MG

MONGOLSKO 2003

• Mongolsko Home Page
• Obecné INFO, užitečné odkazy a INFO ke stažení!
• Jak se dostat do země (Altanbulag - Ulanbatar)
• Ulanbatar (Ulaan Baatar)
• Kharkhorin (Charchorin, Karakoram) a Naadam
• Bogdkhan Uul a Manzshir Khiid (Klášter Mandžir)
• Mapy

Bogdkhan Uul a Manzshir Khiid (Klášter Mandžir)

Na jih od Ulanbataru se rozkládá pohoří s názvem Bogdkhan Uul (Uul = hora, hory) s nejvyšší horou Tseetseegun Uul (2256 m.n.m.). Pohoří není nijak zvlášť rozsáhlé, nicméně je to velmi příjemné místo, kde lze vstřebávat absolutně čistou mongolskou přírodu. Kopce, lesy, louky, údolí, skály, vlci a medvědi, potoky, bystřiny. Zkrátka ráj na zemi. Celkem "pohodlný" místo i pro osamělýho cestovatele, který si nemůže dovolit náročné treky do vysokých a odlehlých hor jihozápadního Mongolska, poněvadž by tam sám zcela určitě brzy zemřel.
Na úpatí hor se navíc nechází zbytky kláštera - Madzshir Khiid (khiid = klášter).
Výchozím bodem pro návštěvu hor je městečko Zuunmod, které se nachází asi 50 km jižně od Ulanbataru. Hlavní město aimagu Tov nebo taky Tuv (aimag = něco jako kraj). Ospalé městečko v předhůří. Do Zuunmodu se lze dostat jednoduše z Ulanbataru.
Já tedy balím nejnutnější věci. Už jsem se smířil s tím, že tady bombu k plynovýmu vařiči neseženu ani kdybych se rozkrájel (i když pár obchodů s trekovým vybavením v UB naleznete, nespoléhejte však na to, že v nich koupíte vždy to, co hledáte), takže nakoupím nějaký základní jídlo, vodu, cigára a vyrážím na "nádraží" s tím, že nějak tam ty tři dny přežiju.
Na nádraží panuje čilý ruch. Prodávají se bonbony a vajíčka na tvrdo. Azbuku ovládám, takže rychle nacházím moje auto a zaujímám místo. Naštěstí se plní rychle a brzy vyrážíme. Za hodinku a půl jsme v městečku Zuunmod. Řidič nás vyhodí hned zkraje města, takže to směřuju už pešky do parku v centru. Kráva a kůň mi dělají společnost při svačině v "central parku" - je to tu docela legrační.
Pokud budete mít namířeno do hor, tak jako já, je nutno jít stále na jih městem přes centrum až dojdete k malému potůčku. Ten překročíte, před sebou uvidíte okrajovou čtvrť v níž se nachází malinký budhistický klášter. Po levé ruce uvidíte zvedající se kopce, takže si to k nim rovnou namiřte. K úpatí hor a vstupu do přírodního parku to je asi hodinka chůze. Odtud pak ještě asi půlhodinka až ke klášteru Manzshir.
Cestou k horám míjím stáda jaků, na kopcích se pasou hejna havranů a pod kopci si mongolská rodinka postavila jurtu nebo-li správně mongolsky ger.

Mongolský ger (jurta) a etiketa

!!! VIDEO - ger (jurta) (MPG; 5,5 MB) !!!

Ger je typickým mongolským obydlím. Dá se přirovnat k velkému stanu. Lze ho kdykoliv složit a rozložit, což zcela splňuje nároky mongolského kočovného života. Kostru geru tvoří dřevěná konstrukce a po obvodu dřevěná "rohož". Na to vše jsou připevněny plstěné tepelné vložky a na ně pak neprodyšná látka tvořící vrchní plášť. Dveře jsou dřevěné, barevné a bohatě zdobené a vždy vedou na jih, podlaha často prkenná. Tvar a konstrukce geru jsou velmi praktické a nelze si představi ideálnější příbytek pro mongolskou step. Díky kruhovému tvaru snadno odolává silným větrům, v zimě je uvnitř teplo, v létě lze po obvodu vyhrnout plášť, takže je příjemný průvan. Uprostřed geru jsou kamna (a plotna současně). Vnitřní uspořádání je jednotné v celém Mongolsku. Mužům patří prostor vlevo (směr západ pod ochranou boha velkého nebe - Tenggera) a ženám prostor vpravo (směr východ, pod ochranou slunce). Směrem vpřed je prostor pro hosty a na opačném konci geru (od vchodu) je místo pro staré členy rodiny a pro nejuctívanější návštěvy. U zadní stěny geru je vždy oltář ozdobený budhistickými obrázky a případně rodinnými fotografiemi. Blízko dveří po levé straně ( mužské části) jsou uložena sedla, provazy a kožené vaky s mongolským čajem, ale především s airagem (kumys). V ženské části (napravo) jsou potřeby na vaření a zásoby vody. Po obvodu jsou rozmístěny nízké postele.
Maximum informací týkajících se jurt (geru) a života v nich naleznete zde - Yourtent.com (česky)
Život mongolů se řídí zvláštní etiketou. Samozřejmě nikdo nepředpokládá, že ji budete znát. Pokud ji však znát budete, vzbudíte nejen obdiv, ale i úctu. A jak to s tou etiketou tedy je?

• Je neslušné klepat na dveře, které jsou chloubou každého příbytku. Často jsou ze dřeva, barevné s bohatě vyřezávanými ornamenty. Místo klepání je nutno před gerem hlasitě zvolat "Nokhoi khor"(čti "nochoi chor"), což ve volném překladu zamená "mohu vstoupit?", doslovný překlad je "podržte psa". Mongolští psi mohou být nebezpeční, proto se ustálil tento výraz.
• Při vstupu do geru dávejte vždy pozor abyste nešlápli na práh dveří a abyste hlavou neudeřili o rám dveří (dveře jsou velmi nízké)! To by mohlo být první "faux-pas". Ve dveřích ani nestůjte ani se o ně neopírejte.
• Po vstupu do geru se pohybujte směrem doleva a dozadu, kde se můžete posadit ke stolečku. Jedním ze základních pravidel, je chovat se sebevědomě a bez rozpaků, jako byste byli doma. Posaďte se, relaxujte, zdřímněte si, i když budete vidět přicházet a odcházet nějaké mongoly nebo, že se obyvatelé geru věnují běžným činnostem. Není to nezdořilost!
• Téměř vždy se setkáte s občerstvením, které je většinou připraveno na stole v hliníkové misce pro případné návštěvníky. Jsou to převážně mléčné produkty (zvláště v létě), zejména sušený sýr nebo tvaroh. Můžou to být také sušenky, chléb. Případně můžete být pohoštěni některým z "velice chutných" mongolských pokrmů či nápojů. Neodmítejte. To je krajně neslušné. Přinejmenším ochutnejte alespoň několik soust. Pokud nechcete přidat, nesnažte se rychle se zbavit obsahu misky. Prázdný talíř či miska je symbolem, že host je stále hladový a okamžitě vám bude přidáno, což určitě nechcete.
• Jídlo ze společné mísy na stole nikdy neberte levou rukou! Stejně tak jídlo ani nápoje neberte a nepojídejte v rukavicích (ani venku, když je mráz).
• Konvezace většinou začíná na téma cesty, stavu dobytka, pasteveckých podmínek, počasí, atd. Oblíbené je také téma rodiny.
• Mějte vždy po ruce nějaký vhodný dárek, kterým opětujete mongolskou pohostinnost. Nedávete peníze ani vodku. Vhodné dárky jsou cukr, tabák, mouka. Pokud nemůžete vláčet takové věci postačí drobnosti v podobě pohlednice Prahy (či jiného českého města), konzerva, polívka, zapalovač, drobnost pro děti, apod.
• Mongolové neradi hovoří o smrti, rozvodech, či o nepříjemných osobních událostech. Takový hovor může signalizovat špatný osud, který se na ně může přenést. Proto raději ani z legrace nezačínejte tato témata.
• Jídlo a pití přijímejte vždy pravou rukou (nebo oběma pokud je nádoba příliš těžká)
• Přebírejte vše s otevřenou dlaní otočenou vzhůru.
• Hrnek (šálek) vždy držte za dno, nikde ne za horní okraj.
• Zbraně neberte nikdy do geru (jurty).
• Spěte vždy s chodidly směrem k východu.
• NIKDY se neopírejte o slouy konstrukce geru (jurty)!
• Nepískejte uvnitř geru (jurty)
• NIKDY nezhasínejte oheň! NIKDY do něj nevhazujte odpadky ani nenalévejte vodu (oheň je pro mongoly posvátný)!
• Nedotýkejte se čepic ostatních a ani s nimi nijak nemanipulujte.
• Vyhněte se delším konverzacím v jazyce kterému váš hostitel vůbec nerozumí a nikdo mu ji nepřeloží.
• Nepište nic červenou tužku či propiskou.
• Nerozlévejte mléko
• Vodka se pije následovně - smočíte prsteníček pravé ruky v pohárku a malinké množství vodky stříknete směrem k nebi, trošku do vzduchu před sebe a trochu k zemi. Pokud pít nechcete, vykonejte celý rituál, poděkujte a pohárek odložte.
• Snažte se, aby mezi vámi a mongolem nebyl žádný plot.

Já se pomalu přibližuji k horám a kolem mne se začínají objevovat první stromy a malé lesíky. Údolím protéká křišťálově čistý potok. Po prašné cestě občas projede jeep s turisty. Míří na otočku ke klášteru Manzshir.

Konečně i já přicházím na malé parkoviště na úpatí skalnatých hor. Je tady dokonce stánek, kde se lze občerstvit. Já pokračuju dále přes louku posetou velkými balvany, dále malým lesíkem na jehož okraji je budova minimuzea zdejší oblasti a po lávce přes potůček až k malému altánku těsně pod kopcem s klášterem. Cesta do příkrého kopce přes obrovské balvany je vyčerpávající. Klášter je zavřený z čehož nemám radost ani já ani malá skupinka čínských turistů, pro něž jsem, jakožto osamělý cestovatel s velkou krosnou, zajímavou atrakcí. Točí si mne na kameru. Jediné, co je otevřené, je mrazák se zmrzlinou před klášterem. Skvělá příležitost občesrstvit se v tom vedru, takže se všichni do jednoho vrháme na chutnou zmrzlinu a máváme k nedalekým jurtám, aby o nás věděli. Za chvilku se objeví mladá mongolka. Číňani jí zaplatí zmrzlinu i za mne a ona nám otevírá dveře dřevěné, krásně malované budovy bývalého klášter, která slouží již jen jako přípomínka toho, že tady vůbec kdysi nějaký klášter byl. Uvnitř se nachází malé muzeum.

Manzshir Khiid (khiid = klášter) byl založen v roce 1733 a tvořilo ho 2O chrámu. Byl domovem zhruba 350 mnichů. Jeho osud byl však stejný jako osud ostatních klášterů v Mongolsku. Během Stalinských čistek byl srovnán se zemí, mniši zlikvidováni. Důkazem toho jsou ruiny, které obklopují dřevěnou budovu klášterního muzea. Uvnitř naleznete několik černobílých fotografií původního kláštera a stejně tak i jeho model. Dále pak několik budhistických artefaktů a soch. Mezi ruinami v okolí se nachází několik skalních budhistickým maleb. Až totlik toho tady tedy k vidění není. Přitažlivost tomuto místu však dává poloha kláštera a okolní nádherná příroda. Borovico-cedrové lesy pokrývající okolní kopce, horské potůčky, skály, bohatá fauna i flóra tvoří s klášterem jedinečný celek. Přímo za klášterem se tyčí vysoké skalní útesy.

Já se hodlám chvilku zdržet, nasát atmosféru místa a pak pokračovat dále do hor. Hory Bogdkhan Uul nejsou extrémně náročné, dokonce by se daly za dva dny přejít na druhou stranu. Nejvyšším vrcholem je Tseetseegun Uul (2256 m.n.m.), druhou největší horou je právě Bogdkhan Uul (2122 m.n.m.). Nemá smysl popisovat nádhernou přírodu a scénerie, které vás budou cestou provázet. Dva dny jsem se tady potuloval a bylo mi nádherně. Pravda, občas člověk sám uprostřed lesů v opuštěných horách znejistí, když uslyší praskání větviček v černé tmě nebo zvláštní zvuky, kteréými se projevuje zdejší zvířena. Ale to jen umocňuje dojmy a dodává tu správnou atmosféru těmto opuštěným končinám. Jednou jsem si postavil stan na skalním výběžku s nádherným výhledem do zalezněných údolí a na protější skalnatá horská pásma. Další noc jsem strávil cestou zpátky na skalní plošině nad údolím s klášterem. Cestou možná narázíte na nějaké Ovoo, nezapomeńte vykonat patřičný rituál. Co to je Ovoo a co si u něj počít?

Ovoo

Ovoo (mohyla, hromada) je lamaistickým ekvivalentem šamanského sheree. Původně to je hromada kostí zvířat obětovaných při šamanském obřadu Tailgan (rodinný či rodový obřad obětování na důkaz skromnosti a pokory) a navršená na kamenném oltáři. Takovéto místo je pak obýváno dušemi dané lokality.

Tento původní význam je však nyní již podstatně zjednodušen. Na významných místech (křižovatky cest, kopce, apod.) tak můžete často narazit na tato Ovoo. Mají přinášet štěstí nejen místu, kde stojí, ale i kolemjdoucím či projíždějícím, kteří se zde zastaví a provedou patřičný rituál.
Ten spočívá v tom, že se Ovoo třikrát obejde ve směru hodinových ručiček a při každém okruhu se na hormadu něco přihodí. Přitom je možné se ještě modlit a něco si přát. Nejčastěji se přihazují kameny. Není to ale podmínka, můžete přihodit cokoliv. Na hromadách tak naleznet často kosti zvířat, flašky od vodky, nepotřebné součástky z ruských aut, kousky motoru či jiné "odpadky". Ozdobeny jsou často modrými pruhy látky (modrá je posvátnou barvou budhismu). Řidiči aut se snaží Ovoo objíždět na křižovatkách zleva.
Ovoo je posvátné. Je krajně zakázáno cokoliv z Ovoo brát nebo kopat do něj. Stejně tak je zakázáno v okolí Ovoo kopat, lovit či přenocovávat. Takové chování může způsobiz brzkou nemoc nebo dokoce i smrt.

Já se třetím dnem loučím s horami a pomalu scházím do údolí a do městečka Zuunmod. Odtud pak do Ulanbataru, kde mne čeká poslední noc. Druhý den se vracím do Ruska.

V Ulanabataru potkávám nějakýho Ira, kterej přijel z Koreji. Vyrážíme večer ještě společně se Sergem na pivo do okolních podniků.
Druhý den ráno se balím, nakoupím jídlo na cestu a vyrážím na nádraží odkud mi jede vlak až do Ulan Ude v Rusku (16 hodin). Vlak jede s Pekigu až do Moskvy. Buďte tedy ostražití, vždy se zde pohybují různé živly, které cití příležitost. Vyhýbejte se tlačnicím a nejcenější věci mějte dobře ukryté. Dokud vlak nebude aspoň kilometr za městem nespouštějte oči ze svých zavazadel. Já mám místenku do lůžkového kupé se zjímavým osazenstvem. Cestu budu trávit s jedním číňanem, kterej pašuje nějaký cédečka do Moskvy, dále s jedním ukrajincem, kterej v Ulanbátaru pracuje jako řidič autobusu a s jedním mongolem, kterej celou první polovinu cesty nehorázně chlastá. My ostatní se k němu střídavě připojujem a zase odpojujem, takže jsme v pohodě. S Mongolem je to ale horší zvláště na hranicích. Nikdo není ho schopen vzbudit, celník začíná být nasranej. Tak ho s pomocí číňana a ukrajince přesuneme alespoň do sedící polohy, strčíme mu pas do ruky, jakože ho má připravenej a při vyplňování formulářů mu vedeme ruku. Toho, že jsou v kolonkách jen nesmyslné klikiháky, si celníci naštěstí nevšímají. Číňan mezitím vysvětluje, proč veze tolik cédeček a našěstí se mu to daří. Ukrajinec, kterej už má taky docela dost, přemluvil mladého vojáčka vojenské patroly, aby do sebe rychle a tajně vyklopil dva lahváče zatímco jeho velitel řeší problémy ve vedlejších kupé. Mladý ruský zakláďák má evidentní radost a pohoštění v podobě piva a cigaret mu dělá dobře. Velitel ani nic nepoznal.
Dvě hodinky na hranicích tak utekli jako voda a jsem zase v Rusku. V zemi, kterou je nutno vyzkoušet na vlastní kůži a stejně ji člověk nkdy nepochopí.

NAHORU

MAPA MONGOLSKA

pro zvětšení mapy klikni na obrázek

NAHORU

Podrobná mapa centrálního Mongolska

pro zvětšení mapy klikni na obrázek

NAHORU  

Copyright © Marian Golis
(autor textů a fotografií, design, webmaster)
m.golis@email.cz