerstvu zemědělství. Rybář za novou mtumbwi nakonec zaplatí mezi 150 až 300 dolary. Důležitá je i kvalita dřeva. Nejčastěji se používá mwembe (mangovník), ceněné je mkongo (mískatec) a mtanga (albizia), používá se i mkorosho (kešu) či mtandi (salámovník). Mtumbwi pak slouží k rybaření na řekách, jezerech i na moři. Jsou vratké a plavba na nich vyžaduje cvik. Zejména rybaření na moři je náročné. Nelze na nich pádlovat dále než 3 km od břehu. Navíc se většinou rybaří v noci. I rybaření na řekách má svá nebezpečí - v podobě hrochů a krokodýlů. O setkání není nouze.

Obchod po Tanzánsku

Odpolední slunce pálí a už toho mám dneska plný zuby. Na zádech mám těžký batoh, pravou rukou jednoruč fotím bez velkého přemýšlení. V druhé ruce svírám notebook a souběžně s focením zapisuji parametry lodí, jména rybářů a vše co slyším. Ondřej vyjednává o ceně, posuzuje kvalitu lodí a dělá na nich značky kvůli evidenci. Dan umí svahilsky a zná prostředí, jeho role je tedy jasná. A všichni klademe rybářům spousty otázek.

"Prodám vám ji za 300 tisíc šilinků", usmívá se Kasim a ukazuje na vrak staré dřevěné kánoe. "Vždyť je tady nalomená a podívej na ty záplaty. Ta už by se na řece neudržela ani pár metrů", oponuje Ondřej, "dáme 180 tisíc, i to je moc". Nakonec si plácneme na 240 tisíc, to je asi 150 dolarů. Cena skoro jako za novou. Smlouvat musíme, i když vlastně rybářům chceme pomoci a cenu tlačit dolů ani moc nechceme. Ale jinak bychom byli za hlupáky, bez kousku respektu. I prodávající by se cítil uražen. Smlouvat je tady zkrátka slušnost. Obchod v Tanzanii má svá pravidla.

"Pojďte, vezmu vás do vesnice, zvu vás na čaj", spokojený Kasim nás nemusí přemlouvat. Jsme rádi, že poznáme jeho rodinu a sousedy. Vlastně i proto jsme tady.

Proč zrovna lodě?

Zkuste přivézt dvě tuny zboží třeba z Asie. Není to žádná sranda, zvlášť pokud jste to nikdy nedělali. Ale jde to. A zkuste to samé z Tanzanie, obzvlášť znáte-li Afriku jen z mapy. Můj úkol zněl jasně: "Dovez z Afriky kontejner plný starých vysloužilých lodí, dlabaných kánoí a k tomu příběhy jejích rybářů. Oni získají prodejem vysloužilé lodi peníze na novou a my s loděmi a jejich příběhy naděláme v Evropě ještě spoustu parády." Je fakt, že jsou krásné a z kvalitního dřeva. Ve svých šrámech mají vepsaný kus svého i rybářova života. Kamarád Ondřej, ředitel úspěšné firmy a dobrodruh, je "investor" a já to mám všechno celé od začátku až do konce zařídit.

Dobrodružství začalo pátráním u počítače. Kde takové lodi v Africe vypátrat? Jak to udělat, aby nás to finančně nezničilo? Jak se domluvit? Komu je pak prodat? A co africká byrokracie, úplatky, úředníci? Za půl roku už se brodíme bahnem v deltě řeky Rufiji, plavíme se jejími rameny a vyjednáváme s vesničany a s rybáři. Čtrnáct dní na to svážíme lodě najatými náklaďáky z různých koutů východní Tanzanie do Dar es Salaamu. A po dalších čtyřech měsících vykládáme lodě z kontejneru v centru Prahy. Mise plná překážek, útrap, pátrání po lodích v Africe i po jejich kupcích v Evropě, je splněna.

V tuto chvíli lze lodě zahlédnout třeba v zoologických zahradách v Jihlavě, Dvoře Králové, Ostravě a v Plzni. Někde i s jejich příběhy. A všechny je lze vidět na www.kumbukumbu.cz. Pár jich ještě čeká na své nové majitele.

Kenedy

Kenedyho jsme potkali ve vesnici Mjimwena 30 km jižně od Dar es Salaamu. Na pláži pod malým stromem měl se svým mladším bratrem několik lodí a zvažoval, zda v noci vyrazí na moře. Foukal čerstvý vítr a nemuselo by to být bezpečné. Působí skromně, ale je zřejmé, že naše pozornost a otázky mu dělají dobře. Nestává se často, že by se Evropani zajímali o chudé rybáře. "Narodil jsem se u jezera Malawi a už od malička jsem pomáhal na lodi", vypráví, "ale hned po škole, když mi bylo 14, jsem odjel do 1000 km vzdáleného Dar es Salaamu, abych se osamostatnil." Nyní už má Kenedy ženu a tři děti. Dvouletý Vivian neustále okupuje tátovu náruč. Na moře vyráží s kánoí večer a loví přes noc. Nad ránem se vrací, aby byly ryby na trhu čerstvé. Rybaření je velmi náročná práce. Obzvlášť když fouká, moře je neklidné a jsou velké vlny. "Ryb je málo a s malou lodí nemůžu daleko od břehu", stěžuje si, jak je těžké se uživit, "vydělám většinou kolem 5 dolarů za den, ale někdy se zadaří a jednou jsem měl výdělek 30 dolarů za den. To se jde vždy zapít", říká s úsměvem. Manželka je vděčná za každý šilink. Společně žijí v jednoduchém stavení, bez oken a se slaměnou střechou, asi kilometr od moře. Jedna postel, starý dřevěný stůl a pár polic tvoří veškeré vybavení.

Kennedy nám nakonec prodal 3 staré vysloužilé lodě. Peníze použil na léčbu oka poškozeného od prudkého slunce a na nákup nových rybářských sítí.

Mowamedi Kilangati

Cesta k Mowamediho domovu byla dlouhá a náročná. Místní podnikavci se s námi na starých motorkách prohnali úzkými vyšlapanými stezkami mezi políčky, houštinami a mokřinami. Najednou jsme stáli před typickou chýší. Je postavena z proutěných konstrukcí, do nichž se zapracovává bahno, které po vysušení vytvoří stěny. Střecha je slaměná, Uvnitř pouze udusaná hlína a otevřené ohniště na přípravu jídla. Kolem domu pobíhá spousta dětí a vůbec není jasné, které z nich patří k Muwamediho rodině.

Mowamediho příběh je smutný. Živí se lovem krevet v jednom z ramen řeky Rufiji. Má ženu a 7 dětí. Nejstaršímu je 20 let a nejmladšímu 2 roky. Sedmiletá Dunia je nemocná. Má vážné problémy se srdcem. "Její srdce je příliš velké", říká s nadsázkou Muwamedi, "nejdostupnější operace se provádí v Indii, kam v podobných případech tanzanská vláda posílá svoje občany". Mowamedi věří, že jednou se tam s Duniou dostanou.

Od jejích 2 let s ní neustále navštěvuje nemocnice ve vzdálených městech. To spolyká téměř všechny peníze, které vydělá. Mowamedimu pak často ani nezbývá čas na rybaření. Peníze, které utrží za trosky staré lodi, utratí za děti. Tentokrát platíme více, než bychom museli.

Mauridi Ngatyoka

Mauridi je farmář. Na políčcích mezi rameny řeky Rufiji pěstuje rýži a kukuřici. To však na živobytí nestačí. Zvláště máte-li 7 dětí. A tak si přivydělává rybařením. V deltě řeky loví krevety. Za jednu bednu (asi 30 kg) dostane 1200 Kč. Naplnit ji v dobré sezoně trvá asi 8 dní. Stejné množství krevet pak v Evropě stojí 12000 Kč.

Rybolov však může být v místních končinách někdy pěkně nebezpečný. "Jednou jsem právě na této loďce prchal před hrochem" ukazuje na starou loďku, kterou od Mauridiho chceme koupit. "Ukryl jsem se před ním v křoví, ale vystrašený hroch mě našel a tak jsem vyšplhal na strom. Strávil jsem tam celou noc, dokud jsem si nebyl jist, že hroch nadobro zmizel". Někdy se hroši dostávají i do blízkosti vesnice. Úroda pak bere za své. "Před pár lety jeden ze sousedů zaplatil za setkání s hrochem dokonce životem", doplňuje Mauridi. "Převážel kokosové ořechy přes řeku a jeho loďku napadl hroch. Skončil s proraženým břichem v nemocnici". Ne nadarmo se říká, že hroch je nejnebezpečnějším zvířetem Afriky.

Mauridi by si přál, aby všechny jeho děti dosáhli dobrého vzdělání. Bohužel je všechny nemůže poslat ani na střední školu. Ta je v Tanzanii placená. Peníze za loď použije právě na úhradu ročního školného pro jedno z dětí.