MG

 

ISLÁM slovníček pojmů

IRAN 2005

• IRAN home
• Obecné INFO, užitečné odkazy a mnoho INFO materiálů ke stažení!
• Příjezd (Teheran) - Kashan - Abyaneh - Natanz
• Esfahan
• Yazd
• Rasht - Masuleh - Bandar-e-Anzali
• Tabriz - Kandovan - odjezd
• FOTOGALERIE

Rasht - Masuleh - Bandar-e-Anzali

Rasht (Rašt)

Do Tehránu přijíždíme vlakem z Yazdu přesně. Na nádraží před vlakem se potkávám s Pierrem i s Hamidem, s kterým jsme strávili večer v jídelním voze. Pierre míří do centra. Loučíme se. Já bych rád sehnal autobusu do Rashtu - města na severu Íránu nedaleko pobřeží Kaspického moře. Hamid má stejnou cestu. To mne ušetří spoustu trápení a času stráveného blouděním, pátráním a sháněním informací. Nasedáme do autobusu, kterej je plnej lidí. Zdá se, že všichni spěchají do práce. Je to pořádná tlačenice. Hamidova manželka je na konci busu. Tahle separace je fakt uhozená. Na dálku se domlouvají posunky. Vystupujem na nějakým malým nádraží, Hamid za mne platí jízdné MHD. Bohužel není to moje nádraží. Hamid mne směruje na nedaleké velké autobusové nádraží. To už by neměl být problém. Odsud by měli jezdit autobusy především na sever a západ země. Jsem hladovej, ale nejdříve hodlám zakoupit jízdenku. Prodejců a autobusových společnsotí jsou zde desítky, ne-li stovky. Netrvá to dlouho a mám jízdenku na Volvo jedoucí za dvě hodinky do rashtu. Bágly nechávám v kanceláři společnsoti, s níž pojedu. V bufetu dávám sandvič a džus. V obchůdcích nakupuju taky něco na cestu. A dokonce co nevidím! Nealkohlocké pivo! Značka Delster. Nedá se nic dělat, musím ho jako správně vychovanej čech koupit - fotografie íránské pivo Delster. Později k mému překvapení zjišťuji, že to nealkoholické pivo je mírně pěnivá citronová šťáva - ostatně posuďte sami pivo Delster. Autobus vypadá solidně, cesta by měla být příjemná. Těším se, až vypadnem z Teheránu. Konečně vyrážíme. Bohužel to znamená jediné. Vklínit se do zácpy a a asi hodinu kroužit kolem nádraží. Co kdyby chtěl ještě někdo naším směrem. Před polednem konečně opouštíme tohle velkoměsto. Čeká mne 6 hodin cesty za pohých 28.000 riálů (tj. cca 3 USD; r. 2005)!

Do Rashtu přijíždíme za mírného mrholení. To jako by signalizovalo změnu podnebí, které je zde na severu zcela odlišné od zbytku Íránu. Vysokým teplotám se zde nevyhnete, ale vysoká vlhkost vzduchu a občasný déšť pobyt v této části Íránu velice zpříjemňují. Zdrojem vlhkosti i dešťů je nedaleké Kaspické moře. Od něj přicházejí srážky a oblačnost. Tu bohužel před dalším postupem do vnitrozemí zastavuje hradba pohoří Alborz (5671 m.n.m.). Proto zbytek Íránu tvoří převážně pouště a vyprahlá krajina, podnebí je horké a suché.
Příjemné klima na severu Íránu sem láká také nemalý počet íráčanů, kteří zde rádi tráví dovolenou anebo sem vyrážejí na rodinné výlety (zejména z Teheránu). Rasht sám o obě toho nemá příliš co nabídnout. Může být ale východiskem do nedalekých hor, k pobřeží Kaspického moře nebo do okolních íránských vesniček.

Vyskakuju z autobusu a přesedám hned do taxíku. Nádraží ja na jižním okraji města, do centra dost daleko. A z taxíku rovnou do hotelu, který jsem si vybral pro zvůj zdejší pobyt. Je to hotel Golestan. Celkem příjemný místo, sice v částečné rekonstrukci, ale i tak se mi tu líbí (foto pokoj Golestan; pohled z okna hotelu).
M2sto Rasht a sever Íránu (včetně Teheránu) jsou podstatně liberálnější neš Írán centrální nebo dokonce jižní Írán. I žviot je zde uvolněnější. Ulice jsou lemovány jídelničkami, cukrárnami a množstvím butiků. Ženy sice nosí šátky, ale je znát, že je to pouze z povinnosti. Šátek mají často volně uvázán jen v půlce hlavy a je tedy vidět i odvážné účesy, barvy a melíry. Stejně tak make-up je mnohem odvážnější. Nebál bych se v mnoha případech říi, že je až přehnaný. Mladé íránky můžete nejčastěji vidět v džínách a v barvných šatech, které jim často sahají pouze do půlky kolen. Ulice jsou během dne a zvláště v podvečer plné lidí. A to tak, že téměř ani není možné se davem procpat. Centrum je plné tržišť, pouličních prodejců všeho možného a bazarů. Všichni nakupují a prodávájí.

Já chci jen přespat a druhý den hned pokračovat na jih do hor do vesničky Masuleh.

NAHORU

Masuleh

Masuleh je malá vesnička ležící na úpatí pohoří Talesh, jehož vrcholky dosahují až 3000 m.n.m. Z Rashtu tam nejede žádný přímý spoj. Minibusy jezdí do nedalekého města Fuman odkud lze pak pokračovat dále do Masulehu, celé to zabere tak maximálně dvě hodinky. Takže i já ráno balím a pěšky se hodám přemístit na "nádraží". Nádražím je vlastně jen křižovatka na jihu města a mlý prašný plácek. A je to pěkně daleko. Příště už jedu taxíkem. Hned první minibus, kterej na prašným plácku potkávám jede tam, kam potřebuji. Minimus musí mít už pár desítek let za sebou. Projíždíme vesničky, spolucestující nastupují a vystupují. Ve Fumanu musíme vystoupit všichni. Dále jedině autem. Takže se do jedno společně s dalšími íránci soukám. Silnice vede podél řeky a pomalu stoupá. Kolem je bujná vegetace, v Íránu jev dost neobvyklý. Masuleh se rozkládá na svahu jedné z hor. Řidič ale zastavuje v údolí na nejspodnějším konci vesnice. Je tady docela živo. Ihned mne zastavuje místní podnikavec a nabízí ubytování. Domek má uprostřed vesnice hned nad bazarem. Nevyhnu se tedy dlouhému a prudkému stoupání. Domy vesnice jsou postaveny terasovitě nad sebou ve svahu. Jednotlivé ulice tak vlastně tvoří střechy domů o patro níže. Pro našince velice zvláštní a nezvyklé. Stojíte na střeše domu, z jehož komínu stoupá kouř a koukáte dolů pod sebe na střechy domů po nichž se promenádují íránci nebo tam sojí třeba čajovna. V zimě se tak ve vesnici a v domech lépe udržuje teplo. A navíc sem díky této architektuře nemohou automobily.

Protože je Masuleh vyhledáváným výletním místem, je často plný lidí, zejména íránských výletníků. Zdejší klima je pro ně balzámem na tělo i duši. Vesnice leží v nadmořské výšce 1050 m.n.m. a teploty vzduchu jsou zde velmi příjemné, vlhkost vysoká. Pravý opak toho, jak to vypadá ve zbytku země. Důsledkem oblíbenosti místa jsou bohužel vyšší ceny za ubytování. Pokud je vás více, tak to nebude až taková tragédia. Já jsem bohužel sám tohle je jedna z nevýhod individuálního cestování. Občas musíte snést vyšší náklady. Zvykem zde je pronajímat celé domky nebo patra domků. Ceny závisí na poloze, vybavení a komfortu. Pohybují se mezi 9 USD (při dobrém smlouvání) až po nějakých 30 USD (r. 2005). Ovykle lze usmlouvat na nějakých 10-15 USD. Při třech až pěti lidech je to cena přijatelná.
Můj domeček má velice dobrou polohu a je skvěle vybaven. Mým potřebám bude sloužit celé spodní patro. Jedná místnost s kuchyňkou, sporákem, lednicí, TV a čistá koupelna se záchodem. Krásný výhled do údolí jako bonus. Bohužel pod 11 USD se nedostanu, ale i tak jsem spokojen. Fotografie mého dočasného domova ( foto1, foto2, foto3, foto4, foto5, foto6).

Masuleh je přes tisíc let stará vesnice, dříve známá také pod jmény Maasalar nebo Khortab. Obyvatelé si zde stále žijí svým tradičním způsobem života. Někteří ho pouze přizpůsobili vzkvétajícímu turistickému ruchu. Někteří si otevřeli čajovny a restaurace, jiní nabízí ubytování a staré babičky pletou z barevné vlny rozličné výrobky (nejčastěji baevné ponožky, nebo vlněné panenky), které se pak v ulicích snaží prodat. Další informace o Masulehu je možné hledat třeba zde - Masuleh.

Posezení v restauraci s výhledem do údolí je docela požitek. V některých mají i jídelní lístek v angličtině. Já si na úvod dávám kebab s rýží, smaženými rajčaty a nakládanými olivami (foto z restaurace foto1, foto2) . Další den to pak obměňuju za grilované maso, jakjinak než s rýží, zeleninou a nakládaným česnekem - ten je mimochodem výtečnej, vřele doporučuju (foto1). V ulicích můžete také narazit na prodejce výtečné sladké dobroty. Z velkého "bochíku" vám prodavač odřeže požadované množství sladké hmoty jejíž hlavní složkou jsou sezamová semínka a vlašské ořechy - viz foto. O čajovny a restaurace zde skutečně není nouze.

Počasí mi zrovna nevyšlo. I když jak se to vezme. Je zataženo, nízká oblačnost zasahuje občas až do vesnice a občas mrholí. Pošmourná a tajemná atmosféra má ale také svoje kouzlo. I když mám neustále boty od bahna, tak se mi tady líbí. Mlžný opar v kopcích a v ulicích, zelené stromy, okrové domky a kouř stoupající z komínů. Zbývájící půlden trávím potulováním po vesnici a fotografováním. A samozřejmě občasnými rozhovory s íránci. Večer troška relaxace neuškodí. Pouštím televizi. Televizních kanálů je několik. Ale je téměř jisté, že vás nezaujmou. Na jednom běží prakticky nepřetržitě nějaký motlitby z Maschadu, další programy jsou často dětského zaměření, na tom nejodvážnějším dávají dokonce německý krimiseriál "Komisař Rex" - tak to jsem koukal jako blázen. Zřejmě jakožto zcela neškodý brak prošel zdejší protizápadní cenzurou. Takže jedině snad ty dětské pořady stojí za shlédnutí. Hezký písničky a animovaný grotesky dokážou na pár minut zabavit (fotografie z íránské televize - foto1, foto2, foto3).

Do oklních kopců by se dalo zcela určitě podniknout množství zajímavých vícedenních treků. Já si netroufám. Za prvé jsem sám, za druhé nemám času nazbyt a za třetí mi nepřeje ani počasí. Proto následující den hodlám vyrazit pouze na malý výlet do protilehlých kopců. Takže sbalit báglík, fotovýbavičku, nakoupit svačinu a vyrážím za dobrodružstvím. Počasí je dost nestálý, chvílí pod mrakem, chvíli svítí sluníčko. Ale je příjemné teplo. Śiroká cesta se zvolna zařezává do kopce a já pomalu stoupám. Vegetace je bujná, motýi poletují kolem. První zastávka - "odpočívadlo" s bagrem (foto). Výled do údolí je krásný, stejně tak na protilehlou vesničku odkud se ozývají vzdálené zvuky života místních obyvatel. Já pokračuji dále a výše. Občas vyfotm nějaké to panoráma, občas nějakého motýla. Jsem spokojenej. Nikde nikdo. Nikdo se mne neptá odku jsem a kam jdu. Na nikoho se nemusím usmívat. Přesto se usmívám...štěstím. U horského potůčku, který mezi velkými balvany vytváří množství malých vodopádů a peřejí zákládám tábor. Vybaluje svoji kompletní fotovýbavu a odvážně se vrhám řekou proti proudu. Stativ mi pomáhá balancovat na kluzkých kamenech a současně s ním vymetám množství pavučin, které signalizují rušný hmyzí život. Asi hodinu trávím vyhledáváním vhodných pozic, přenastavováním expozice a utíráním spoceného čela. Je to dřina. Po svačině pokračuju opět dále a výše. Prodírám se hustým porostem. Kapradí, motýli, kapradí, motýli, kráva, kapradí, strom, motýli,...Cesta je dost bahnitá. Vstupuju do lesa. Je jinej než jak ho známe u nás. Jiné stromy, tráva, kameny. Trochu si připadám jako na jiné planetě (Foto). Odhaduji, že bych mohl být ve výšce 2000 m.n.m. Odpoledne zahajuji sestup. Pomalu kloužu dolů. Zpátky do vesnice.
Večer se ke mne do domu stěhuje skupina několika íránek. Budou bydlet v prvním patře. Takže v domě je trošku rušněji.

NAHORU

Zpátky v Rashtu

Další den mám namířeno zpátky do Rashtu. Najímám si auto, který mne hodí do Fumanu. Řidič mne trochu natáhl, ale s tím jsem počítal. Ve Fumanu si už bez problémů stopuju mladíka jedoucího do Rashtu za standartní cenu. Cestou přibíráme dlašího spolucestujícího. Vyhazují mne až na náměstí kousek od hotelu. Do něj hned také mířím. Zítra bych rád odjel dále na západ do Tabrízu. Úkoly pro dnešní den jsou tedy jané. Sehnat nějaké další riály, které se mi nějak rozkutálely a v některé z cestovek zakoupit jízdenku na autobus. Podle Lonely Planet se snažím najít nějakou směnárnu, která by měla být na hlavní třídě. Po půl hodině hledání, mám v kapse stále dvacetidolarovku, ale riály žádné. A jak už to v Íránu bývá, ujímá se mne Saíd. Pracuje zde jako pojišťovací agent, hovoří dobře anglicky a je ochoten mi s čímkoliv pomoci. Vede mne tedy k nejbližší směnárně, která je ihned přímo asi 3 metry naproti od vchodu do mého hotelu! Pak spolu ještě skočíme naproti do jídelny na sendvič, načež mu musím slíbit, že se večer sejdeme, abychom pokecali. Neprozřetelně slibuji. Vlastně prozřetelně, protože mne tím pádem čeká nevšední zážítek (poslední večer v Rashtu). Ale to mám ještě celý den před sebou.

V jedné z cestovek v ulici Sa´di (Sa´di slavný perský básník) kupuji jízdenku na zítřejší autobus, kterej jede bohužel až odpoledne. Jsem rozhodnutej že dnes vypadnu k moři. Přístavní město Bandar-e Anzali je vzdáleno pouhých 35 km a auto lze velice snadno za lušnou cestu odchytit právě na ulici Sa´id.

Bandar-e Anzali

Skutečně za malou chvilku jsme v Anzali (Bandar=přístav). Sotisícové městečko nabylo na svém významu v 19. století, kdy se o jeho rozkvět postarali rusové, kteří z něj udělali hlavní přístav společnosti Caspian & Mercury Mail-Steamship. Jedním z hlavních produktů Anzali je kaviár. Samotné město toho příliš nenabízí. Nachází se zde několik ulic, jejichž fasády napovídají o jejich ruském původu. Přístav je rozlehlý a podél pobřeží se nachází rozsáhlý přímořský park (foto). Samozřejmě plný piknujících íránců.
Anzali je známe také především díky údajně nejrozlehleší laguně na světě - 18.000 akrů. To nedokážu posoudit, poněvadž jsem v životě žádnou lagunu neviděl.

Z auta vyskakuju na hlavním náměstí a je mi jasný, jaký místo musím vyhledat jako první, abych si to tady pak mohl trošku užít. Jsou to toalety. Netuším však vůbec kde hledat. Chvíli se motám ulicemi a přemýšlím "kam v nouzi". Mířím do přímořského parku. snažím se odhadnout, které křoví bude "nenápadnější". Jenže to bych nesměl být v Íránu! Náhoda (či osud) tomu chtěla a oslovuje mne mladík, s kterým jsem se již setkal předevčírem v horách v Masulehu. Je zde s rodinou, pocházeji z dalekého Mashhadu. Mají prázdniny a Anzali je jedním s míst, kde se chtějí zdržet. I pro ně moře a vlhké podnebí vzácností. Muhammad mne zve na piknik s rodinou. já mám ale jediné přání. Tím jsou toalety nebo aspoň nějaký špinavý smradlavý hajzly, pak s ním půjdu klidně na kraj na světa. Veřejné záchody jsou naštěstí součástí parku, takže jsem k nim oveden. Mé přání se splnilo, je to špinavý smradlavý hajzl, ale já jsem konečně šťastnej.

Příjímám tedy pozvání na piknik, ostatně je čas oběda. Rodinka je to velice sympatická a početná. Jsem představen velice symptickému postaršímu ale vitálnímu pánovi, který je otcem některých dět. Může se však pochlubit také krásnou dcerou. Mluví obstojně anglicky. Dostávám čaj a cigarety. Rodinka si výlet užívá. Kluci si hrajou s míem, zpívají a tančí. Holky klábosí. Teplého čaje je dostatek. Oběd se vaří. K obědu máme rýži a pečenou rybu. A pak taky nějakou tu zeleninu a ovoce. Vyměníme adresy, telefony a asi po hodince se loučím. Bylo mi tady s nimi dobře, ale musím dále.

Namířeno mám ke zdejším plážím. Ty jsou špinavé, špatně přístupné, nicméně plné lidí. Koupou se ale pouze mládící a dětí. Ženy a dívky postávají nebo posedávají zahalené na břehu. Já mířím dále skrze naháněče do loděk, kteří nabízí projížďku po nedaleké laguně, až na dlouhou kamenou výspu vedoucí do moře. v oklidu tady posedávají rybáři a chytají ryby. posedím i já. Jeden s rybářu jde za mnou. Zvědavost je silná. Dává mi kousek své ovocné svačiny a vrací se k ostatním, aby jim povyprávěl, kdo že je ten vzácný cizinec.

Rád bych se podíval i do laguny. Bohužel na to nemám. Projížďka loďkou je poměrně drahá záležitost. K laguně se tedy vydávám alespoň pěšky. Avšak v jedný zátoce mne atakují místní podnikavci a daří se jim ukecat mne (foto - podnikavci s lodičkama). Mne se naopak daří usmlouvat cenu ze 180.000 riálů na 90.000. Domluveno, ruku na to. Dostávám plovací vestu a nasedám. Lodička je jenom moje. S kormidelníkem si zapalujem cigárko a vyrážíme.
Okrajové části laguny jsou dost znečištěný, v chýších zde bydlí chudší obyvatelé a rybáři (foto - okrajová část laguny; chýše v laguně 1, chýše v laguně 2). Dále od města už se před námi otevírá rozlehlá vodní plocha. Laguna je plná rákosového porostu, v němž se lze velice snadno ztratit (foto - laguna 1, laguna 2). Místo je to hezké, zážizek zajisté zajímavý, ale popravdě řečeno mne až tak nenadchlo. čekal jsem mnohem více než "pouhé" rákosové džungle na vodě.

Na náměstí se vracím skrze místní tržiště. Prodává se zejména zelenina, ryby a ovoce (tržiště - foto 1, foto 2, foto 3, foto 4, foto 5, foto 6, foto 7). Na náměstí kupuju v krámku něco k pití a jdu si stopnout něco zpátky do Rashtu. Je nejjvyšší čas. Během několika minut přibržďuje auto. Já skrze otevřené okýnko vykřikuju "Rasht! Rasht!" a řidič mi naznačuje, ať si nastoupím. Za chvíli jsme před mým hotelem.

Zpátky v Rashtu

Ještě se stihnu projít bazarem, koupit nějaký červený kořeněný bobule. Trpký a kyselý, ale jednou jsem v íránu, takže sníst to musím. Netuším co to je, ale poctivě spořádám těměř celý pytlík.
V sedm hodin poctivě stojím před hotelem a doufám, že Saíd, se kterým jsem se ráno domlouval, nepřijde. Už nemám sílu vést stále stejné rozhovory a neustále odmítat íránskou pohostinnost. Saíd svů slib také plní. Co se dá dělat, čeká mne společenský večer. Původně jsme domluvení, že jen chvíli pokecáme, maximálně v nějaké okolní čajovně dáme čaj a hotovo. Avšak změna plánu. Saíd mne vede přes ulici a dříve než se vzpamatuji mne souká do auta, s tím, že nemohu odmítnout a musím jet s nimi. Příliš se mi to nepozdává. V autě sedí za volantem jakýsi jeho kamarád. Zdravíme se. Nevm kam jedu ani s kým jedu. Zásadní chyba, která by se naivnímu cestovateli nemusela vyplatit. Raději jsem stále ve střehu. Saíd je až odezřele v dobré náladě. Ukazuje mi svů mobil a nějaká mírně perverzní vtipná videa, náramně se tím baví. Vjíždíme do odlehlejší čtvrti. Měla by zde být dobrá čajovna. Ulice jsou zatím plné lidí, takže nepodléhám panice a jsem v klidu. Čajovna je skutečně bezvadná. Je to místní oblíbená "putika". Mládící posedávájí u stolů a většinou pokuřují vodní dýmku, nazývanou zde také narguila, kalajan nebo hubble-bubble. Objednáváme konvičku čaje a posléze i druhou. Samozřejmě jsem hostem. Fotografie z čajovny - foto 1, foto 2, foto 3.

Od Saída se dozvídám spoustu zajímavých věcí. Například to, že před čtrnáci dny, bylo novým záonem zakázáno kouřit vodní dýmku. To je asi stejné, jako kdyby čechům zakázali pít pivo nebo italům kafe. Nařízení muselo být hodně rychle změněno. Další novinkou je por mne skutečnost, že ženy zde mají zakkázáno veřejně zpívat. Źenský zpěv nesmí být ani nahráván, a to se týká jak audio tak i video nahrávek. Z rádia tak nikdy neuslyšíte ženský zpěv. Jediné íránské zpěvačky jsou tedy ty, které žijí v zahraničí.

Opouštíme čajovna a já bych už nejraději zpátky do hotelu. Stále mám nepříjemný pocit. Jenže Saíd trvá na tom, že musím k němu domů. Bydlí v jedné z okrajových čtvrtí. taková ta čtvrť, kterou tvoří změt úzkých uliček bez osvětlení. Moje nervozita opět vzrůstá. V hlavě pomalu výmýšlím plán na útěk. Fakt je, že za pasem mám pár set dolarů (teré zde mají mnohem vyšší hodnotu než u nás) a v baťohu fotovýbavu za nějakých 35.000 Kč. Přijíždíme k Saídovu domu. V prvním patře se svítí, což mne zneklidňuje. Saíd mne zve dále. Zuju si boty a po schodech stoupám do rozvíceného prvního patra. Vstupuji do velké místnosti. Tady již na mne čekají další čtyři urostlí íránci. Zírají na mne asi stejně vytřeštěně jako já na ně. "Tak to je můj konec" blesken mi hlavou. Ve skrytu mysli doufám, že když jim odevzdám všechny moje peníze, tak mne nechají jít.
Jenže Saíd se ujímá iniciativy a představuje mne všem přítomným. Dostávám čestné místo v křesle, džus a cigaretu. zatím se všichni chovají mírumilovně, ale baťoh s věcma si radě hlídám, připraven vzít nohy na ramena.
Nakonec se z týhle podivný bandičky klube legrační společnost místních přátel. Až na jednoho jsou všichni ženatí. Pravidelně se každý čtvrtek (pátek je v Íránu volný den) opouští své manželky a schází se u jednoho z nich, aby "zapařili". Tentokrát je to u Saída, kterej poslal svoji ženu k rodičům. Takzvaná pařba spočívá v pouštění zakázáných západních videoklipů (Madonna, Bruce Springsteen, Sting, atd. ...) a především v tajném kouření opia. Samozřejmě jsem pozván, abych se přidal a já samozřejmě odmítám, poněvadž bych byl rád za šest dnů v Istanbulu a ne v íránským špitále nebo kriminále. Ale se zájmem sleduji jejich počínání. Opiovou dýmku mají sestrojenou ze zavařovací sklenice, víka a několika hadiček. Opium žhaví nad sporákem, aby ho pak skrze svoji "dýmku" inhalovali. A evidentně je to náramně baví. Živě debatujeme celý večer. Všichni jsou nespokojení se životem v zemi a se současnou (a nejen současnou) politikou. Jsou doslova otrávení a tohle je jejich únik. Saíd mi ukazuje svůj poklad. Je to anglický psaná encyklopedická kniha o alkoholu a jeho výrobě - dost riskantní záležitost. Odpovídám na množství dotazů. Ukazuji pohlednice. Farhad, který jako jediný není ženatý a který jako jediný nebydlí v Rashtu, si na mou výzvu bere jednu z pohlednic. Pracuje v nedalekém íránském městě jako reportér místních novin. Slibuji, že o našem "undegroundovým" setkání napíše a nechá to otisknout společně s pohlednicí, kterou jsem mu věnoval. Zřejmě se nikdy nedovím, zda se tak stalo, ale jeho upřímné nadšení a zápal pro věc mne dojímá. Je to takovej místní anarchista. Děláme několik společných fotek: foto 1 - já a moji noví přátelé) - jména osob v tomto cestopisů jsou pochpitelně smyšlená.

Př půlnocí párty končí a všichni jedou domů za manželkami. Vřele se se mnou loučí, líbají mne na tváře. Mám dojem, že některým ukápne i slza. Mne téměř také. Jenže já ještě nekončím. Musíme mne totiž ukázat Saídově manželce a celé její rodině.Jjedeme tedy o pár ulic dál. Následuje další představování. Manželka je těhotná. Tchán i tchýně mají radost. Ženy nejsou zahaleny, poprvé vidím íránky bez šátku, ba co více, dokonce v tričku s krátkým rukávem! Jsem u vytržení! Švagr je veselá kopa. Okamžitě se v obývacím pokoji na podlahu rozprostírá koberec. Přijel vzácný host takže se bude jíst. Servírují se špagety, dále pak pečené kuře, brambory!, nějaká ta zeleninka. Na otázku zda vím, co to je víno, odpovídám "Ano". Saídův švagr triumfuje! Údajně má doma schované víno a budu-li souhlasit, můžeme trošku poít. Výroba ale i pití alkoholu je v Íránu přísně zakázáno (s výjimkou křesťanských menšin). Já jako správnej podvratnej živel souhlasím, i když pochybují o kvalitách íránského vína. Připíjíme si na zdraví. Źádné víno. Pod tímhle názvem se skrývá nefalšovaná pálenka. Více než dva pohárky neriskuju. Dětem rozdám bonbony a pobízím Saída k odchodu. Autem mne o města veze celá rodina. Se Saídem pak jdeme ještě pár kilometrů nočním Rashtem k mému hotelu. Povídá o těžkostech, které zde mají zamilované mladé páry a taky o tom, jak za mlada prochodil celé noci nočním městem, nerušen od denního shonu a úmorného vedra. Jak už to bývá, vyměníme emaily a telefony.
Nakonec jsem rád, že jsem večer nezalehnul do postele. Jsem plnej zážitků a těším se na další den.

Autobus mi jede až odpoledne takže mám spoustu času. Hodlám objevovat zakoutí města mimo hlavní ulice. Batoh nechávám na recepci. A přeplněnými ulicemi mířím někam směrem do čtvrti, kde jsem v čajovně trávil včerejší večer. Na náměstí mne osloví majitel krámku s čerstvými ledovými džusy a různými dobrotami. Společně se svými kamarády je (ostatně jako každý) zvědavý odkud jsem a co tady dělám. Oodměnou za svou odpověď dostávám zdarma porci džusu na cestou a spoustu přátelských úsměvů (foto - prodavač džusů a jeho přátelé).
Procházím ulice a tržiště a fotografuji (ulice okrajových čtvrtí - foto 1, foto 2, foto 3, foto 4, foto 5).

U mostu přes řeku Safid usedám do stínu. Potřebuju si odpočinout. ˇJjenže to bych nesměl být v Íiránu, abych si mohl jen tak sedět ve stínu. Pro nedaleké prodavače melounů jsem já a můj fotoaparát něco jako osmej div světa. Takže se jsem podroben dalším úsměvům a výslechům v perštině. Ke vzájemné spokojenosti odpovídám pochopitelně česky. Radost je veliká a tak dostávám jeden meloun. Vítané občerstvení. Na oplátku je fotografuji a oni mne. Docela jim to jde. Fotografie s prodavači melounů - foto 1, foto 2, foto 3, foto 4, foto 5, foto 6) Byla s nimi legrace, ale já musím dále. Přes řeku, přes tržiště, do periferních uliček a směrem k čajovně, v níž jsem seděl včera večer. Sedám zase a dávám čaj. A pro jistotu dva čaje. Čaj tady koupíte za pakatel (v přepočtu asi 50 halířů), po mne se ale opět nic nechce. Mmajiteli čajovny je ctí, že jsem poseděl.
Ještě prolezu bazar, tržiště. Nkaoupím jídlo na cestu a můžu zmizet. Taxíkem na nádraží.

V budově nádraží sídlí několik autobusových společností. Je zde také čekárna, trošku zaplivaná. Snesitelný chládek je ale příjemnější než úmorné slunce. Nevím kterej autobus a odkud bude ten můj. A pojede vůbec včas? Přisedá ke mne kultivovaný íránec. Je to učitel angličtiny. Jeho angličtina není exceletní, nicméně je až učebnicovně vzorná. Koneckonců je mi jedno, jak zní jeho angličtina, pro mne je důežitej fakt, že mi nabízí pomoc a zjišťuje vše potřebné. A průběžně mne informuje o mém autobusu dokud nepřijede a nejsem před něj postaven. A ještě mi přihraje dva slováky jednoucí stejným směrem ( tedy slováka se slovenkou). Stejně jako já mají namířeno do Tabrízu.
Zdá se, že nic nebrání odjezdu. Čeká mne 10 hodin v autobusu na cestě dlouhé nějakých 600 km. Za pouhých 28.000 riálů (cca 3 USD; r. 2005).

NAHORU

MAPY

Moje cesta Íránem
pro zvětšení mapy klikni na obrázek

NAHORU

Copyright © Marian Golis
(autor textů a fotografií, design, webmaster)
m.golis@email.cz