|
|
MONGOLSKO 2003
Ulanbatar (Ulaan Baatar, Ulan Bator)
Můj plán je jasný. Vyhledat kancelář (Asian travel) mongolského chlapíka jménem Serge, který vlastní guesthouse (dá-li se to tak nazvat) a který
strávil mnoho let v Čechách a tudíž se s ním dá skvěle domluvit. Podle mapky mířím směrem k centru města.
Buďte obezřetní na Ulanbatarských ulicích a chodnících. To, že jsou v rozkladu plné sutin a hlubokých kaluží, louží, to člověka až tak nepřekvapí v tak chudé
zemi. Za důmyslnou záludnost však lze považovat otevřené kanály uprostřed chodníku, kterých jsem zde pár potkal. Zvláště v noci je to past na nepozorné chodce,
nehledě na to, že ve většině postraních ulic nefunguje v noci veřejné osvětlení.
Podle mapky není až tak velký problém najít tu správnou ulici, ale kancelář nikde. Obcházím blok a snažím se poptat místních, jestli Serge neznají.
Neúspěšně. Budu to asi muset zkusit jinde, takže cígo a u silnice zastavuje taxík a z něj vyskakuje legrační
mongolská postavička a rovnou ke mně. Čirou náhodou jsem se tak na ulici setkal s hledaným Sergem.
Zjišťuji, že kancelář momentálně neexistuje, takže bych ji asi nikdy nenašel (r. 2003). Narve mne do taxíku ke dvou francouzům, které si
veze k sobě domů. O ceně nemluvíme, 3 USD jen pro čechy. Budu bydlet v bytě v jednom z "paneláku" - na mapkách vyznačen modrou tečkou!
(mapa ubytování - 87 kB, Ulanbatar a ubytování - 127 kB).
Skromný příbytek, ale plně dostačující.
Dva pokoje, v každým několik postelí, v nichž se postupně střídají cestovatelé z různých koutů planety.
Serge má radost hlavně ze slivovice, několik panáků a přemisťujeme se přes ulici do korejský restaurace, nějaký
korejský piva v plechovce - děsnej hnus. Na rohu za křižovatkou musíme koupit lahváče. Serge mi dává první mongolský lekce. Pivo se jmenuje
"Old Czech" ("Starý čech") - zřejmě na počest země s nejlepším pivem na světě. Jeho chuť je děsivě odporná. Ale co mongolové vědí o pivu.
Sám to člověk nemá v Mongolsku jednoduché, zvláště nemá-li mnoho času (rozuměj měsíc a více). Pokud se chcete někam podívat, máte několi možnosti:
1) Využít místních možností dopravy a spoléhat sám na sebe - nutno však upozornit, že vlakové spojení je omezeno na transmongolskou magistrálu
přetínající Mongolsko středem na své cestě z Ruska do Číny. Využít ji k cestování tedy příliš nelze.
Užitečná pomůcka - jízdní řád
mongolská železnice!!!
Dále nutno upozornit, že v Mongolsku neexistují silnice (kromě pár desítek až stovek kilometrů v okolí hlavního města). Dostat se z bodu A do bodů B
může být tedy velmi nejistou záležitostí. K tomu přispívá i fakt, že dopravu mezi městy zajišťují minidodávky (furgony), o jejichž použití se dozvíte ještě dále.
Z toho je zřejmé, že cestování tímto způsob je dosti nejisté a časově nevyzpytatelné, ne však nemožné ! Naopak zaručuje mimořádný a neopakovatelný zážitek.
Více o tomto způsobu dopravy ZDE !!!
2) Najmout si auto (ruský UAZ, furgon) - nejčastější způsob cestování po Mongolsku. Znamená to dát dohromady skupinku minimálně šesti lidí. Nakoupit
jídlo a pití na cestu, naplánovat si trasu, najmout auto a řidiče (cena cca 400 T za km; r. 2003). Není to nejlevnější, znamená to být ve skupince, na druhou
stranu je to způsob jak maximálně využít čas strávený v této obrovské a nedostupné zemi.
3) Koně - Mongolsko je zemí koní. Koně tady má teměř každý. Na koni umí děti jezdit dříve, než se naučí chodit. Koně si lze také za patřičný
poplatek pronajmout (cca 80-300 Kč na den v závislosti na místě, majiteli koně,...; r. 2003).
4) Letadlo - nejdražší, ale nejrychlejší možnost přepravy po Mongolsku. V cílovém místě však budete opět nuceni řešit způsob dopravy.
Mapa letecké dopravy v Mongolsku (77 kB)
Při plánování cesty vám možná pomůže tato velmi podrobná "silniční" mapa Mongolska, na níž je vyznačena i jediná mongolská železniční trasa
(silniční mapa Mongolska; PDF, 1100 kB).
Naopak s ubytováním to v mongolsku není vůbec těžké, zvláště vlastníte-li stan. Ten si můžete postavit naprosto kdekoliv se vám zlíbí, neboť dle mongolských
tradic země patří všem. Stan si tak můžete postavit jak uprostřed stepi či hor na okraji jakéhokoliv města.
Ve větších městech naleznete dražší hotely (kvalita většinou pokulhává za cenou). Není důvod je navštěvovat. Většnou se dají sehnat i levnější
hotýlky či hostely. Připravte se na velmi nízkou úroveň služeb. V Mongolsku je také množství ger kempů. To jest kempů, které tvoří gery (jurty).
Jsou poměrně drahé (od 10 do 50 USD za noc) a pro čecha není důvod se v nich zdržovat, nicméně v případě nouze mohou posloužit.
Já se rozhoduji pro variantu "sám v Mongolsku se stanem". Nejdříve Ulanabatar, pak na západ do Charchorinu a pak na jih do Bogdkhan Uul.
Ulanabatar - asi jedno z nejzvláštnějších hlavních měst světa. Uprostřed stepí, na okraji hor. Typické mongolské jurty ve stínu typických paneláku socialistické
zástavby. Hlavní asfaltové silnice křižují prašné cesty. Kdo má klakson, ten troubí. Mladé mongolky podle poslední módy, chudí otrhaní bezdomovci sbírají
plastikové láhve. Na každým rohu mongol s telefonem s anténkou nabízí volání kamkoliv, stánky, restaurace, Suchbatarovo namesti s restaurací, kde čepují Budvar. Pravou krásu Mongolska
však hledejte mimo hlavní město. V samotném městě toho k vidění až tolik není. Směnit peníze není problém, stejně tak najít internetovou kavárnu, stačí se rozhlédnout
kolem sebe. Jídlo se nakoupit v některém ze supermarketů nebo na tržišti.
Za návštěvu stojí:
- Gandantegchinlen Khiid, nebo taky zkráceně Gandan Khiid nebo-li klášter Gandan. Přežil řádění komunistu, takže ho od roku 1838 naleznete stále na stejném
místě, kousek od vlakového nádraží na kopci. Obýván zhruba 150 mnichi. Vstupné dobrovolné (r. 2003).
- Zimní palác Bogd Khan - postaven na přelomu minulého století a sloužil po 20 let jako sídlo osmého žijícího mongolského Budhy a posledního
mongolského krále Jebtzun Damba Hutagt VIII. Bohužel dost postižen řáděním "rudých gard", v zachovalých zbytcích se teď nachází muzeum. Je to celkem
příjemný místo na jihu města (pěšky se sem dá dojít za 15 minut). Vstupné 2000 T (r. 2003) a příplatek za foťák, takže ho dobře ukryjte.
- památník Zaisan - na vcholu kopce na jihu města. Dostanete se sem busem číslo 7, který projíždí i kolem zimního paláce Bogd Khan, výstup u
zemědělské university. Skvělá vyhlídka na celé město a okolí.
Kromě návštěvy ještě několika dalších museí, galerií či klášterů, kterých tu ještě pár je, se dá trávit čas v hlavním městě jen tak potloukáním
po ulicích, pozorováním zdejšího života a kamaráděním se s Mongolama, jejichž povaha je k tomu předurčena.
Večer je otevřeno množství restaurací a barů s venkovními terasami, kde posedávají turisti a dobrodruzi z celého světa.
Ti odvážnější se nebojí pojídat místní "speciality" a zapíjet pivem a vodkou. Ostatně strava v mongolsku je kapitolka sama pro sebe, ale o tom později.
Pokud se v Mongolsku ocitnete mezi 11. a 13. červencem jako já, můžete se zúčastnit největšího svátku země, a to slavnosti Naadam. Takové malé
nomádské olympijské hry. Svátek ma kořeny v kočovných tradicích a způsobu života mongolů. Slaví se po celé zemi. Samozřejmě v Ulanbataru jsou oslavy
nejvelkolepější. Na druhou stranu ale taky nejmasovější a postrádají tu pravou nomádskou atmosféru. Tribuny jsou přeplněny z velké části turisty.
Proto jsem rozhodl vypadnout odsud, než to celé začne. Mým cílem má být město Charchorin, které se nachází 373 km západně od Ulanbataru a kde
si chci slavností užít. To však znamená překonat několik překážek.
Za prvé najít "nádraží" odkud mi něco pojede. Za druhé pokud se podaří první krok, tak najít správnej vehikl, s kterým se tam dostanu. A za třetí
- obrnit se maximální dávkou trpělivosti. "Nádraží" se nachází na západě města (už nevím jaký je přesný název toho místa, ale mělo to něco společného se slovem "dragon").
Protože ráno jaksi nestíhám, tak to beru taxíkem - ty jsou relativně dost levní, pokud se vás zrovna nepokusí okrást, takže dávejte dobrej pozor. Hlavně
na frekventovaných místech jako jsou právě nádraží se pohybují dost podivný existence. S některými jsem přišel do kontaktu a jejich chování mne dost rozladilo.
Taxík mne vyhazuje na tom správným místě. Nádražím je prašné prostranství zaplněné minivany - furgony. Auta s kapacitou 12 lidí včetně řidiče.
Auta jsou označena, ovládáte-li azbuku není až takový problém orientovat se v nich. Minutu po příchodu mám místo v jednom z nich. Do Charchorinu
jich jede hned několik. Potkávám tady jednoho z mongolských studentů, se kterým jsem cestoval už z Ruska, jede domů na jihozápad Mongolska. Taky tu potkávám
dva francouze s kterým se už znám z mýho krátkýho pobytu tady v Ulanbataru. Našinci se může zdát, že zde vládne absolutní chaos. Dovolím si chvilku
se zdržet o způsobu dopravy po Mongolsku, stojí to totiž za to.
!!! VIDEO - doprava po mongolsku (MPG; 4,2 MB) !!!
Jak jsem již psal Mongolsko má málo lidí, ti jsou většinou chudí. Mongolsko nemá žádné silnice, ale jen prašné cesty. Mongolsko je zkrátka chudá
země. Mongolsko je také velmi velká země a vzdálenosti mezi jednotlivými městy se počítají na stovky kilometrů. Dostat se z bodu A do bodu B nemusí být tedy
až tak jednoduché. Přepravu zde zajištují takzvané furgony (ruská auta pro více osob), případně nějaká podobná vozidla většinou korejské provenience. Jejich kapacita je
je většinou 12 osob i s řidičem. V každém městě je místo, kde se vozidla shromažďují a odkud vyráží na cestu. To vše zatím zní zcela jednoduše a logicky.
Ale to bychom nesměli být v Mongolsku.
Prvním zpestřením cestování je to, že se nevyjíždí v pevně stanovený čas. Čas je pouze orientační. Vyráží se,
až je vozidlo naplněno dle mongolské normy. Naplnění vozidla může trvat třeba jen dvě hodiny (takto rychlé to bylo např. v Ulanbataru), může však také trvat
třeba pět a půl hodiny (tak tomu bylo na mé cestě z Charchorinu), což mohu potvrdit, že je zcela zničující a deprimující.
Další "libůstkou" je počet cestujících ve vozidle. To, že je vozidlo dimenzováno pro 11 osob, není pro mongoly vůbec zavazující. Ve skutečnosti se totiž
do takového vozidla vejde osob mnohem více, a to v závislosti na velikosti cestujících. Většinou je to 15-20 lidí naprosto dokonale slisovaných a zaklíněných
do sebe. A to nemluvíme o zavazadlech. Poněvadž v Mongolsku se nevyráží na cestu s baťohem jako u nás. Každej má několik pytlů, brašen nebo obrovských beden.
Někteří navíc ještě obrovské plechové konve s kumysem. Někteří mají taky děti (ty se vejdou na klín). Zavazadla se naloží na střechu - doporučuji být u toho a pohlídat
si, aby vaše krosna dostala nějaké výhodné a nepromokavé místo. Co se nevejde na střechu, jde mezi cestující.
Dovedete si asi představit, že po třech hodinkách, aniž byste ještě někam vyrazili z výchozího místa, už toho máte dost, a to vás teprve čeká v lepším případě třeba jen
10 hodin cesty, většinou však více (15-50 hodin). A cesta nepovede po silnici, ale v rozhrkané herce po prašných cestách plných výmolů, kamení
a říčních koryt. Ale to ještě není konec - než se vyrazí, je potřeba ještě zajet se rozloučit s babičkou řidiče, dojet si nechat skouknout motor, rozloučit
se s kamarády v oblíneným baru, dojet k tetičce pro pytel mouky, kterej posílá příbuzným, kteří se zrovna pohybují někde v mongolských stepích,
a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. A na posilněnou panáka vodky, přece jen cestovat po Mongolsku není žádnej med ani pro řidiče.
Pak už je člověku úplně jedno, kam se vlastně jede, poněvadž nabyde dojmu, že se tam steně nikdy nedostane.
Samotní mongolové k tomuto způsobu přepravy přistupují s naprostou samozřejmostí, celou cestu se baví, usmívají, popíjejí a pokuřují
a jsou naprosto spokojení, zkrátka jsou v pohodě. Já byl první dvě hodinky cesty taky v pohodě. Pak mne začla brnět noha vklíněná mezi sedačku a karosérii auta (která postrádala
čalounění), taky mi silně začínalo vadit slunce, který mi celou cestu pražilo okýnkem do ksichtu, což ve vyšce 1500 m.n.m. a při absolutní
čistotě zdejšího vzduchu, dokáže udělat svý. Po chvíli se ozvali i záda, poněvadž na polohu "skrčenec" nebyli nikdy trénovaný. Musím říci, že tohle je jeden
z cesovatelských extreme-zážítků. Ale myslím, že po pár stech kilometrech a několika desítk8ch hodinách se dá na to zvyknout, navíc si člověk vypracuje
určitý grif, jak celkem slušně přežít. Na druhou stranu zážitek z okolní naporosto fascinující přírody, ale i ze samotných mongolů, pro něž samozřejmě budete
centrem pozornosti, strasti cestování plně vynahradí. Navíc se cestou dělají zastávky kvůli jídlu, zničeným pneumatikám, strhaným převodovkám, prasklým nápravám
, vodě v karburátoru a tak podobně, takže se můžete protáhnout. Na opravu ruskýho auta naštěstí stačí jen kladivo, drát a přípandě nějakej šutr, takže
se nakonec vždy zase rozjedete.
Já jsem tedy úspěšně uložen v jednom z vozidel. Věřím osádce vozu a ponechávám jim napospas svou krosnu. Musím ještě směnit nějaké peníze
a koupit si nějaké jídlo a pití na cestu. Na štěstí povaha mongolů je taková, že je ani nenapadne, že by mohli něco ukrást. Takže se s krosnou zase šťastně
shledávám a po dvou hodinkách v počtu 16 lidí a jedno dítě vyrážíme směr Charchorin.
NAHORU
Pokračovat další kapitolou - Kharkhorin (Charchorin) >>
Pokud máte jakýkoliv dotaz či vzkaz, napište mi emailem nebo přímo do knihy VZKAZŮ, rád se podělím o své zkušenosti z této země.
MAPA MONGOLSKA
pro zvětšení mapy klikni na obrázek
NAHORU
Podrobná mapa centrálního Mongolska
pro zvětšení mapy klikni na obrázek
NAHORU
|
MONGOLSKO
rychlé INFO
|
MG