MG

 

ISLÁM slovníček pojmů

IRAN 2005

• IRAN home
• Obecné INFO, užitečné odkazy a mnoho INFO materiálů ke stažení!
• Příjezd (Teheran) - Kashan - Abyaneh - Natanz
• Esfahan
• Yazd
• Rasht - Masuleh - Bandar-e-Anzali
• Tabriz - Kandovan - odjezd
• FOTOGALERIE

Příjezd (Teheran) - Kashan - Abyaneh - Natanz
(1. část) 2. část

Kashan (Kášán)

Ačkoliv bych rád sledoval pro nás tolik exotickou krajinu, tak si nemůžu pomoci a první polovinu cesty prospím. Na druhou stranu nutno podotknout, že krajina je dost stereotypní. Vyprahlá země, většinou rovina, občas nějaké vyprahlé hory. Celou cestu žádná změna. Asi v polovině cesty zmerčila děvčata sedící přede mnou, že zrovna nespím a ihned využila příležitosti a začala vyzvídat. Dívky jsou pochopitelně zahaleny od hlavy k patě. Rozovor se nesl v duchu všech rozhovorů, které v Íránu absolvujete - viz tedy moje první kapitola, velkou vlnu radosti a vzrušení vzbudila prohlídka průvodce Lonely Planet. Cesta nám rychle uběhla a pomalu vjíždíme do stosedmdesátitisícového Kashanu.

Kashan je jedním ze starobylých iránských měst. Jeho historie sahá až 4000 let před Kristem. Ačkoliv byl několikrát zcela zničen (dvakrát nájezdy vojsk a jednou zemětřesením), nachází se zde množství památek a město má svoji nezaměnitelnou atmosféru. Namátkou lze jmenovat například:

NAHORU

Já z autobusu vystupuju přímo do poledního nesnesitelného vedra. To mne bude provázet ještě mnoho dnů. Podle mapky v Lonely Planet mířím do centra. Ještě jsem trochu vyplašenej a nevyspalej, takže se těším, až zapadnu někam do hotýlku. Vybírám samozřejmě jeden z těch levnějších. Je to Golestan Inn přímo v centru na náměstí. Na dvě noci se stane mým domovem. Cena relativně nízká (6 USD; r. 2005), ubytování skromné. Mne ale čtyři stěny, 2 postele, stůl a větrák zcela stačí (viz foto Golestan Inn). Velice skromné WC a sprcha jsou samozřejmě společné na chodbě, ale to je naprosto normální. Já padám do postele a asi na tři hodinky usínám. Ostatně stejně jako většina obyvatel města. Z malého zamřížovaného okýnka se do mé cely linou velice exotické verše jakési perské písně či spíše motlidby vycházející z ampliónu nedaleké mešity. Tedy připomíná mi to spíše něco mezi metlidbou a bojovou písní.

Díky podnebí je zde úplně jiné tempo života. Brzy ráno a po ránu se ulice zaplní, lidé spěchají do práce, otevírají krámky, nakupují, snídají. Během dopoledne se ulice téměř zcela vyprázdní. Občas se mi stávalo, že jsem skutečně chodil mrtvými ulicemi a za celé hodiny potkal jen pár spěchajících osob. Kdo může, ten je ukryt v chladivém stínu svého domova či krámku nebo čajovny a podřimuje. Většina obchodů je také zavřena. Úřady a kanceláře většinou zůstávají otevřené. S blížícím se večerem lidí na ulici postupně přibývá a po setmění jsou již na ulici zase davy íránců a íránek, kteří nakupují a především se baví. Kolem půlnoci se ulice pomalu začnou opět vyprazdňovat. Já protože jsem neměl času nazbyt, jsem na ulicích, kromě prvního dne, trávil ráno, dopoledne, poledne, odpoledne, podvečer, večer i noc bez ohledu na počasí. Což mi přinášelo množství výhod, pomineme-li únavu, vyčerpání, dehydrataci, hlad a neustálý mírný úpal. Například do mnoha památek jsem vstoupil, aniž by se po mne chtělo vstupné - prostě tam nikdo nebyl. Fotografování památek bez lidí je snem každého fotografa (i když polední slunce není to pravé) a je možno občas nahlédnout i tam, kam by se člověk normálně nahlédnout neodvážil. Tak tomu bylo i zde v Kashanu.

Odpočatej vyrážím odpoledne do ulic. Procházím tradičním bazarem, kterej je hned vedle mýho hotýlku a zatím co křižuji prázdnými ulicemi, snažím se vstřebat atmosféru této pro nás tolik neznámé země. Cizinec je zde stále ještě malou raritou, takže mne téměř každý náhodný kolemjdoucí zvědavě sleduje, často pozdraví, a to i z okýnka kolemprojíždějících aut či z motorek. Děti jsou odvážnější a se zvědavým pohledem přijdou i blíže. Se dvěma malými íránci tak mohu udělat pár fotografií na pozadí starobylého města. V malým krámku si chci koupit vodu "Where are you from? You are so beautifull !" a zdarma dostávám navíc malou láhev Parsi-Coly, "mersi!" . Vracím se pomalu do centra. V parku na náměstí je díky velké fontáně příjemně. To je ostatně jedna z charakteristik Íránu. Přestože je to vyprahlá pouštní země, tak s vodou se setkáte na každém kroku. Nejenže jsou v každém městě spousty parčíků plné bazénků, kašen a fontán s čistou, ledovou vodou. Ale často podél chodníků tečou v ulicích malé potůčky. Jsou to takové uměle vybudované kanály, kterými protéká čistá voda. A na každým rohu narazíte na veřejný vodovod, kde je možné se osvěžit. Voda by měla být pitná, ale pokud nebudete mít odvahu riskovat a pít z nich (já tu odvahu párkrát díky vedru a žízni našel), tak přinejmenším ke svlažení horké kůže to je skvělá příležitost.

V parku u fontány si mne nachází mladý íránec. Je to učitel. Konverzace probíhá v tradičním duchu. Kromě jiného se ale například dozvídám (což mne celkem překvapuje), že není příliš slušné kouřit na ulici. Ačkoliv většina íránců kouří, tak je na ulici neuvidíte s cigaretou tak často, jako obyvatele jiných asijských zemích. Většinou si zapálí doma, v čajovně anebo když se sejdou v parku. Chvíli se pak ještě motám zaplněnými nočními ulicemi.

NAHORU

Další den mám jasný plán. Hned po ránu se dostat na jih do palácových zahrad Bagh-e Tarikhi-Ye Fin (viz obrázek). Mělo by to být asi 7 km na jih od centra města, což hodlám zvládnout městskou hromadnou dopravou. Jedná se o zpodobnění perského ráje na zemi. Respektive jde o několik palácových budov, které společně s příjemným parkem plným fontán, bazénů a kanálu, tvoří jeden celek. Všudypřítomná ledová a křišťálově čistá voda vytváří společně s bujnou vegetací velice příjemné a osvěžující místo uprostřed vyprahlé země a zcela zničujícího každodenního vedra.

Jdu hledat autobusovou zastávku a jak už to v Íránu bývá, ujímá se mne mladý chlapec, kupuje mi jízdenku a směruje mne do toho správného autobusu. Ten se pomalu zaplňuje. Źeny dozadu, muži dopředu. Je to jasný jako facka. Jízdenka se odevzdává při výstupu. Chci tak učinit stejně jako ostatní spolucestující. Nemám šanci. "No, no mister! …. I am very happy !" a s širokým úsměvem na tváři se se mnou řidič loučí.

V zahradách Bagh-E Tarikhi-Ye Fin je skutečně příjemně. Požitek je navíc umocněn hned u vchodu, kde se snažím vrátnýmu vnutit 30.000 riálů (vstupné dle Lonely Planet), ale on rezolutně odmítá s tím, že si ode mne vezme pouze tři tisíce. Skvělé! Pokud to tak půjde dále, tak nevím, jak toho půl druhého miliónu utratím. Palácový komplex uvnitř skrývá množství zeleně, vodní kanály, bazénky a fontánky s ledovou a průzračně čistou vodou. Díky tomu je zde klima skutečně podstatně snesitelnější než v rozžhaveném městě. Takže si to zde náležitě užívám a to včetně posezení ve stylové čajovně. Pohodička. Čaj se servíruje v konvičkách a sám si ho pak dolévám do malého šálku. Samozřejmě je přiložena miska naplněná nasekaným cukrem. Kousek cukru se strčí mezi zuby a čaj se přes něj přecedí. Případně se obojí mísí až v ústech. Čaj je dosti silný a horký, nicméně i tak osvěžující. Asi po dovou hodinkách zahrady a celý palác opouštím. Avšak jako správný zvědavý cestovatel se ještě vydávám celý palác obejít zvenčí, abych se přesvědčil o tom, zda jsem nepřišel o Něco, co je normálně očím turistů skryto. Tentokrát nic. Potkávám ale jakéhosi staříka, který se se mnou dává do řeči. Jeho angličtině s perským přízvukem není příliš rozumět, ale nakonec se domlouváme. Nabízí mi, že mi bude pro příští den dělat řidiče a průvodce po okolí. Za 12 USD nakonec usmlouvám návštěvu 82 km vzdálené vesnice Abyaneh - velice zajímavé místo, městečka Natanz a navíc mám v ceně slíbenou snídani. Sraz v 7:00. Spokojen odjíždím zpátky do Kášánu. V autobuse je ten samý řidič jako na cestě sem, takže při výstupu se opakuje rituál íránské pohostinnosti. Při snaze udat alespoň jednu ze zakoupených jízdenek se na mne obrací s širokým úsměvem: "No, no mister! …. I am very happy !". Zbytek dne chci strávit návštěvou zbývajících památek. To znamená, že mne čekají zbytky hradeb, mešita s madrasou a stará část města se starými tradičním domy.

Mířím tedy podle plánku v průvodci k údajným zbytkům opevnění starého města. Není to až tak jednoduchý. Zničující vedro a nikde ani noha. Nakonec intuivně přicházím na místo. Celé opevnění působí poměrně monumentálně. Až mne zaráží, že je zcela opomíjeno. Dokonce si místní uvnitř "pevnosti" založili malá zavlažovaná políčka. Jako téměř všude jsem i zde zcela sám a vše si tedy mohu důkladně prohlídnout a vyfotit. Z hradeb je krásný výhled na starou část města.
Já dále pokračuji úzkými uličkami města. Lépe řečeno se plížím podél zdi a snažím se v labyrintu uliček, arkád a podloubí najít staré palácové domy, které zde před stovkami let postavili významní a bohatí občané města. Jedněmi z nich jsou napřklad dům Khan-e Borujerdi (viz obrázek), dům Khan-e Tabatei postavený v roce 1834 obchodníkem s koberci Seyyed Ja´far Tabatei, dům Khan-e Ameriha postavený starostou města Agha Ameri anebo dům Khan-e Abbasin. Občas se tu a tam mihne temný stín, převážně patřící místní ženě oděné do tmavého hábitu - čádoru.
Mojí další zastávkou je mešita s madrasou (madrasa = náboženská škola) Agha Bozorg (viz úvodní obrázek této stránky). Dle průvodce by se zde mělo platiti vstupné ve výši 25.000 riálů (2,8 USD; r. 2005). Já zde však nenacházím nikoho komu bych tuto nepatrnou část mého půldruhého milionu odevzdal. Tak výměnou za dva balíčky banánových žvýkaček při odchodu odevzdávám místním klukům alespoň jednu tisícovku. Nádavkem uděláme ještě pár fotografií.
Nejenže tady nenacházím žádného vrátného, ale jak už se stalo tradicí nenacházím tady vůbec nikoho. Celá památka je mi tedy zcela k dispozici. Madrasa byla postavena v 19. století a je to asi "nejfajnovější" památka v Kashanu. Návštěvu mohu určitě doporučit.

Hladovej se uchyluju do jedný z místních jídelniček. Asi nejčastějším a nejoblíbenějším rychlým pokrem jsou zde v Íránu "sendviče". To znamená, že vstoupíte do jídelny, kde je skleněná vitrína s vystaveným hromádkama neidentifikovatelných pokrmů. Vy si na některou z nich ukážete, prodavač vám ji osmahne na plotně a nacpe se zeleninou a kečupem do bagety. Obsah "hromádek" může být ruzný. Nejšastěji to je kuřecí maso, mleté neidentifikovatelné maso, párečky, játyrka, ledvinky či různé směsi bůhvíčeho. Vše lze zapít některou ze sladkých limonád, případně Parsi-Colou. Místní mají v oblibě také vychlazený jogurt.

Další den se scházím přesně podle plánu se staříkem, kterýho jsem včera potkal. Krosnu hážu do kufru a nasedám do stařičkého autíčka. Vyrážíme směr Abyaneh.

NAHORU

Abyaneh

Abyaneh je fascinující vesnička ležících v horách na úpatí hory Mt. Karkas (3899 m.n.m.), zapsaná dokonce na seznamu UNESCO. Fascinující je zejména svou svéraznou stavební architekturou a barvou. Ano skutečně barvou. Celá vesnička je provedena v odstíneh přecházejících od červené, přes růžovou, purpurovou až po okrovou. Jednotlivé domy, hospodářská stavení a sýpky postavené z bláta mají právě takovou barvu. Vše je navíc ozdobeno dřevěnými vyřezávanými okny a balkóny. Celá vesnice se nachází na příkrem skalnatém kopci. Pro místní tak bylo v minulosti snažší odolávat případným nájezdům vetřelců, než kdyby měli vesnici postavenu v malebném údolí. Vzhledem k nadmořské výšce a okolnímu terénu je zde i klima mnohem příjemnější.

Můj řidič je dost zvědavý, takže se celou cestu nenudím. Cestou mijíme "slavnou" esfahánskou atomovou základnu (vyvíjí se zde nukleární technologie). Velice ostře střežené místo. Nedoporučuje se zde vůbec vytahovat fotoaparát, natož s ním někam mířit. Okamžitě byste byli zatčení. Každých 50 m jsou vojenské hlídky střežící nejen pozemní komunikaci, ale i vzdušný prostor. Nepochybuji o tom, že kanóny jsou nabité a připravené kdykoliv zasáhnout proti případnému "narušiteli". Asi po půl hodince pomalu začínáme stoupat do hor. Cestou mijíme taky jakousi pevnost, která by určitě stála za průzkum. Zdá se být dost mohutná a zcela opuštěná. Bohužel není čas.
Po příjezdu do vesnici míříme hned do parčíku ležícího na okraji. Tedy jedná se spíše o plácek s několika stromy a především kanály s množstvím protékající ledové a křišťálově čisté vody. Tady nás údajně čeká slíbená snídaně. Kolem již piknikuje několik rodinek. Mladí íránci si s mladýma íránkama házejí s míčem. Vedle na perském koberci íránští mladící pokuřují vodní dýmku. Samozřejmě mne zvou, abych se přidal. Já však s díky odmítám. Těším se na jídlo, mám dost velký hlad. Z kufru auta jsme s dědou vytáhli starý perský koberec a kus starého ubrusu, tašku s jídlem a posbírali kusy a kousky chleba rozházené v kufru auta. S hygienou se můj řidič zřejmě příliš nezabývá. Chleba byl sice starej, ale když se vymáchá v potoce a hezky rozmočí, tak to vůbec nevadí (mne tedy ano, ale dělám jako že ne) a sýr už taky nebyl nejnovějšího data, stejně tak rajčata a hroznové víno. Můj hlad zvýtězil, i když sousta jsem raději polykal v celku a zapíjel čajem. Foto - snídaně.

Po "vydatné" snídani se domlouváme tak, že já si prolezu vesnice a děda tady na mne někde počká. Nechávám tedy všechny svoje věci v kufru auta s vírou, že íránci jsou poctivý národ a vyrážím do rozžhavených uliček. Ty jsou téměř prázdné, jen tu a tam se mihne postava nebo oslík. Ve smluven čas se racím na místo našeho rozchodu, ale děda ani auto nikde. Trochu jsem znejistěl a zahájil pátrání. Pomalu začínám přemýšlet o tom, co teď budu dělat bez všech svých věcí. Naštěstí asi po deseti minutách nacházím v jedné z ulic staříka, který pokojeně spí na koberečku před svým autem (FOTO).
Nasedáme a vyrážíme směr město Natanz.

NAHORU

Natanz

Cestou nabíráme různé spolucestující, muže i zahalené ženy. Podnikavý duch nelze mému řidiči zapřít. Přestože má celou cestu ode mne zaplacenou, od každého spolucestujícího vybere ještě adekvátní poplatek za daný úsek cesty. Myslím, že tahle cesta se mu vyplatila.
Vjíždíme do města Natanz. Ulice jsou plné lidí a aut. Panuje zde čilý ruch. Míříme rovnou k mešitě Jameh.
Natanz je menší město mimo turistický ruch. Jeho název bylo možné v posledních dnech slyšet také u nás v souvislosi s obohacováním uranu a vývojem atomových zbraní. V tomto směru má Írán hodně co vysvětlovat, ale to je téma na jiné povídání.
Parkujeme přímo před mešitou. Údajné vstupné (dle LP) po mne nikdo nechce. Kromě dvou staříků sedících před vchodem do mešity tu vlastně není ani noha. Vstupuji tedy. Mešita údajně pochází z počátku 14. století. Vchod do mešity zdobí nádherná mozaika v modrém provedení - typickém pro islám a velké nádherně vyřezávané dveře. Modrá barva symbolizuje moře a nebe, zprostředkovaně rozpínání "božského". Proto je také převažující barvou zdobící islámské mešity a jedním z nejčastějších názvů mešit je "Modrá mešita".
Vracm se k autu. já beru meloun, stařík dolary. Je spokojenej. Ještě mi slibuje, že mne hodí na místo, kde můžu chytit autobus do Esfahánu. Je to u hlavní silnice na jižním konci města. Usedám na patníku a pozoruju čilý ruch. Auta zastavují, lidé vystupují, další zase nastupují. Nečekám dlouho. Po po púlhodice zastavuje starý otřískaný autobus. V něm strávím následující 4 hodinky na cestě do 200 km vzdáleného Esfahánu. Řidiči i spolucestující se na mne usmívají.

NAHORU

MAPY

Moje cesta Íránem
pro zvětšení mapy klikni na obrázek

NAHORU

Copyright © Marian Golis
(autor textů a fotografií, design, webmaster)
m.golis@email.cz